Pod okny zastavilo se skřípěním auto, lehce bouchly dveře a já procitala ze spaní. Kdosi neznámý se vracel z nějaké bujaré oslavy a svou náladu nikterak nezakrýval. Po schodech se ozývaly rázné kroky, skoro bych řekla dupání, které se nesly spícím domem. Pak lehce zacinkaly klíče a bouchly dveře. A byl klid. Pokoušela jsem se dlouho usnout, a teď je spaní nadobro pryč. Už těžko usnu. Ještě chvíli jsem se jen tak převalovala na posteli, pak jsem nahmatala vypínač lampičky na nočním stolku a posadila se. Na budíku se na mě smála zelená čtverka a za oknem se pomalu rozednívalo.
Na spaní už není ani pomyšlení a vstávat se mi nechce, z kuchyně jsem si donesla trochu vody na pití, vzala odložené brýle a Zdenin deník. Nalistovala jsem poslední přečtený záznam a otočila stránku.
"26. prosince - Na Štědrý večer přišla babička a přinesla nám pomeranče. Opravdové pomeranče z daleka. Matka je zpočátku nechtěla a se slovy, že od té ........, slovo jsem nerozuměla, je nepotřebujeme. Ona na to řekla, tak si představ, že jsem je dovezla já, když jsem se byla za ní podívat. Ještě chvíli se spolu přehadovaly, pak babička sáhla do kabely a k pomerančům přidala krabičku kakaa s holandskými větrnými mlýny na obale. Už se těším na tu dobrotu."
"18. ledna - Stromeček už opadával, tak jsme ho dnes vyhodili. Na dvoře byla ta protivná holka z vedlejšího bytu, Lenka, či jak se jmenuje, se snažila se mnou navázat řeč, plácala něco o obalu z čokolády a tetě v Americe, která jim na vánoce posílá balíky. Ta blbka si asi myslela, že já nikoho v cizině nemám, proto jsem jí řekla o pomerančích a kakau a ještě jsem si přidala pár věcí, to jen tak, aby věděla."
"7. února - Pololetí je za dveřmi a naší úče se blíží termín porodu. Po škole se rozšířila rychlostí blesku zvěst o tom, že hned jak skončí ve škole, bude se stěhovat do Prahy. Prý to děcko má s černochem, ale kdo ví."
"22.dubna - Smutný týden - babičce zemřela sestra, o několik let mladší. Neznáme ji a mamka o ní nikdy nemluvila. Žila prý dlouhé roky ve Vídni, na stará kolena se vrátila domů zemřít. Na pohřeb jsme nejely, prý je to daleko. Jo, jmenovala se Anda." Vídeň a jméno, to mi něco říká! Vyskočila jsem z postele a začala se přehrabovat v papírech tak dlouho, až jsem ji našla. Zažloutlou fotku slečny v letních šatech z počátku století, na níž je adresa vídeňského atelieru. Hurá, tak tohle je tedy ta dlouho hledaná spojitost se Zdenou. Najednou se mi cesta ukazuje jako velmi zřetelná. Tak, známá strýce Michala je na světě.
No, jo, ale těch Aniček máme najednou několik, proto si je na papír očísluji. Emina matka je Anna číslo jedna, Anda z fotografie je číslo dvě, babiččina sestra dostane číslo tři a Emina
sestra je číslo čtyři.
Znovu beru do rukou papír, na nějž jsem si načrtla bubliny se jmény. Znovu, už poněkolikáté si rovnám v hlavě informace, které mám. Babička, její tři děti, Ema a Anička. Několik jmen, která mě už několik měsíců, zaměstnávají každou volnou chvilku. Moc jich sice nemám, ale když jsem naposledy mluvila s Inkou v nové kavárně na Letné, pronásledovala mě historie jejich života i tam.
Inka jede do Paříže a slíbila, že se staví za Martou, která má pro mě několik nových dokumentů, které se jí podařilo najít ve starých krabicích s věcmi své matky. Tak třeba se něco nového dozvím.
Přece jen čtení deníku přineslo užitek. Úplně se vžívám do toho pátrání, musí to být radost, když se takto obloukem, člověk dostane k další informaci. :-)