21. ledna 2011 v 21:40 | já
|
Dočetla jsem a knihu odložila na noční stolek. Konec. Vrah byl usvědčen, motiv objasněn a v mé mysli ještě dozníval příběh. Upravila jsem si pod hlavou, zhasla světlo a chystala se usnout. V postýlce vedle spal malý bráška a v pokoji vedle blikala modrá obrazovka televize, u níž seděli rodiče. Chvíli jsem se vrtěla a před očima mě defilovaly postavy, prostředí a děj právě dočtené knihy. Spánek mé nervy ukolébal a na víčka si sedl jakýsi sen.
Druhý den ráno jsem vyskočila z postele s jasnou hlavou. Přede mnou bylo několik úkolů, které jsem musela splnit, tak jsem se do nich dala. Nákup, prádlo, úklid v bytě, no a večer cesta na Hostýn, jelikož byla nějaká pouť uprostřed týdne. Moc se mi nechtělo, ale bylo krásně a já kolem páté hodiny vyšla z domu. Kdo to tady u nás trochu zná, ví, že zpočátku cesta vede kolem domků a silnice, po nějaké době mizí v lese a stoupá až nahoru k hostýnskému schodišti. Všude bylo ticho, sem tam zazpíval nějaký pták, z křoví vyskočil zajíc a pelášil dolů kopcem. Červenec je nejkrásnější měsíc léta a já se těšila na to, že budu večer zase číst nějakou zajímavou knížku a vůbec jsem nevnímala cestu kolem.
Najednou jsem zaslechla nějaké naříkání a sténání. Neslo se tichým večerem někde z kraje lesa. Nevěnovala jsem tomu zpočátku pozornost, ale s každým dalším krokem, kdy jsem se přibližovala k zapadajícím sluncem, osvětlené louce jsem svůj krok zpomalovala. Teď se ozval nějaký mužský příkaz, po něm ženský tichý hlásek a pak opětovné sténání. Najednou mi na mysli vytanula včerejší detektivní zápletka a já si ve své bujné fantazii představovala, cože se to tam, na kraji lesa, odehrává. Potichu jsem si vyhlédla velkou ulomenou větev, pevně ji sevřela do dlaně a tiše našlapujíc jsem pokračovala po mechovém koberci. Vzdechy se přibližovaly a já najednou zahlédla ve vysoké trávě dvě bosé nohy, pak ještě jedny a dvě válející se postavy. Ne, tady nedochází k vraždě, tady se děje něco úplně jiného. Odhodila jsem haluz do křoví a rychlými kroky uháněla do kopce. Když už jsem byla hodně daleko a nikdo mě nemohl slyšet, začala jsem se nahlas smát. Smích mě popadl při představě, co by se asi stalo, kdybych byla tu haluz použila, chtíc tu slečnu zachránit! Možná bych vyfasovala několik pořádných nadávek a třeba i facek. Jak lehce se to mohlo stát, jsem si uvědomila, od té doby pokaždé, když jsem tuhle scénu uviděla na tv obrazovce.
No a já, po této trapné zkušenosti nikdy nepreferovala milování v přírodě!
Co kdyby nějaký čtenář detektivek měl stejně bujnou fantazii jako já?
Náhodou jsi byla velmi odvážná. Nevím, jestli bych v sobě našla dost odvahy, abych šla někomu na pomoc, s klackem v ruce. :-D