5. ledna 2011 v 23:30 | já
|
Stál tam na verandě a přes zaprášené sklo na něj dopadaly sluneční paprsky. Všude na parapetu ležely mrtvolky mušek, které se marně snažily dostat přes zavřená okna. Na stolní desku se usadil šedý povlak prachu a noviny položené na šicím stroji začínaly žloutnout. Na první pohled prázdno a pusto. Majitelka odešla na druhý břeh a zanechala po sobě věci denní potřeby. Za přivřenými dveřmi koupelny se ozývalo drobné pleskání, jak povoleným kohoutkem odkapávala voda do prázdné vany. Smutné zrcadlo ukazovalo moji tvář a já se nostalgicky rozhlížela kolem sebe. Kolem prošel švagr s velkou krabicí, a vysypal do ní obsah skříňky pod zrcadlem. Polovička odšroubovával garnýž a na mě zbylo třídit věci na dvě hromady - potřebné a nepoužitelné. Smutně jsem prováděla tuto práci a snažila si věci odosobnit. Nešlo to, každá věc byla spojena s osobou, jejíž byt jsme likvidovali. Byla to práce nepříjemná a neveselá. Trvalo dlouho, než se děti podělily o věci po své matce, ale nakonec zůstalo jenom několik věcí, s nimiž si zpočátku nikdo nevěděl rady. On zůstal jako úplně poslední, nechtěný a skoro suchý, opdaával z něj jeden lístek za druhým. Velký kameninový hrnec s vánočním kaktusem stál pořád na svém místě a všichni jej odmítli. "Vysyp to na kompost, je to stejně suchý," radil jeden. "Přece to nepotáhneme domů, kam to dáme," říkal druhý. Najednou mi jej bylo líto! Vzala jsem ho i přes protesty a přiložila k ostatním věcem do auta. Tak jsem si jej před lety dovezla domů. Zalila, přesadila a přes léto jsem ho nechala venku. O Vánocích bohatě rozkvetl, jako by se mi chtěl odvděčit za záchranu. Vloni to byly už sedmnácté Vánoce, co vykvetl, krásně a bohatě. Rok co rok nám tak připomíná manželovu maminku.

Krásně napsáno, Hadi. Kytky dovedou být vděčné.