Obchod hlučel a překypoval lidmi. Je poznat, že se spíže i lednice vyprazňují a lidé doplňují zásoby. Náš obchod není žádný supermarket, ale když něco hledáte, stojí to za to. To byio tak! Potkala jsem známého a dali jsme se do řeči u regálu se sladkostmi. Já měla vozík, on jenom košík v ruce. Kolem něj poskakoval nejmladší vnuk Jonáš. Po očku jsme ho sledovali a přesto se mu podařil husarský kousek. Naše povídání probíhalo u pultu s obsluhou, kde jsme si nakoupili každý to své. Jonáš se neustále motal kolem mého vozíku a děda začínal být nervózní. Vzala jsem z regálu jeden banán a podala jej chlapci. Na chvíli se uklidnil a dovolil nám ukončit nákup. Cestou k pokladně jsme ještě probrali právě proběhlé vánoční svátky, chřipku, kterou prodělává Mirkova manželka, a něco málo z politiky. Pokladní začala markovat Mirkův nákup, když sáhl do kapsy pro peněženku. Vytáhl ji a otevřel. V tomtéž okamžiku zjistil, že nějak špatně vidí na její obsah, sáhl do druhé kapsy a hledal brýle. Nic, sáhl do druhé, také nic, prohrábl košík, sáhl na nos, brýle nikde. Jonáš stál u dveří a pokřikoval: "Tak dědo, už poď, já chci jít čůrat!" Za námi narůstala fronta. Když jsem viděla Mirkovu bezmoc, pomohla jsem mu zaplatit a pak jsme se společně vydali do obchodu brýle hledat. Prošli sme kolem všeho snad pětkrát, prodavačky nám pomáhaly, ale brýle nikde. Už jsme se začali všichni smiřovat s tím, že je někdo ukradl, ale proč by to dělal, nám nebylo jasné. Slečna u pokladny si vzala Mirkův telefon pro případ, že je někde objeví. Vzali jsme nákup a vydali se ven. Už jsme byli venku, když si Mirek všiml, že pobíhající Jonáš má něco v ruce. Páni, brýle! Kolikrát s nimi kolem nás v obchodě prošel, kolik lidí ho vidělo a nikdo jsme si ničeho nevšimli! Šťastný Mirek mu je sebral z ruky a chtěl vědět, jak k nim přišel!
"No, dědo, vždyť jsi mi je sám dal, abych je hlídal! Hned když jsme přišli do obchodu. Jsem hodný, že? Vidíš a říkals, že je ztratím!"
A měl pravdu, neztratil je on, ale dědeček.
