close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Leden 2011

Jak jsme byli všichni slepí

6. ledna 2011 v 21:16 | já |  Moje psaní
Obchod hlučel a překypoval lidmi. Je poznat, že se spíže i lednice vyprazňují a lidé doplňují zásoby. Náš obchod není žádný supermarket, ale když něco hledáte, stojí to za to. To byio tak! Potkala jsem známého a dali jsme se do řeči u regálu se sladkostmi. Já měla vozík, on jenom košík v ruce. Kolem něj poskakoval nejmladší vnuk Jonáš. Po očku jsme ho sledovali a přesto se mu podařil husarský kousek. Naše povídání probíhalo u pultu s obsluhou, kde jsme si  nakoupili každý to své. Jonáš se neustále motal kolem mého vozíku a děda začínal být nervózní. Vzala jsem z regálu jeden banán a podala jej chlapci. Na chvíli se uklidnil a dovolil nám ukončit nákup. Cestou k pokladně jsme ještě probrali právě proběhlé vánoční svátky, chřipku, kterou prodělává Mirkova manželka, a něco málo z politiky. Pokladní začala markovat Mirkův nákup, když sáhl do kapsy pro peněženku. Vytáhl ji a otevřel. V tomtéž okamžiku zjistil, že nějak špatně vidí na její obsah, sáhl do druhé kapsy a hledal brýle. Nic, sáhl do druhé, také nic, prohrábl košík, sáhl na nos, brýle nikde. Jonáš stál u dveří a pokřikoval: "Tak dědo, už poď, já chci jít čůrat!" Za námi narůstala fronta. Když jsem viděla Mirkovu bezmoc, pomohla jsem mu zaplatit a pak jsme se společně vydali do obchodu brýle hledat. Prošli sme kolem všeho snad pětkrát, prodavačky nám pomáhaly, ale brýle nikde. Už jsme se začali všichni smiřovat s tím, že je někdo ukradl, ale proč by to dělal, nám nebylo jasné. Slečna u pokladny si vzala Mirkův telefon pro případ, že je někde objeví. Vzali jsme nákup a vydali se ven. Už jsme byli venku, když si Mirek všiml, že pobíhající Jonáš má něco v ruce. Páni, brýle! Kolikrát s nimi kolem nás v obchodě prošel, kolik lidí ho vidělo a nikdo jsme si ničeho nevšimli! Šťastný Mirek mu je sebral z ruky a chtěl vědět, jak k nim přišel!
"No, dědo, vždyť jsi mi je sám dal, abych je hlídal! Hned když jsme přišli do obchodu. Jsem hodný, že? Vidíš a říkals, že je ztratím!"
A měl pravdu, neztratil je on, ale dědeček.

Příběh kvetoucího kaktusu

5. ledna 2011 v 23:30 | já |  Moje psaní
Stál tam na verandě a přes zaprášené sklo na něj dopadaly sluneční paprsky. Všude na parapetu ležely mrtvolky mušek, které se marně snažily dostat přes zavřená okna. Na stolní desku se usadil šedý povlak prachu a noviny položené na šicím stroji začínaly žloutnout. Na první pohled prázdno a pusto. Majitelka odešla na druhý břeh a zanechala po sobě věci denní potřeby. Za přivřenými dveřmi koupelny se ozývalo drobné pleskání, jak povoleným kohoutkem odkapávala voda do prázdné vany. Smutné zrcadlo ukazovalo moji tvář a já se nostalgicky rozhlížela kolem sebe. Kolem prošel švagr s velkou krabicí, a vysypal do ní obsah skříňky pod zrcadlem. Polovička odšroubovával garnýž a na mě zbylo třídit věci na dvě hromady - potřebné a nepoužitelné. Smutně jsem prováděla tuto práci a snažila si věci odosobnit. Nešlo to, každá věc byla spojena s osobou, jejíž byt jsme likvidovali. Byla to práce nepříjemná a neveselá. Trvalo dlouho, než se děti podělily o věci po své matce, ale nakonec zůstalo jenom několik věcí, s nimiž si zpočátku nikdo nevěděl rady. On zůstal jako úplně poslední, nechtěný a skoro suchý, opdaával z něj jeden lístek za druhým. Velký kameninový hrnec s vánočním kaktusem stál pořád  na svém místě a všichni jej odmítli. "Vysyp to na kompost, je to stejně suchý," radil jeden. "Přece to nepotáhneme domů, kam to dáme," říkal druhý. Najednou mi jej bylo líto! Vzala jsem ho i přes protesty a přiložila k ostatním věcem do auta. Tak jsem si jej před lety dovezla domů. Zalila, přesadila a přes léto jsem ho nechala venku. O Vánocích bohatě rozkvetl, jako by se mi chtěl odvděčit za záchranu. Vloni to byly už sedmnácté Vánoce, co vykvetl, krásně a bohatě. Rok co rok nám tak připomíná manželovu maminku.

001

Mistr Nový by byl rád

4. ledna 2011 v 22:18 | já |  Moje psaní
Z malého hrníčku espresa stojícího na kulatém stolku se ještě kouří. Ten, kdo si jej objednal, si někam odběhl. Poklidné odpoledne v malé cukrárně na náměstí v sobě nese poklid maloměsta.
U stolečku se sešly dvě mladé maminy i s kočárky a lenošivě si užívají okamžiků, kdy jejich ratolesti spí. Po proběhlé schůzce, která trvala poněkud déle, než jsme předpokládali, jsme se rozhodli, že si na chvíli posedíme. Kabáty jsme položili na rozehřátý parapet okna a usadili se do jediného volného kouta v místnosti. Mladá prodavačka chvíli pobíhala za pultem, pak přinesla objednané kávy a kousek dortíku. Můj průvodce si lokl kávy a rozbalil balíček s oplatkou. Cukr odložil stranou, vzal lžičku a lehce v hrníčku zamíchal černou tekutinou. Náš rozhovor probíhal poklidně a já se snažila svůj problém objasnit. Poslouchal mě se zaujetím, pak sáhl do aktovky, vytáhl notebook a něco do něj začal ťukat. Sledovala jsem jeho dlouhé prsty, bleskově pobíhající po klávesnici a na okamžik jsem viděla klavír a prsty virtuoza, hrajícího obtížnou skladbu.
Najednou mě vyrušil nějaký hluk, celá cukrárna zašuměla a sledovala onoho návštěvníka, který rozruch způsobil. Byl hlasitý a arogantně dorážel na prodavačku, křičel na ni a domáhal se nazpět peněz, za kávu, kterou si nechal na stolečku, zatímco si šel ulevit na WC. Vrátil se a zcela ignoroval stolek s kávou, kterou nechal bez povšimnutí i s čepicí a bundou položenou přes opěradlo židle. Můj společník se nemohl dívat na scénu odehrávající se před očima několika žen. Vstal, přistoupil k hlučnému mladíkovi, položil mu ruku kolem ramen a pak jej jemně pootočil směrem ke osamělému hrníčku. Jeho udivený pohled a následná reakce vyvolala ve všech přítomných smích. Jedním dlouhým krokem se ocitl u stolečku, hodil do sebe ještě teplou kávu, pak sebral z opěradla svou bundu a už za úprku ke dveřím si nasadil čepici. Jeho obličej byl celý zrudlý studen a teplou kávou. Zakřičel svou omluvu, pak dodal něco o autobuse a zmizel na studeném náměstí. Zasmáli jsme se a pokračovali v debatě. Šlo nám to o trochu lépe, ono někdy vzrušení, třeba i takového druhu udělá své. Jo a do svého průvodce bych tohle nikdy neřekla. Choval se jako gentleman z minulých časů.  

S Inkou v Paříži - XII.

3. ledna 2011 v 16:29 | já |  Moje povídání
Pod okny zastavilo se skřípěním auto, lehce bouchly dveře a já procitala ze spaní. Kdosi neznámý se vracel z nějaké bujaré oslavy a svou náladu nikterak nezakrýval. Po schodech se ozývaly rázné kroky, skoro bych řekla dupání, které se nesly spícím domem. Pak lehce zacinkaly klíče a bouchly dveře. A byl klid. Pokoušela jsem se dlouho usnout, a teď je spaní nadobro pryč. Už těžko usnu. Ještě chvíli jsem se jen tak převalovala na posteli, pak jsem nahmatala vypínač lampičky na nočním stolku a posadila se. Na budíku se na mě smála zelená čtverka a za oknem se pomalu rozednívalo.
Na spaní už není ani pomyšlení a vstávat se mi nechce, z kuchyně jsem si donesla trochu vody na pití, vzala odložené brýle a Zdenin deník. Nalistovala jsem poslední přečtený záznam a otočila stránku. 
"26. prosince - Na Štědrý večer přišla babička a přinesla nám pomeranče. Opravdové pomeranče z daleka. Matka je zpočátku nechtěla a se slovy, že od té ........, slovo jsem nerozuměla, je nepotřebujeme. Ona na to řekla, tak si představ, že jsem je dovezla já, když jsem se byla za ní podívat. Ještě chvíli se spolu přehadovaly, pak babička sáhla do kabely a k pomerančům přidala krabičku kakaa s holandskými větrnými mlýny na obale. Už se těším na tu dobrotu."
"18. ledna - Stromeček už opadával, tak jsme ho dnes vyhodili. Na dvoře byla ta protivná holka z vedlejšího bytu, Lenka, či jak se jmenuje, se snažila se mnou navázat řeč, plácala něco o obalu z čokolády a tetě v Americe, která jim na vánoce posílá balíky. Ta blbka si asi myslela, že já nikoho v cizině nemám, proto jsem jí řekla o pomerančích a kakau a ještě jsem si přidala pár věcí, to jen tak, aby věděla." 
"7. února - Pololetí je za dveřmi a naší úče se blíží termín porodu. Po škole se rozšířila rychlostí blesku zvěst o tom, že hned  jak skončí ve škole, bude se stěhovat do Prahy. Prý to děcko má s černochem, ale kdo ví."
"22.dubna - Smutný týden - babičce zemřela sestra, o několik let mladší. Neznáme ji a mamka o ní nikdy nemluvila. Žila prý dlouhé roky ve Vídni, na stará kolena se vrátila domů zemřít. Na pohřeb jsme nejely, prý je to daleko. Jo, jmenovala se Anda." Vídeň a jméno, to mi něco říká! Vyskočila jsem z postele a začala se přehrabovat v papírech tak dlouho, až jsem ji našla. Zažloutlou fotku slečny v letních šatech z počátku století, na níž je adresa vídeňského atelieru. Hurá, tak tohle je tedy ta dlouho hledaná spojitost se Zdenou. Najednou se mi cesta ukazuje jako velmi zřetelná. Tak, známá strýce Michala je na světě.
No, jo, ale těch Aniček máme najednou několik, proto si je na papír očísluji. Emina matka je Anna číslo jedna, Anda z fotografie je číslo dvě, babiččina sestra dostane číslo tři a Emina
sestra je číslo čtyři.
Znovu beru do rukou papír, na nějž jsem si načrtla bubliny se jmény. Znovu, už poněkolikáté si rovnám v hlavě informace, které mám. Babička, její tři děti, Ema a Anička. Několik jmen, která mě už několik měsíců, zaměstnávají každou volnou chvilku. Moc jich sice nemám, ale když jsem naposledy mluvila s Inkou v nové kavárně na Letné, pronásledovala mě historie jejich života i tam.
Inka jede do Paříže a slíbila, že se staví za Martou, která má pro mě několik nových dokumentů, které se jí podařilo najít ve starých krabicích s věcmi své matky. Tak třeba se něco nového dozvím.

Myšlenka

2. ledna 2011 v 22:52 | já |  Moje psaní
Probírala jsem se svojí návštěvní knihou, abych se potěšila vzkazy od svých přátel a přítelkyň, když jsem tam objevila tenhle zápis -

alena 18:57:09 02.01.2011
O Vánocích jsem se poprvé ve svém životě (mám před sebou šedesátku) setkala s tímto přirovnáním. Nevěříce, že opravdu existuje, jsem ho zadala do vyhledávače a ejhle - objevila jsem tyto stránky. 

Nevěřícně jsem klikala na adresu, nikam jsem se nedostala. Pisatelka se sice podepsala, ale obsah jejího vzkazu mi zůstal utajen. Přemýšlela jsem, jaký, že to odkaz vlastně ve vyhledávači zadala, jak se mohla dostat na mé stránky? Nevadí, ono je to v podstatě jedno, hlavně, že jsem byla nalezena a přečtena. Možná, přijde příště zase a zadání její adresy bude správně fungovat. Možná se jí na mých stránkách zalíbilo a stane se dalším z pravidelných čtenářů mých denních zápisků. Což by mě potěšilo.
Je dost pozdě večer, s polovičkou jsme osaměli, lednice zeje prázdnotou, stromeček sice svítí, ale jaksi posmutněl a zítra nás čeká obyčejný všední den. Přemýšlím, která činnost mě do začátku roku čeká. Samozřejmě pravidelný pondělní nákup, návštěva hřbitova, knihovny, domácí práce, procházka s Elis. Někde musím sehnat mistra kominického a požádat, aby přišel udělat revizi našeho komína, neboť naši zákonodárci se usnesli, že je třeba tak učinit dvakrát ročně, i když se v komíně netopí. To je jedna z pitomostí, kterou pro letošní rok nám mimo jiné připravili. Ach jo, nevíte někdo o kominíkovi?  

1. ledna 2011

1. ledna 2011 v 17:17 | já |  Moje psaní
Probudili jste se dnes hodně pozdě, že! Já taky, z toho si nic nedělejte. Ono se to jednou za rok nezblázní. Po tom Silvestrovském veselí se trochu odpočinku sejde.
Ale byl to včera shon, nejdříve s přípravami všech těch dobrot, pod nimiž se večer prohýbaly stoly. Ve studeném sklepě stály baterie láhví, bedny piva a jiného pití.
Ze všech koutů se objevovaly na obloze barevné rachomejtle a jejich rachot zněl dlouho před půlnocí a ještě déle po ní.
Elinka byla vyděšená tak moc, že jsem si s ní nevěděla rady. Bezradně hledala kousek klidného místečka, kde by ten hluk neslyšela. Schovávala se za gauč, lozila pod všemožné deky a polštářky. Smutně koukala a čekala od nás pomoc. Nakonec zalezla k polovičkovi pod peřinu a teprve tam ve dvě v noci usnula.
Ráno byla čilá a veselá. Do nového roku pak odskotačila v čerstvém sněhu na zahrádce.
Sluníčko sice nesvítilo, ale i tak byl dnešní den hezký.
Ten klouček Nový rok se začal zvolna rozkoukávat. Začal pěkně pomalu a zdá se, že s chutí nám začal rozdávat své dobré i horší hodiny.
Nezbývá, než vykročit také a tou správnou nohou!
Přeji Všem, abychom šli přímo a správně, byli šťastní a spokojení, aby nás zdravíčko poslouchalo a ten příští Silvestr jsme se mohli veselit opět.