close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Leden 2011

Byla to jen náhoda?

14. ledna 2011 v 23:35 | já |  Moje psaní
Znáte to! Blíží se Vánoce a vy ještě nemáte dárky, proto vás sem tam zaujme i nějaká ta reklama. Pro starší lidi velmi často nabízejí výhodné balení vitamínů, léků na klouby a od bolení zad, či na posílení paměti. Nic proti nim nemám. I já jsem někdy takové lákavé nabídce podlehla.
Letos jsem byla obdařena výhodným balením vitamínové směsi Spektrum. Tři plastové lahvičky v dárkovém balení, za něž zaplatíte jen cenu dvou. Na obalu velký nápis a 50+. Jste přesvědčeni, že máte v ruce celkem 150 tbl na tři měsíce.  Když jsem je večer na Štědrý den načala, abych udělala dárci radost, nenapadlo mě je počítat. To až dnes, když jsem si uvědomila, jak rychle ubývají, jsem si dala tu práci a ejhle. Tablet není v lahvičkách 50 ks, ale jen 30, tudíž celkem devadesát.  Drobnými písmenky je na lahvičce namalována třicítka. Já, ooba nosící brýle, jsem byla klamána velkou padesátkou.  Byla to náhoda nebo úmysl? Nevím!

Dračí oko

13. ledna 2011 v 20:46 | já |  Co se mi líbí
"Mami, ten stromeček se na mě dívá!" volala malá princezna v růžové kombinéze, vezoucí se na kočárku a ukazovala rukou někam před sebe. Pospíchající mamina dělala, jako by ji neslyšela a cupitala dál. Holčička ještě několikrát zakřičela a ukázala na dva vysokánské stromy, které právě minuli, pak se dala do pláče. Maminka ji okřikla a aniž zpomalila, vezla děvčátko pryč. Zaslechla jsem ještě několik vzlyků, pak se mi obě vzdálily. Zastavila jsem se a hledala to, co děvčátko vidělo. Po nějaké chvíli jsem zahlédla oko. Opravdické, velké oko, zírající na mě z kmene stromu, naklánějícího se nad vodu potoka. Na hladině bylo několik kaček a já se zastavila, vytáhla  z kabely foťák a to oko si vyfotila.  Je nádherné a já se vůbec nedivím tomu děvčátku, že chtělo, aby maminka zastavila. Škoda, mohla chvíli postát!

007

Trochu povánoční nostalgie

12. ledna 2011 v 23:39 | já |  Fotografie
Úřední povinnosti mě zase jednou přiměly vyrazit do města. Sníh zcela zmizel a pod nohama to neklouzalo, tak se šlo dobře. Nejdříve mě zaujalo množství aut v našem malém městě.

014

Byla všude, kam oko i objektiv dohlédl.

024

Kvůli nim jsou ulice plné značek.

004

I ten svatý u kostela je jimi obklopen.

003

Na náměstí ještě stál stromeček.

012

Ve výkladní skříni již pomalu mění sortiment.

015

021

A poslední obří baňky ukazují fotografku i náměstí v pozadí.

020

S Inkou v Paříži - XIII.

11. ledna 2011 v 17:10 | já |  Moje povídání
Tramvaj jsem doběhla jen tak tak a unavená jsem dosedla na sedadlo. Po zádech mi stéká pot a otevřenými okénky dovnitř letí horký vzduch. Je vedro k zalknutí. Tašku s nákupem mám u nohou a dýchám jako divá. Očima sleduju shon na ulicích a jsem ráda, že sedím. Vedle mě se usadil starší pán s košíkem plným zeleniny. Asi byl na Farmářských trzích, napadlo mě a uvědomila jsem si, že je zítra sobota a já nevím co vařit. Zdena je na dovolené u Jadranu, Linda s dětmi tráví volno v Tatrách a Inka, která se stala vášnivou milovnicí cestování, je někde se svým přítelem. Vrátila se teprve nedávno z Paříže, kde byla služebně a odkud mi dovezla další Martiny nálezy. Ty čekají na skřínce v pokoji, až si udělám čas. Šéf nás poslední dobou honí jako zduté kozy, neustále vyhrožuje nesplněním úkolů a následným vyhazovem. Jsme už na jeho běsnění zvyklí a vždy, když začne, hledíme zmizet. Musím to vydržet ještě dva týdny, pak se vrátí Helena a já nastoupím dovolenou. Letos se nikam nechystám, jen na chalupu.
Rozpálenou ulicí jsem se dobelhala domů, rychle zatáhla žaluzie, na něž jsem ráno zapomněla, a sesula jsem se na malé křesílko v předsíni. Je už staré a rozvrzané, ale v případech, jako je dnešní pekelné vedro, je to součást mé první pomoci. Boty jsem skopla do kouta a na klín vzala svou milou fenečku. Spokojená, že je panička doma, mě umyla svým jazýčkem obličej kolem dokola.  Z chodby zazněl dětský křk a ten mě probral z letargie. Pustila jsem si ve dřezu studenou vodu a než odteče rezavá teplá břečka, schladím se ve sprše.
Měla bych si oprat a nachystat věci, které si vezmu na chalupu, ale nechce se mi ani trochu, snad zítra.
Z kabely jsem vytáhla fascikl, který musím do konce týdne zpracovat a doplnit ho několika stranami z mé hlavy. Položila jsem ho na stůl a z nechutí jej otevřela. Z bílé stránky se na mě smějí písmenka, grafy a nekonečná řada čísel. Pomalu jsem fascikl zase zavřřela a odložila jej stranou. Dnes vážně nemám chuť! Raději se probírám dnešní poštou, které byla plná schránka. Lídl, Tesco, nabídka na doučování z angličtiny, časopis od VZP zalepený v igelitu i katalog od Starkla rovnou končí nerozbaleni v koši. Poslední je dopis od Báry, sáhodlouze vzpomíná na naše poslední setkání v Olomouci, popisuje báječnou dovolenou v Řecku a úplně nakonec přidává pár řádek, které objevil její známý v archívu. Johanna měla dvě sestry - Marianu a Andělu. Ta první snad zemřela někdy v dětství, stopa Andělky se kolem roku 1900 ztrácí někde v cizině, kam odjela se svým nápadníkem, jenž byl ve státní službě a jmenoval se Pierre. Byl odvelen do Vídně a víc se o nich neví. Opět se zde objevuje dívčí jméno začínající na A, zajímavé!
Anděla a Anna, skoro stejná jména, ale že by se jednalo o ve své době zřídka používaná, se říct nedá.  Zajímavější je však ta Vídeň, neznámá dívka na fotce se fotila ve vídeňském ateliéru a také měla jméno Anna! Jak to jenom dát do kupy ? Seděla jsem nad papírem a psala, čmárala šipky a zase je škrtala a ne a ne na to přijít. Potřebovala bych ještě nějaké vodítko, ale kde ho vzít?

Kilt

10. ledna 2011 v 23:16 | Vikipedie |  Víte, že?
Kilt je výhradně mužská součást skotského národního kroje (ženy, až na výjimky, kilt nenosí) v podobě mužské zavinovací skládané suknice s barevným kárem, ozdobnými třásněmi a ozdobnou broží, nejčastěji ve formě zavíracího špendlíku - tzv. kiltpin. Existuje mnoho druhů kiltů, lišících se zejména vzorem a také původem. Kromě jiných existují ještě irské a welšské kilty.
Kilt, "skotská sukně", součást tradičního skotského mužského kroje, je zhotovena z vlněné kostkované látky zvané tartan, jejíž vzory jsou velmi často asociovány s jednotlivými skotskými rody - klany. Jedná se o novodobou asociaci, neboť přiřazování vzorů nemá historický podklad a začíná se objevovat teprve s nástupem skotského národního obrození v první polovině 19. století. Kilt je dominantní součástí skotského kroje, jehož další součástmi jsou již zmíněný kiltpin, dlouhé vlněné podkolenky (jednak jednobarevné, nejčastěji bílé, jednak tartanové), sporran (kapsář na řetízku kolem pasu) a sgin dubh - dýka, která se nosí zastrčená v pravé podkolence. Tento základ bývá doplňován jednak slavnostním oblekem, který nosí např. skotští dudáci, případně slavnostním civilním oblekem, tzv. Bonnie Prince Charlie, který se skládá ze skotského krátkého fráčku s vestou, smokingové košile a motýlku, či neformálního tweedového saka, bílé košile a kravaty. Variant je mnoho - od pouhého svetru oblékaného ke kiltu, po např. saka typu Argylle, Montrose a pod.
Kilt začíná v pase a končí v polovině kolen. Vepředu je druhá překrývající vrstva, která se nazývá "apron" (angl. zástěra). Zadní část kiltu je naskládaná do hustých skladů, tzv. pleats, které se skládají buď tak, že vzor tartanu i nadále nepřerušovaně pokračuje (tzv. civilní skládání), případně se skládá tak, že se neustále opakuje dominantní proužek z látky, případně se dominantní proužky střídají (tzv. military style). I díky těmto hlubokým a hustým skladům je délka materiálu použitého na výrobu kvalitního kiltu šitého na míru cca 7,5 m. Tradičním zvykem je nenosit pod kiltem spodní prádlo (u vojenských jednotek je to dokonce vojenským řádem vyžadováno). Výjimku tvoří pouze tanečníci a sportovci oblékající kilt a to z ryze praktických důvodů.
Tenhle závěrečný odstavec je pro mě obzvlášť zajímavý, protože to, zda muži pod kiltem nosí nebo nenosí spodní prádlo, mě zajímalo asi nejvíc.

kilt
A tady je odpověď - nenosí!


Růže

10. ledna 2011 v 0:01 | co je co? |  Víte, že?
Nejstarší vyobrazení královny květin, jak je růže často nazývána, můžeme díky archeologickým nálezům datovat do 4. tisíciletí před naším letopočtem. V té době byla ovšem známa růže s pěti okvětními lístky, protože k jejich zmnožení došlo pravděpodobně až kolem roku 1600 před naším letopočtem na Krétě. Na stěnách domů a na hliněných nádobách z té doby byly objeveny kresby růže se 16 plátky. Po zániku římské říše šířili slávu růží hlavně Arabové. V době křižáckých výprav bylo mnoho odrůd dovezeno z orientu do Evropy a střediskem jejich pěstování se stala Francie. Byly pěstovány v klášterních zahradách, často i pro lékařské účely. Začátkem 19. století se manželce Napoleona I. Josefíně podařilo s využitím nemalých finančních prostředků shromáždit téměř veškerou dostupnou literaturu o pěstování růží. Nastala doba cíleného křížení, jehož výsledkem jsou desetitisíce dnes známých druhů.





Z jiného soudku

8. ledna 2011 v 20:08 | něco z netu |  Anekdoty
239-pirate

moto-ovce

inzerát
paprika

Posmrtný život

8. ledna 2011 v 17:57 | já |  Moje psaní
Poslední lopata hlíny dopadla na můj hrob a lidé odešli. Sedím na pomníku a dívám se za nimi. Nikdo mě pochopitelně nevidí a to se mi líbí. Můžu jít kamkoliv, dělat, co se mi zlíbí a to už navždy! Poskočila jsem si a fí, jsem hned o několik desítek metrů dál, skoro až u brány hřbitova, kde se právě pozůstalá rodina domlouvala, kam půjdou zapít můj skon. Chvíli se dohadovali, jeden přesvědčoval druhého a já měla chuť je okřiknout. Pak jsem jenom mávla rukou a nechala je být. Teď už je všechno jenom na nich a musí si poradit sami.  No, já na takové akce nikdy nechodila, zastávajíc názor dát mrtvým pokoj, jak říkával můj dědeček. Rodinka se konečně nasoukala do aut, taky mohli jít pěšky, neubylo by jich, a zmizeli mi z očí. Osaměla jsem, sedíc na hřbitovní bráně, dívala jsem se na lidi chodící kolem. Už  tedy nejsem, neexistuju.  Ale ne, vždyť vidím, slyším i myslím, také pohybovat se můžu, jen jsem neviditelná a neslyšitelná. Tak tohle je teda ten posmrtný život, o němž hovořili lidé před tisíci lety, v nějž věřili před stovkami let a o němž pochybují dnešní pozemšťané. Už jsem unavená od přemýšlení a nebaví mě jen tak sedět, tak udělám dva tři krůčky ke svému hrobu a jdu spát. Poslední, co slyším, je klepnutí kovové brány, hlídačovy vzdalující se kroky a pak už jenom nekonečné ticho. Spím. Až se zítra vzbudím, musím...... vlastně už nic nemusím, ale všechno můžu.  

Krása v ulicích Zlína

7. ledna 2011 v 18:26 | já |  Moje psaní
Konečně se město Zlín dočkalo! Filharmonie B. Martinů se dnes stěhovala do nové budovy Kongresového centra, přímo v centru města. Je nádhernou dominantou a všem se líbí.


Zlín - Kongresové centrum