Karel Havlíček Borovský (1821-1856) Novinář, básník, spisovatel a politik narozený 31. října 1821 prožíval své dětství v prostředí kupeckého krámu a malého hospodářství na Vysočině v nevelké vesnici Borové.
Otec z něho chtěl mít advokáta, matka kněze.
Protože Havlíček toužil po tom, aby mohl působit na výchovu lidu, vstoupil do semináře, poměry v semináři ho však zklamaly. Na podzim 1841 opouští seminář bohatší o další zkušenosti: kněžstvo je vychováváno v konservatismu a v duchu protinárodním. Z Havlíčka se stává až do konce života nekompromisní kritik církve. V literární práci byl tehdy zcela pod vlivem četby polského romantika Mickiewicze. Havlíček cestuje po českých krajích, po Slovensku a Haliči; nepoutá ho však příroda, sleduje na těchto poutích co nejintenzívněji lid, jeho život a názory.
V říjnu 1842 dostává prostřednictvím Šafaříkovým místo vychovatele v rodině ruského profesora A. Pogodina a odjíždí do Moskvy. Zpočátku byl ruským prostředím nadšen, zejména slavjanofilskou mládeží, o níž napsal obdivnou zprávu do pražských Květů. Po několikaměsíčním pobytu však začíná poznávat pravdu o sociálních poměrech v carském Rusku, opouští kollárovské iluze o slovanské veleříši schopné osvobodit ostatní Slovany a stává se nemilosrdným kritikem carského absolutismu.
Protože Havlíček toužil po tom, aby mohl působit na výchovu lidu, vstoupil do semináře, poměry v semináři ho však zklamaly. Na podzim 1841 opouští seminář bohatší o další zkušenosti: kněžstvo je vychováváno v konservatismu a v duchu protinárodním. Z Havlíčka se stává až do konce života nekompromisní kritik církve. V literární práci byl tehdy zcela pod vlivem četby polského romantika Mickiewicze. Havlíček cestuje po českých krajích, po Slovensku a Haliči; nepoutá ho však příroda, sleduje na těchto poutích co nejintenzívněji lid, jeho život a názory.
V říjnu 1842 dostává prostřednictvím Šafaříkovým místo vychovatele v rodině ruského profesora A. Pogodina a odjíždí do Moskvy. Zpočátku byl ruským prostředím nadšen, zejména slavjanofilskou mládeží, o níž napsal obdivnou zprávu do pražských Květů. Po několikaměsíčním pobytu však začíná poznávat pravdu o sociálních poměrech v carském Rusku, opouští kollárovské iluze o slovanské veleříši schopné osvobodit ostatní Slovany a stává se nemilosrdným kritikem carského absolutismu.
Ve škole nás učili, že byl z poručení císařské kanceláře odeslán do vyhnanství, do Brixenu, kde trpěl samotou a bídou. Minulý režim všechny utvrzoval v této pravdě. Vyzdvihovali jeho národovectví a vystupování proti Habsburkům, ale skutečnost byla trochu jiná. Zatímco si učitel na obecné škole tehdy přišel na 130 zlatých, dělník v továrně vydělal 100 až 200 zlatých a třeba domácí tkadlec pouhých 70 zlatek, Havlíček dostával přímo od ministerstva vnitra apanáž 500 zlatých! Navíc má propláceno ubytování a obědy. Trpěl samotou, ale po půl roce za ním přijela manželka i s dcerou. Ale i pak mu nejvíce chyběl kontakt s Prahou, přáteli a možnost vlasteneckého boje.
Takový a podobné obrázky utvrzovaly několik generací v tom, že jeho vyhnanství bylo těžké.
Zkrátka a dobře, vyhnanství v rakouských poměrech nelze zaměňovat za zvěrstva, která se odehrávala třeba na ruské Sibiři.






