V kavárně se dneska sešlo jenom pár lidí a tak stůl, který jsme s Hankou obsadily, byl úplně osamocen. Bylo to dobré, protože jsem se měla dozvědět jednu zajímavou příhodu. Číšník nám donesl dva turky s vodou, udělal na papírek nacvičené čárky a odešel.
Po chvíli Hanka spustila:
Čekala jednou na svou kamarádku Věru na konci ulice. Chtěly se jet koupat ven za město, protože den byl jako vymalovaný. Těšila se na krásné odpoledne a tak se jí čekání začalo zdát nějak dlouhé.
"To je teda moc dobré!" pomyslela si a stoupla na špičky, "nejede a nejede! Cipísek do toho, jsem tady už půl hodiny a ona nejede."
Stála tam nervozní a neustále svou kolegyni vyhlížela. Ta však nejela a čas plynul. Už se jí zdálo, že vidí blížící se červené auto. Rychle se sehnula pro na zemi ležící kabelu a hodila ji přes rameno. Když přijelo blíž, poznala, že to kamarádčino vozítko není. Přefrčelo kolem, aniž jen trochu snížilo rychlost. Celá zklamaná se Hanka po dlouhém čekání odhodlala k návratu.
Co se mohlo stát, že Věra nesplnila domluvenou schůzku? Proč nedojela, co jí v tom zabránilo?
Pomalu se šourala ulicemi a přemýšlela, jak by se, co nejrychleji dozvěděla pravdu. Věra zatím vždycky udělala, na čem se dohodly, až dnes jí do toho něco přišlo, ale co to může být?
Když dorazila domů, svlékla své propocené šaty, hodila je do koše u pračky, postavila si na kávu a zapnula rádio. Bytem se rozlily tóny jakési symfonie a tak rychle přeladila na jinou stanici. Bylo dvě hodiny po poledni, právě teď měly dorazit k rybníku u cíle naplánované cesty. Časové znamení oznámilo přesný čas a hlasatel svým profesionálním hlasem začal číst události, které se staly v zahraničí. Bylo léto a tradiční okurková sezona, zpráv bylo jenom trochu a hlasatel po chvíli zabrousil do domácích luhú a hájů. Po té, co oznámil všem, že soudruzi se sešli na poslední předdovolenkové schůzi, havíři v Porubě splnili předčasně svůj pololetní závazek, do obchodů bylo rozvezeno několik set tun letních jablek a okurek, následovaly dopravní zprávy, jen tak letmo oznamující, že na části dálnice D1 mezi Prahou a Humpolcem se stala vážná nehoda. Náklaďák převážející jateční vepře se převrátil do příkopu a někteří vepři se rozutekli po okolí. Hanka se usmála nad představou pobíhajících pašíků po silnici mezi auty, za jejichž volanty sedí vyděšení řidiči.
Blížil se podvečer, když někdo u Hančiných dveří zazvonil. Podívala se k bráně a uviděla nějakého mužskýho, kterého neznala. Byl vysoký a velmi štíhlý. Jeho hlava se pohybovala nad plotem a bylo vidět, že vyhlíží, zda je někdo doma. Hanka vykřikla z okna "...už jdu!" a šourala se do chodby, kde si ledabyle nazula boty a capala po betonu k plotu.
Nahmatala klíč zastrčený v zámku a otočila jím, pak otevřela branku a stála tváří v tvář neznámému. Ten se mírně uklonil a pozdravil!
"Jsem nějaký Miklíček, Věřin bratr! Vy jste Hanka, že? Mám pro vás smutnou zprávu!" vychrlil ze sebe návštěvník a aniž Hanku pustil ke slovu, dodal "Věra měla nehodu, nemohla proto dojet. Omlouvá se a až bude schopna, všechno vám vysvětlí!"
Hanka z jeho slov pochopila jenom něco o nehodě a dostala o kamarádku strach.
Na její otázku, zda může Věru navštívit, se jí už nedostalo odpovědi, jelikož muž se otočil a kráčel po chodníku dolu ulicí.
Tak Věra měla nehodu, asi rozbila auto a je v nemocnici. Budu muset za ní zajet, napadlo Hanku, když zavírala vrátka. Celý zbytek dne i část noci přemýšlela o události dnešního odpoledne.
Spala a převracela se na lůžku.
Ráno pršelo a ven se nedalo jít, žehlila, chystala se na odpolední a celou dobu vymýšlela dárek pro nemohoucí kamarádku. Když tak byla v pilné práci zazvonil telefon. Zvedla sluchátko, chvíli poslouchala, několikrát se nadechla a chtěla odpovědět, pak zakroutila hlavou a sedla na židli. Celou tu dobu držela sluchátko u ucha a pomaličku se začínala usmívat. Nakonec propukla v hlasitý smích, po chvilce pronesla do telefonu dvě slova "...se picnu!" a položila sluchátko nazpět na přístroj.
Ještě dnes se smála tak, že dvě minuty nebyla schopna ničeho jiného. Z očí ji tekly slzy a ona si rukou utírala zvlhlé tváře.
Až dosud jsem z celé příhody nic nechápala. "Tak, už konečně řekni, co se vlastně stalo a proč ta Věra nedojela?"
"Tak si představ, ona měla vážně nehodu. Když se chystala na ten náš výlet, vzpoměla si, že nemá v autě foťák, a proto se pro něj vrátila do domu. Dveře nechala otevřené a jenom tak vběhla do chodby, kde na věšáku visel fotoaparát. V okamžiku, kdy už měla foťák skoro v ruce, ozvala se rána, to se zabouchly dveře od schodiště do garáže, následovalo kovové zazvonění klíčů na dlažbu a Věra byla ve vězení. Domovní dveře byly zamčené, klíče od nich někde dole pod schodama a dveře k nim nejdou otevřít, majíce kouli, kterou si ona sama vymyslela. Věra se snažila jedny i druhé dveře vyrazit, ale to víš, s jejími proporcemi to nešlo. Zkrátka, zůstala uvězněná na chodbě, kde kromě věšáku a zrcadla nic nebylo. Naštvaná si sedla na zem a brečela, brečela do té doby, než ji večer vysvobodila matka, která se k Věřině smůle, ten den stavila u kadeřnice." Hanka domluvila a obě jsme se daly do smíchu! Zkrátka není nehoda jako nehoda!