Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Leden 2011

Skotský deník

31. ledna 2011 v 21:16 | Zdeněk J. Pojman |  Co jsem právě dočetla
Zavřít okno

Nezvykle otevřeně popisuje autor den za dnem svůj pobyt ve Skotsku, kam se dobrovolně vydal vydělat peníze. Zpočátku má jasně stanoveno, kolik musí vydělat a kolik smí utratit. Všechno se zdá dobré, do první výplaty. Ošidili ho i kamaráda a jeho snaha o doplatek se zdá zbytečná. Ocitá se ve zcela jiném světě, kde na něj i jeho kolegy ze skladu internetového obchodu koukají přes prsty. Znalost řeči je velmi důležitá a všem dělá problémy se domluvit. Špatné zacházení, arogance a nadřazenost ze strany pracovní agentury i zaměstnavatele, špatné počasí, nedostatek volného času (pracuje se i v sobotu a neděli), smutek po rodině a známém prostředí, to všechno způsobuje stále častější konflikty v zaměstnání. Vánoce prožité na ubytovně, následující propuštění z práce (po Vánocích není odbyt), hledání nové práce, nástup do továrny zpracovávající drůbež a další peripetie, které prožije za necelého půl roku, nám ukazují život všech novodobých dobrodruhů, kteří pod vidinou snadno vydělaných peněz odjíždějí do světa, aby se ten dříve a ten později vrátili, bohatší o spousty zážitků, prožitých ponížení a situací, z nichž nebylo úniku.
Výborně napsaná kniha, kterou doslova hltáte a spolu s autorem prožíváte jeho dny, litujete každého z hrdinů a spolu s nimi se těšíte na návrat domů!  



Zima v černobílém

30. ledna 2011 v 20:12 | já |  Fotografie
004aa
Černobílá zima ve fotografii

004a

009a

011

006aa

A na závěr hádanka! Copak je toto?

003aaaa

Není nehoda jako nehoda!

29. ledna 2011 v 20:59 | já |  Moje psaní
V kavárně se dneska sešlo jenom pár lidí a tak stůl, který jsme s Hankou obsadily, byl úplně osamocen. Bylo to dobré, protože jsem se měla dozvědět jednu zajímavou příhodu. Číšník nám donesl dva turky s vodou, udělal na papírek nacvičené čárky a odešel.
Po chvíli Hanka spustila:
Čekala jednou na svou kamarádku Věru na konci ulice. Chtěly se jet koupat ven za město, protože den byl jako vymalovaný. Těšila se na krásné odpoledne a tak se jí čekání začalo zdát nějak dlouhé. 
"To je teda moc dobré!" pomyslela si a stoupla na špičky, "nejede a nejede! Cipísek do toho, jsem tady už půl hodiny a ona nejede."
Stála tam nervozní a neustále svou kolegyni vyhlížela. Ta však nejela a čas plynul. Už se jí zdálo, že vidí blížící se červené auto. Rychle se sehnula pro na zemi ležící kabelu a hodila ji přes rameno. Když přijelo blíž, poznala, že to kamarádčino vozítko není. Přefrčelo kolem, aniž jen trochu snížilo rychlost. Celá zklamaná se Hanka po dlouhém čekání odhodlala k návratu.
Co se mohlo stát, že Věra nesplnila domluvenou schůzku? Proč nedojela, co jí v tom zabránilo?
Pomalu se šourala ulicemi a přemýšlela, jak by se, co nejrychleji dozvěděla pravdu. Věra zatím vždycky udělala, na čem se dohodly, až dnes jí do toho něco přišlo, ale co to může být?
Když dorazila domů, svlékla své propocené šaty, hodila je do koše u pračky, postavila si na kávu a zapnula rádio. Bytem se rozlily tóny jakési symfonie a tak rychle přeladila na jinou stanici. Bylo dvě hodiny po poledni, právě teď měly dorazit k rybníku u cíle naplánované cesty.  Časové znamení oznámilo přesný čas a hlasatel svým profesionálním hlasem začal číst události, které se staly v zahraničí. Bylo léto a tradiční okurková sezona, zpráv bylo jenom trochu a hlasatel po chvíli zabrousil do domácích luhú a hájů. Po té, co oznámil všem, že soudruzi se sešli na poslední předdovolenkové schůzi, havíři v Porubě splnili předčasně svůj pololetní závazek, do obchodů bylo rozvezeno několik set tun letních jablek a okurek,  následovaly dopravní zprávy, jen tak letmo oznamující, že na části dálnice D1 mezi Prahou a Humpolcem se stala vážná nehoda. Náklaďák převážející jateční vepře se převrátil do příkopu a někteří vepři se rozutekli po okolí. Hanka se usmála nad představou pobíhajících pašíků po silnici mezi auty, za jejichž volanty sedí vyděšení řidiči.
Blížil se podvečer, když někdo u Hančiných dveří zazvonil. Podívala se k bráně a uviděla nějakého mužskýho, kterého neznala. Byl vysoký a velmi štíhlý. Jeho hlava se pohybovala nad plotem a bylo vidět, že vyhlíží, zda je někdo doma. Hanka vykřikla z okna "...už jdu!" a šourala se do chodby, kde si ledabyle nazula boty a capala po betonu k plotu.
Nahmatala klíč zastrčený v zámku a otočila jím, pak otevřela branku a stála tváří v tvář neznámému. Ten se mírně uklonil a pozdravil!
"Jsem nějaký Miklíček, Věřin bratr! Vy jste Hanka, že? Mám pro vás smutnou zprávu!" vychrlil ze sebe návštěvník a aniž Hanku pustil ke slovu, dodal "Věra měla nehodu, nemohla proto dojet. Omlouvá se a až bude schopna, všechno vám vysvětlí!"
Hanka z jeho slov pochopila jenom něco o nehodě a dostala o kamarádku strach.
Na její otázku, zda může Věru navštívit, se jí už nedostalo odpovědi, jelikož muž se otočil a kráčel po chodníku dolu ulicí.
Tak Věra měla nehodu, asi rozbila auto a je v nemocnici. Budu muset za ní zajet, napadlo Hanku, když zavírala vrátka. Celý zbytek dne i část noci přemýšlela o události dnešního odpoledne.
Spala a převracela se na lůžku.
Ráno pršelo a ven se nedalo jít, žehlila, chystala se na odpolední a celou dobu vymýšlela dárek pro nemohoucí  kamarádku. Když tak byla v pilné práci zazvonil telefon. Zvedla sluchátko, chvíli poslouchala, několikrát se nadechla a chtěla odpovědět, pak zakroutila hlavou a sedla na židli. Celou tu dobu držela sluchátko u ucha a pomaličku se začínala usmívat. Nakonec propukla v hlasitý smích,  po chvilce pronesla do telefonu dvě slova "...se picnu!"  a položila sluchátko nazpět na přístroj.
Ještě dnes se smála tak, že dvě minuty nebyla schopna ničeho jiného. Z očí ji tekly slzy a ona si rukou utírala zvlhlé tváře.
Až dosud jsem z celé příhody nic nechápala. "Tak, už konečně řekni, co se vlastně stalo a proč ta Věra nedojela?"
"Tak si představ, ona měla vážně nehodu. Když se chystala na ten náš výlet, vzpoměla si, že nemá v autě foťák, a proto se pro něj vrátila do domu. Dveře nechala otevřené a jenom tak vběhla do chodby, kde na věšáku visel fotoaparát. V okamžiku, kdy už měla foťák skoro v ruce, ozvala se rána, to se zabouchly dveře od schodiště do garáže, následovalo kovové zazvonění klíčů na dlažbu a Věra byla ve vězení. Domovní dveře byly zamčené, klíče od nich někde dole pod schodama a dveře k nim nejdou otevřít, majíce kouli, kterou si ona sama vymyslela. Věra se snažila jedny i druhé dveře vyrazit, ale to víš,  s jejími proporcemi to nešlo. Zkrátka, zůstala uvězněná na chodbě, kde kromě věšáku a zrcadla nic nebylo. Naštvaná si sedla na zem a brečela, brečela do té doby, než ji večer vysvobodila matka, která se k Věřině smůle, ten den stavila u kadeřnice."  Hanka domluvila a obě jsme se daly do smíchu! Zkrátka není nehoda jako nehoda!

Jak jsem se zamilovala

28. ledna 2011 v 23:37 | já |  Moje psaní
Zuzka měla dva brášky. Honzu, který byl stejně starý jako ona, a Filipa. Toho Zuzčina maminka vyvdala s druhým tatínkem. Byl o hodně starší než my. V době, na níž mám tuhle vzpomínku, mu bylo skoro patnáct let. Končil docházku do stejné školy, do níž jsme po prázdninách měli začít chodit my. Dvojčata chodila do mateřské školky ráno s matkou a po obědě se pro ně pravidelně stavoval Filip. Zuzka byla celá nedočkavá a vždycky když nás soudružka učitelka pustila z herny, vyběhla do chodby a s křikem se na Filipa vrhla. Zpočátku jsem se před tím vysokým mladíkem styděla, ale asi po měsíci jsem si jej docela přivlastnila. Asi jsem se mu také líbila, proti Zuzce jsem byla vyšší a moje světlé vlasy kroutící se po zádech jako klubko háďat, udělaly své. Honza si nás moc nevšímal a cestou kopal do kamínků, škaredíce se na dvě žabky, držící Filipa za ruku, každá z jedné strany a nepřestávající mu něco štěbetat. Těšívala jsem se na Filipovu pevnou ruku, na jeho hlas a usměvavou tvář. Spolu se Zuzkou jsme se o něj přetahovaly a naše snaha mít ho jenom pro sebe, občas skončila prudkou hádkou, křikem ba i několikrát zataháním za vlasy. To nás pak Filip musel uklidňovat a ve snaze dovést nás až domů v pořádku, obdarovával nás sladkostmi, které měl u sebe. Milovala jsem ho celé prázdniny. Pak zmizel, já se Zuzkou a Honza jsme nastoupili do školy, která byla jenom pár domů od našeho. Už nás nikdo nemusel doprovázet domů. Pomaloučku jsem na Filipa zapoměla, objevil se Vlastik a Jindra ze sousední druhé B, později Mirek a Emil ze třetí C. Láska za láskou začínala a končila, čas plynul.  Pak jsem jednou uviděla Zuzku s velkým klukem v uniformě. Na hlavě neměl skoro žádné vlasy, kouřil cigarety a mě si nevšímal. Asi jsem se mu už nelíbila! 
Dnes, když někdy Filipa potkám, marně v něm hledám toho mladíčka. Je už téměř holohlavý, chodí o hůlce a má tři vnučky. Krásné blonďaté panenky, které dědeček miluje, poskakují kolem něj , tahají se a perou o to, která z nich se bude držet dědečkovy ruky.  Pousměje se na ně a pohladí je po hlavách. Pak odcházejí společně a já se za svou první láskou dlouze dívám. Jak je to všechno dávno!     

Hrál si na šalmaj

27. ledna 2011 v 17:03 | já |  Moje psaní
Slunečním odpolednem se neslo pískání. Bylo zvláštní, takové jednoduché a teskné. Byla jsem zvědavá a vydala jsem se za jeho zvukem. Pískání se ozývalo z protější stráně, na níž se pohybovalo několik bílých obláčků. Ovečky a tady? Podivila jsem se a pokračovala úzkou cestou vinoucí se mezi oplocenými pozemky a zahrádkami. Lidé se věnovali záhonkům, dětem i svým miláčkům. Zkrátka, obyčejné letní odpoledne. Když jsem došla na konec zahrádkářské kolonie, ocitla jsem se kousek za městem. Stráň se zvedala k březovému hájku a čím jsem byla blíž, píšťalka se zřetelněji ozývala. Pak jsem uviděla kluka, sedícího na větvi, ohýbající se  nad strání. Usmála jsem se, vypadal jako starověký pastevec, nebo ještě lépe jako bůh Pan. Jeho bosé nožky se houpaly nad zemí, vlasy rozčísnuté větrem, světlounké jako u mimina mu lemovaly tvář. Seděl a pískal si, jen tak, na dřevěnou píšťalku. Ukázal mi ji a já poprve viděla  š a l m a j.  Sedla jsem si spolu s ním pod strom a nechala si od něj vyprávět, co všechno o této píšťalce ví.
Šalmaj je dřevěný dechový nástroj s dvojitým plátkem (strojkem) a kónickým vývrtem. Je předchůdcem hoboje a anglického rohu. Po vzoru Saracénů byly šalmaje brzy po křížových výpravách využívány v evropských vojenských kapelách. Ve čtrnáctém století jsou rovněž zdokumentovány taneční soubory snižcových trumpet a šalmají. Po zdokonalení nástroje na počátku 16. století začal být nástroj spolu s pozouny a dalšími dechovými nástroji hojně využíván městskými kapelami a trubači nejen pro světskou, ale i pro chrámovou hudbu.
Kluk ještě chvíli pískal, pak poskočil, svolal ovečky a vydal se uličkou mezi ploty.

Pražský orloj oslavil 600 let

26. ledna 2011 v 21:04 | oficiální video |  Co se mi líbí

Plesy minulého století

25. ledna 2011 v 17:01 | z mé sbírky pohlednic |  Můj koníček
1081915183

Karneval

24. ledna 2011 v 21:35 | já |  Moje psaní
Začala plesová sezóna. Všude se objevují plakáty zvoucí nás, abychom se zúčastnili.  Různé spolky, strany a organizace se předhánějí v nápaditosti pozvánek, výzdoby, shánějí tu nejlepší hudební skupinu a slibují si velké zisky. Tak se konají plesy hasičské, myslivecké, sportovní, házenkářské, lidovecké, zahradnické, krojované, pyžamové, papučové a kdoví jaké ještě. Mnohé jsou tradičně oblíbené, jiné se jen tak tak drží a některé už pomalu vyklízejí scénu. Nejlepším, alespoň tady u nás, býval maškarní ples, většinou nazvaný Šibřinky. Všechny okolní půjčovny dlouho dopředu mívaly prázdné věšáky a skříně. Kostýmy se pak dotvářely doma, sháněly v ochotnických divadelních spolcích apod. Celý ples až do půlnoci se odehrával se škraboškami na tváři, a vy jste mohli s utajenou tváří provádět různé legrácky, směli jste si dovolit i to, co byste si jinak nedovolili. Úderem půlnoci bylo odmaskování a vy jste zjistili, že ten legrační medvěd, jemuž jste celý večer šeptali do ouška, je vlastně protiva soused, jemuž je lepší se raději vyhnout. Princ, o němž jste si mysleli, že je to kolega z práce, po němž tajně vzdycháte, je vlastně váš šéf, skupinka pirátů s hrubými mravy jsou mladá děvčata z prodejny na náměstí. Jo, bývalo tam veselo. Dnes se už maškarní ples nepořádá, jenom ten odpolední pro děti. Jenom tam se objevují masky a děti prožívají kouzelné chvíle.

201

Pohadkovy_karneval- kominíček

Pohadkovy_karneval-myšák

Pohadkovy_karneval-závěrečný rej
Fotografie E. Mikešková

S Inkou v Paříži - XIV

23. ledna 2011 v 16:25 | já |  Moje povídání

Milá Andělo!
Dlouho jsem už nepsala, ale dneska mám důvod. Ctěla bych tě požádat o laskavost. Jak se nacházíte vy dva? Doufám, že se vám daří dobře a já vám to přeju. U nás je všechno při starém až na naši Toničku. Poněkud churaví a doktoři ji doporučují změnu podnebí. U vás je určitě lepší, proto jsem vás chtěla poprosit o pomoc. Napiš, jestli by u vás mohla nějaký čas pobýt a já ji hned dovezu. Prosím, tě ale, ozvi se hned, hodně to spěchá. Ostatní děti jsou v pořádku a já chválabohu také. Těším se na odpověď, ostatní až ústně.
Tvá milující sestra Lojzi
Dočetla jsem a zavřela deník. Malá Ema byla hodně zvídavé dítko, podle zápisků, které se nacházejí v deníku, jsou tady různé ústřižky a dopisy, nalepené tak, aby se mohly poskládat a zavřít. Tento dopis byl asi často čten, je hodně opotřebovaný a několikrát podtržené jméno Tonča, z něj přímo trčí.
Jakápak asi nemoc trápila mladou slečnu, když ji matka posílala k tetě? A kam vlastně měla Anda namířeno? Záhada. Odpověď tady nikde není.  Místo ní je na další straně nalepen obrázek z nějakého časopisu. Na něm se na nás směje kuchař s vysokou bílou čepicí. V jedné ruce drží obrovskou vařechu a druhou má zdviženou k pozdravu. Na okraji je červenou tužkou připsáno dětským písmem " strejda". Dál je několik záznamů, zcela odlišných, o školním turnaji v kuličkách, návštěvě zubaře a o nové knize, kterou Ema dostala.  Pak následuje rozvrh hodin, kde si slečna rozepisuje své volné chvilky, barevně odlišuje jednotlivé předměty a dny. Obracím stránku po stránce, upíjím ledový čaj a bosou nohou hladím Elis, ležící u lehátka.  Opět si dělám poznámky do deníčku a pátrám v hlavě, kam  asi Toničku poslali. Kdyby byla na plíce, poslali by ji k moři nebo do hor.  Ale Lojzčina sestra byla někde jinde, ale kde? A proč ostatní členové rodiny, zvláště Emina matka nic o tetě nevěděli, proč se o ní nemluvilo? Moment, ale jo, přece ty pomeranče, které babička dovezla k vánocům. Obracím stránky deníku a znovu zápis čtu ..."26. prosince - Na Štědrý večer přišla babička a přinesla nám pomeranče. Opravdové pomeranče z daleka. Matka je zpočátku nechtěla a se slovy, že od té ........, slovo jsem nerozuměla, je nepotřebujeme. Ona na to řekla, tak si představ, že jsem je dovezla já, když jsem se byla za ní podívat."
A další zápis mluví o kuchařské soutěži v Paříži, pozor tam se přece Michal potkal s rodilou Francouzkou a domluvil se s ní, i když neuměl řeč. Napadlo mě, zda to náhodou nebyla ona babiččina sestra, která se před smrtí vrátila do Čech. Ale Paříž nemá žádné léčivé klíma, aby se nemocné děvče muselo zrovna tam poslat. Hlavu si lámu a nic mě nenapadá. Rok 1935, to už Michalova teta měla přes padesát let a nemohla být tou slečnou, o níž tolik hovořil. Je to pořád nějaké zamotané, jak z toho jenom ven?
Venku se zamračilo a začalo drobně pršet. Odložila jsem deník a zavřela okno do kuchyně. Dostala jsem chuť na krajíc chleba s rajčaty, která se červenala venku na dvou keřících. Vyběhla jsem do deště, Elsa za mnou, proletěla kolem jako šíp, pak se přikrčila u kola auta a ulevila si. Já utrhla pár rajčat a chráníc si hlavu před kapkami dešt, vběhla jsem do verandy.
Po dobré večeři jsem si pustila nějaký koncert, který vysílali v rozhlase, ale moc mě nezaujal, proto jsem se po chvíli vrátila ke své badatelské činnosti. Linda by řekla, že se jí matka na stará kolena zbláznila, ale když já tak ráda pátrám ve starých spisech. Tentokrát jsem deník odložila a vzala si na klín složku s dokumenty od Marty. V zapadajícím sluníčku se mi zdálo, že Anička v letních šatech se slunečníkem na mě vrhá posměšný pohled, jako by říkala, no jenom si lámej hlavu, badatelko!
A jak se tak probírám papíry, které dovezla Inka a, jež pak ještě poslala Marta v dopise, uviděla jsem jedno pojítko, mezi Zdenkou a Martou.  To snad není možné, Michal byl kuchař a účastnil se Gastro - výstavy v Paříži, a tady Marta píše, že její babička pomáhala v jedné restauraci, kde se seznámila se svým manželem Pierrem, který tam vařil. Kuchař, lidičky to snad není možné. Vyskočila jsem se židle tak náhle, že spící Elis začala štěkat. Tady se rýsuje ona spojitost, mezi rodinou Zdeny a Marty.

Otázky k přijímačkám na Valašskú vysokú školu

22. ledna 2011 v 20:52 | www.komik.cz |  Co jsem četla jinde!
Blíží se období přijímacích zkúšek na všelijaké vysoké i nízké školy. Všichni, jichž se totok týká, by mjeli zbystřit rozum a začat se učit. Dneskaj vám předkládám několik otázek, keré se určitě objeví při tých zkúškách. Tož holoto nezdárná, chopte se kníh a učte se.

FAKULTA SLIVOVICOVÝCH VĚD A PALÍRENSTVÍ
Otázky přijímacího testu na Fakultu Slivovicových Věd VKU

1) Kdo sto rokú slivovicu pije...
a) pobluje se a posere
b) toho ani pantokem nezabije
c) bude dluho žiť
d) je zombie

2) Rudolf Jelínek byl
a) 1. král Valašského království
b) zakladatel slavné likérky z Vizovic
c) valašský Svatý
d) vynálezce slivovice

3) Slivovice je
a) nejprodávanější limonáda firmy CocaCola
b) dědina u Valašského Meziříčí
c) valašská bohyně krásy
d) léčivý nápoj vyráběný destilací švestek

4) Bublík je
a) valašský název pro bublifuk
b) vyhlášená pálenica z Poličné
c) malý kalíšek slivovice
d) malý destilační přístroj

5) Největším nepřítelem každého Valacha je
a) Saddám Husajn
b) Evropská Unie
c) zlá roba
d) šárka

6) Pálenica je
a) místo, kde se pálí slivovica
b) valašská střelná zbraň
c) "divoká" valašská roba
d) 100% slivovica

7) Po slivovici jsem
a) ožralý
b) agresivní a nepřátelský
c) milučký a přítulný
d) nezvěstný


FAKULTA LÉKAŘSKÁ

Otázky přijímacího testu na lékařskou fakultu VKU

1) Definujte příznaky a obtíže způsobené nedostatkem vitamínu "S" - slivovicium vallachium
a) nevolnost, průjmy a zvracení
b) žízeň, špatná nálada a nechutenství
c) ztráta orientace a závratě
d) vypadávání zubů a neplodnost

2) Způsob léčby a prevence této zákeřné civilizační choroby
a) 5x denně aspirin
b) transplantace jater
c) kalíšek slivovice ráno, kalíšek slivovice večer
d) 3x denně klistír

3) Kolik zdravých zubů má průměrný Valach středního věku
a) 0
b) 5
c) 30
d) 40

4) Který lidský orgán je nejdůležitější a proč.
a) rozmnožovací
b) rozmnožovací
c) rozmnožovací
d) rozmnožovací

5) Jak se pozná chronická mnohoprstost?
a) nepozná se
b) useknutím jednoho nebo více prstů
c) mikroskopem
d) pitvou

FAKULTA PASTEVECTVÍ

Otázky přijímacího testu na fakultu pastevectví VKU

1) Co žere ovce?
a) kosti a maso
b) hmyz
c) trávu a seno
d) turisty a lufťáky

2) Nejoblíbenějším zvířetem valašského bače je
a) vlk
b) medvěd
c) velké zvíře na ministerstvu zemědělství
d) ovce

3) Jak se jmenuje obydlí v horách, v kterých bydleli Valaši, když pásli ovce
a) kuča
b) dača
c) salaš
d) ovčárna

4) Ovčí sýr se vyrábí z
a) ovčí vlny
b) z ovčího mléka
c) beraních rohů
d) ovčích vajec

5) Rychlý a bezbolestný způsob boje s medvědem ohrožujícím vaše stádo.
a) položit medvěda na lopatky
b) nechat medvěda udupat dravými ovcemi
c) opít medvěda slivovicí
d) utéct rychle daleko nebo vysoko

Znáte-li odpovědi, máte to dobrý a možete slopať. Nevíte-li nekerú, tož se učte, ať nerobíte rodičom ostudu.