Dostala jsem dopis od Marty z Paříže. Její úhledné písmo hustě pokrylo čtyři stránky dopisu, v němž se kromě pozdravu a společensky povinného dotazu na zdraví píše o počasí, sousedce Nikol a její siamské kočce, dopravních zácpách , novinkách z magistrátního úřadu a úplně na konci napsala Marta o tom, že onemocněla. Nějaká viroza ji připoutala na celý měsíc k lůžku a ona neměla na nic náladu. Jenom tak mezi řádky se zmínila o tom, jak pokračuje mé pátrání po její rodině u nás v Česku.
Na mém stole se nashromáždila velká hromádka různých listin, poznámkových bloků a fotek. Úplně shora se na mě už několik dnů dívá Martina podobizna , kterou mi Inka nechala. Její oči mě sledují a já se před nimi cítím nesvá. Něco jsem jí slíbila a teď s tím jaksi nemůžu hnout.
Několik dnů už nenacházím žádné nové informace, které by mě posunuly blíže k Martě. Její prababička Johanna, si velmi pečlivě hlídá své tajemství a já neustále hledám nějakou spojnici, nějaký záchytný bod.
Z kuchyně se ozývá hrkání nádobí, které Zdena ukládá do myčky. Vzala jsem tedy do ruky deník její matky a opět se začetla do dalších zápisků. Něco mi pořád uniká a nemůžu se hnout z místa. Vzala jsem prázdný papír, tužku, hrnek s kávou a vyšla na terasu. Pod nohy se mi plete Elis. Sluneční den se pomalu chýlí k večeru a já se opět dávám do třídění dat. Na bílý papír jsem načrtla kruh, napsala do něj Zdenino jméno a datum narození, čárou jej spojuji s dalším kroužkem se jmény její matky Emy, narozené v roce 1920 a Anny, nar. 1939. Pak pokračuji k další bublině se jmény Michal, Anna a Antonie. To jsou ti, o nichž jsem posledně četla v deníku. Tři sourozenci, kteří měli své rodiče, o nichž však už nic nevím. V místě narození Anny jsem ještě sice nebyla, ale to má čas. Více mě zajímá deník, třeba přinese něco zajímavého.
Počasí se zhoršilo natolik, že můj výlet na Zdeninu chatu, který jsme si spolu naplánovaly, se neuskuteční. Zůstaneme u mě v bytě a budeme spolu řešit tuhle tajenku.
V krabici fotografií, které Zdena donesla, hledám nějakou, na níž je popis, jména nebo data. Společně jsme je roztřídily na několik hromádek, Zdeniny a její sestry Aničky na jednu, pak ty, na nichž je jejich maminka buď sama, nebo s otcem nebo někým jiným. Pak jsou na stole ještě tři hromádky, strýček Michal a dvě hromádky s dívčími podobenkami. Obě jsou si podobné, a tak jsem ji položila k fotce Aničky. Zdá se, že je to jedna a tatáž dívka, tudíž Emina matka. Ale v roce vzniku fotky už měla Anna po svatbě a byla dokonce matkou. Tak jak by mohla být focena v oblečení, které v té době jednoznačně patřilo svobodným dívkám? Světlé poloprůhledné šaty s odhalenými rameny asi dvacetileté slečně náramně slušely. Na internetu jsem si už před časem vyhledala jména a adresy starých fotoateliérů. Onen vídeňský pracoval pouze do první světové války, pak činnost ustává. Dívka na fotce má dvacet let a Emina matka se narodila až v roce 1920, proto to nemůže být ona. Ale kdo to tedy je?
No a ty ostatní fotky patří Toničce, jak svou tetu Ema nazývá ve svém deníku.
Proč se ale, ty dvě neměly rády, co se mohlo stát mezi sestrami, nevím. Snad nám další záznamy v deníčku pomohou. Třeba ten o Soutěži kuchařů v Praze v roce 1935, které se zúčastnil strýc Michal. Ema si do deníčku dala i výstřižek z novin, kde se o strýčkově vítězství píše.
"14.leden .... po vyhlášení vítězů se strýček sešel s neznámou Francouzkou, která mu dala knihu o Paříži a nějakou právě vydanou kuchařku. Pokud vím, tak strýček francouzsky neumí, jak se tedy s rodilou francouzkou domluvil. Obě knihy dostal v českém překladu. Ukazoval nám je, jsou v nich krásné obrázky. Mám slíbeno, že mě jednou vezme do Paříže a provede mě jejími památkami. O oné slečně Francouzce nic neprozradil. Maminka se jenom smála a prý, že je na čase, aby se konečně oženil."
Aha, tak strýček byl kuchař a dobrý! Kde pracoval, však Zdena neví a tak budeme opět muset trochu zapátrat.
Zdá se, že se přes strýce Michala pomalu dostáváme do Francie. Pátrání bude, ale asi ještě hodně komplikované.