Nikdy nejsem sama
27. prosince 2010 v 22:47 | já | Moje psaníKomentáře
Znám, letos to bylo obzvlášť drsné, bo jsem nemocná.
Měla jsem takovou chvilku na Štědrý den, od rána jsem byla v jednom kole a ten krásný vánoční čas mi nějak utíkal mezi prsty a já se přitom tak moc na Vánoce těšila. Během večeře bylo vše zapomenuto a zbytek dne jsem si náramně užila. Dokonce i sněžit začalo a to už mě tu vánoční náladu srovnalo úplně. :-)
Jako bych se viděla. Je to tak, je to náš úděl. Jenže jak to tak pozoruji, naše mladší kolegyně to tak nedělají, ty dovedou rozdělit povinnosti, někdy se mi zdá, že více kmitají jejich mužíčkové než ony. Holky, hlavu vzhůru!! :-D
Tak nějak nenápadně přesouvám i na mé dva chlapy... Polévku jsem dělala já, salát s mou pomocí udělal synek, kapříka muž. Na složenky musím též dohlížet, pokud mohu, chodím je hned zaplatit. Pokud platbu uskuteční manžel, to abych zase hlídala, jestli mi dá ústřižky...
Žel, občas se už i po bytě opět pohybuji s berlí, takže se těm povinnostem nevyhnou.
A naše Ťapka je opravdu lék.
Hadi, tohle moc dobře znám. Naštěstí mám taky tuhle kamarádku, vlastně i kamaráda. :-)