close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Chvíle v šeru

17. prosince 2010 v 10:11 | já |  Moje psaní
S těžkými dveřmi se dalo pohnout jenom s velikým úsilím. Mráz je dokonale přilepil k rámu, a tak se dveřní křídlo jen pomaloučku odsouvalo dovnitř. Na obličeji jsem ucítila závan teplého vzduchu, znamenající příslib toho, že se konečně trochu zahřeju. Promrzlá jsem vešla do útrob baziliky. Příšeřím jsem zahlédla několik postav, bez hnutí stojících se sklopenou hlavou. Dveře s jemným šuměním zaujaly původní polohu a ta trocha zimy, která se dovnitř dostala s mou maličkostí, se rozplynula v prostoru.  Přímo proti vchodu září nádherný barokní oltář s bohatou výzdobou, dvěma sloupy z mramoru nesoucími zlacený baldachýn. Na jeho vršek se pohodlně usadili dva andělé s ratolestmi v rukou. Jejich úsměv je krásný a milý, stejně jako tvář madony nesoucí v náručí své prvorozené děťátko. Usmívá se na něj s láskou a chrání ho před vším zlým svou pevnou paží. Stojím a bez hnutí se dívám na tu kouzelnou scénu. Matka a děťátko! Nejkrásnější obraz, co znám, se tady v tom šeru a tichu vznáší v prostoru. Skoro se bojím pohnout, v koutku oka se mi usadila vlhká slza. Stojím a najednou zde nejsem sama, všude kolem se tísní řady a řady lidí, bohabojně přistupující k matce, která jim svým úsměvem dodává sílu a novou naději. Jsou zde stovky a stovky lidí, kteří zde stáli dlouho přede mnou, tváře nerozeznávám, ale vím, že mezi nimi jsou všichni mí předkové až do nejprvnějšího kolena. Cítím jejich touhy, přání a jsem ráda, že patřím k těm, kdo se v běhu života dokázali zastavit, zpomalit a popřemýšlet.
Pocítila jsem bolest v nohou, a proto jsem se usadila do starodávné, ze dřeva vyřezávané lavice.  Její deska je ochytaná stovkami rukou a vyleštěná tak, jak to žádná bruska nesvede. Jemný povrch dřeva se svými součky a nádhernou kresbou svádí k tomu, aby jej člověk přejel dlaní a se zavřenýma očima zůstal v klidu a vnímal jeho příjemnou měkkost a hebkost.
Náhle zahřmělo a chrámem se rozezněly varhany. Jejich majestátní a vše bourající tóny prořízly posvátný klid uvnitř a lidé se probrali z uspávající letargie. Ještě chvíli jsem seděla a poslouchala hřmějící nástroj, ta kouzelná chvíle ticha a klidu byla pryč a já osvěžena na duši i těle jsem vyrazila nazpět do mrazivého dne. Městem pospíchali lidé, projížděla auta a nikdo z nich netušil, jak nádherná chvíle se dá prožít i v obyčejný den. Stačí jenom uchopit za klepadlo těžkých vchodových dveří, trošku zatlačit a vejít.

 


Komentáře

1 Jarka | Web | 17. prosince 2010 v 10:53 | Reagovat

Jsem protestant, ale do kostela katolického se taky podívám ráda. U nás v Klokotech, máme kostelík malý, pěkně barevný a útulný. Na Velikoce a Vánoce, bývá krásně načančaný a hlavně o vánočních svátcích, láká spoustu lidí na stařičký Betlém. :-) Ovšem nejen mezi svátky se může člověk zastavit a popřemýšlet, ale právě v tom předvánočním shonu je taková chvilka zklidnění posilující. Krásně jsi to Hadi napsala. :-)

2 Lída | E-mail | 19. prosince 2010 v 19:18 | Reagovat

Každé ráno ,když se probudím, vidím z okna krásnou siluetu sv. Hostýna.Letošní rok je jedním z mála roků co jsem tam nedojela a proto mě velice potěšilo toto kratičké zastavení. Děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama