close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Prosinec 2010

Jen tak

6. prosince 2010 v 22:27 | otec |  Něco z rodinné kroniky
Padesátá-01

Padesátá-04a
S maminkou a bráškou v Praze

Padesátá-02 aa
 Nejkrásnější vzpomínka

S Inkou v Paříži - IX.

5. prosince 2010 v 16:06 | já |  Moje povídání
Mám ráda tajemství, záhady a hádanky, proto jsem se také dala na  pátrání po Martině rodině.  Je zajímavé sedět s tužkou v ruce nad starými papíry a fotkami. Papír se plní drobnými poznámkami a dávná rodinná historie pomaloučku odhrnuje pevně zataženou záclonu.
Když se před lety narodila na Moravě Emina babička, jistě nikdo netušil, jakými cestami se její život bude ubírat. Čekal na ni zajímavý a pestrý život. Když se vdala, narodily se jí postupně tři děti, o nichž se toho moc neví. Nejstarší byl Michal, jehož stopa mizí podle dokumentů někdy počátkem dvacátého století. Tehdy byla velká úmrtnost novorozenců a malých dětí, je proto možné, že zemřel ještě malý, ale to se ještě pokusím ověřit v matrice.
Z deníku Zdeniny matky vím o bydlišti poblíž Přerova.. ale nikde se tady neuvádí jméno babičky. Zdena o ní hovoří jako o Lojzce, jak jí říkávala jedna její teta. Malá Ema, Zdenina matka, se narodila ve stejném roce jako Margaret, matka Marty, každá však někde jinde.
Jednotlivé záznamy deníku jsou velmi zajímavé. Třeba hned ten druhý -
"5. července - minulou neděli odjela teta Tonča  hned po obědě, jelikož se zase s mamčou pohádala. Stává se to už pravidlem, že ty dvě se pořád mezi sebou hádají. Dnes to ale bylo divoké, já stála za dveřma a snažila se zachytit každé slůvko. Tonča zpočátku mluvila tiše, jen tak tak jsem rozuměla, co říká, ale jméno Gitka jsem slyšela moc dobře.  Říkala něco o tom, aby ji mamča pořád nesekýrovala a starala se o svý. Je to její věc, co udělala a co udělá dál. Vůbec jsem neměla ponětí, o čem se hádají, ale pak trochu přidaly na síle a slovo Gita, děcko a hanba jsem slyšela moc dobře. Pak Tonča popadla tašku, práskla dveřmi a odešla. Mamča za ní vyběhla na pavlač a ještě něco za ní volala, ale tomu jsem už nerozuměla. Tak nevím vůbec nic! Ale já na to určitě příjdu, můj deníčku. Zatím si to nechám jako své tajemství a budu pátrat dál. Mamča mi nic neřekne, ale až přijede babička, určitě se jí na tu Gitu zeptám!"
Elis se zavrtěla na mých nohách a já obrátila další stránky. Jsou na nich běžné dětské zápisy
- " 9. září - Ve škole jsme měli novou úču, je mladá a hezká.  Takovou bych také jednou chtěla být. Vidíš deníčku, ještě jsem ti neřekla, že budu také učitelka, přesně jako naše Emilka!"
- " 22. září -Včera jsem byla s Mařkou na odpoledním představení v kině Čas. Dávali grotesky, bylo to moc pěkné!"
" 10. října - Dnešní zápis bude krátký, mamča se na mě zlobí, protože jsem se vrátila pozdě ze školy. Zdržela mě ta protivná Helča a já to teď za ni odnesla."
"28. listopadu - Blíží se Mikuláš a s ním i vánoce. Už se na ně těším, protože budeme zase celá velká rodina pohromadě. Přijede strýček Vilém s tetou Mínou a jejich Vlastíkem, možná se také zastaví strýček Michal, kterého mám ze všech nejraději. Michal a Tonča jsou maminčini sourozenci. Strýček  Vilém bydlí v Berouně a je ševcem, má malou dílničku  někde ve městě  a jezdí k nám dvakrát do roka.  Michal je starší než mamča, ale je s ním vždycky legrace. Zpívá nám různé písničky, které se v Praze hrají v kabaretech a docela pěkně umí napodobovat některé herce. Byl ve válce, a když se vrátil, našel doma jenom svou maminku, moji babičku a holky. Tatínek  mu zemřel a babička tak měla plné ruce práce. Brzo odjel do Prahy, aby nebyl své matce na obtíž. Strýček Michal nám, Anči a mě doveze vždycky něco dobrého a tak se na něj těším."
Aha, tak už vím, že Zdenčina babička měla dva sourozence a brzo přišli o otce. Beru do ruky fotku, která byla vložena v Emině deníčku. Dívám se na ni a hledám nějaké vodítko, které by mě spojilo tuhle Aničku, elegantní a milou dívku s rodinou Emy. Anička v žádném případě nemůže být Eminou sestrou, tomu neodpovídá oblečení ani doba pořízení obrázku. Ale někdo z rodiny to musí být, ale kdo? Přece by si Ema nelepila do deníčku cizí ženskou.
Odložila jsem deník, brýle a vzala do ruky lupu. Prohlížím si fotografii podrobně, místo po místě. Dívka má na stolečku položenou knihu a tak se snažím přečíst její název. Nejde to, nástěnný kalendář je sice zřetelně vidět, ale přečíst se z něj nic nedá. To je docela smůla, no uvidím, třeba další záznam deníku prozradí víc.

Mikuláš a čerti

4. prosince 2010 v 12:21 | text já a foto E. Mikešková |  Moje psaní
Náměstí se pomaloučku zaplňovalo lidmi, všude vládlo vzrušení. Na malém pódiu se zvukař snažil oživit mikrofony, další technik ještě na poslední chvíli vyměňoval žárovku nad schodištěm a hlasitě popoháněl své pomocníky.  U vstupních dveří na městský úřad se shromažďovala skupinka malých zpěvaček a potichu si prozpěvovala. Za oknem se objevila tvář Mikuláše, letmo si prohlédla zaplňující se náměstí a tak rychle, jak se objevila, zase zmizela. Nikdo z přítomných dětí si jej nevšiml. Nebylo divu, všechny s napětím sledovaly ciferník kostelních hodin, kde se ručička nezadržitelně blížila ke dvanáctce. Ještě chvíli, ještě několik okamžiků a všechno to začne. Za mnou se ozval hlas starosty dotazující se, zda je vše připraveno. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět - oznámily hodiny na věži a v tomtéž okamžiku se rozsvítila všechna světla na krásném stromečku. Náměstí zašumělo a děti s otevřenou pusou hleděly na tu krásu.
Starosta slavnostním projevem zahájil dnešní setkání a pak už pokračovalo jedno číslo za druhým. Malí zpěváčkové zanotovali několik koled, malé taneční vystoupení a pak hluk nesoucí se náměstím oznámil všem, že ten, na nějž se nejvíc čeká, už je tady. Pomaloučku vystupuje po schodišti, děti se hrnou k pódiu a snaží se na něj sáhnout. V tom se na podium přiřítí dva čerti s vypláznutými jazyky a divoce koulí očima. Děti piští a chytají se matek i otců za kabát. Mikuláš má co dělat, aby oba poskakující rarachy udržel dál od dětí.
Chvíli si s dětmi povídá, pak přikáže čertíkům, aby dotáhli obří koš, který je plničký balíčků s dárky. Děti natahují ruce, překřikují se a tlačí. Ten, kdo dárek dostal, ho se spokojeným výrazem ukazuje mamince nebo otci. Na náměstí se pomalu, pomaloučku snáší černá noc, do níž bude zářit stromeček, a kolem pluje, to neuchopitelné štěstí, vyzařující ze všech přítomných.
Tak ať se všem onen vánoční čas vydaří.






devil

Mrazivé objetí

3. prosince 2010 v 22:14 | já |  Moje psaní
Polární den! Tak nazvali dnešní mrazivý den v několika článcích na netu i ve zprávách televizních i rozhlasových.  Stupnice teploměru pomalu nestačí, ručička elektroměru není vidět a pro kouř z několika komínů není v ulici skoro vidět. Od rána padá a padá, měkká bílá peřina milosrdně zakrývá nesklizené nářadí na zahradě, lavičku, kterou sousedka nestačila schovat do přístěnku, pokrývá nedodělaný chodník v sousední ulici i s hromadou čerstvě navezené dlažby. V koutě parkoviště se krčí rzí prolezlý vrak staré škodovky, kterou už město nestačilo odvést do sběrného dvora. Bílá kryje i nepěkný kout za zámeckou zdí, kde mezi holými šípkovými keři nedávno skončil život člověka, rukou "kamaráda!"
Ulicí se od ranních hodin ozývá zvuk sněžné frézy, která se snaží uklidit chodník směřující ke škole. Těch dvacet centimetrů, které za noc napadalo, jí dává pěkně zabrat. Dívám se z okna a přemýšlím, zda se vypravit ven, nebo to ještě dneska odložit. Mrzne, až praští, nikde živý tvor, jenom vítr prohání sněhové vločky ulicí. A přece, támhle na druhém chodníku se něco pohlo! Jakoby kus beztvaré hmoty, plachta nebo kus igelitu. Chvěje se ve větru a pomalu se sune ulicí. To snad ne, vždyť je to člověk, jemuž dlouhý plášť plápolá kolem těla a brání mu zvednout se ze země.  Nevěřím vlastním očím, nějaký člověk uklouzl a teď se marně snaží zvednout. A vítr mu mete sníh do tváří, zalepuje mu oči a snaží se ho přilepit k zemi. Brání se vší silou a vstává, otřepe se a jde dál.
Má štěstí, nezůstal ležet, nic si nepolámal a může pokračovat v cestě, na rozdíl od paní, kterou ráno našli ležet mezi popelnicemi u bytovek. Nenašla dostatek sil, nikdo neslyšel její volání, nikdo ten večer už smetí nevynášel. Měla tvář celou pokrytou sněhem a oči otevřené, jakoby se dívala do nebe na padající nádheru. Usnula v objetí mrazivé tmy jenom kousek od teplého bytu, kde na ni marně čekala její mourovatá kočka.
Polární den je zlý, ale ještě horší je mrazivá, temná, polární noc!  

Některé akce, které byly v našem městě

2. prosince 2010 v 23:08 | foto E.Mikešková |  Zaujalo mě
Ještě dříve než napadl snížek, tak se v našem městě konala zajímavá akce. Středisko volného času Včelín uspořádalo zajímavou akci pro děti  - Uspávání broučků.
Už hodně studené sluníčko vylákalo na zahradu spousty berušek, mandelinek, cvrčků a jiných broučků. Děti jim připravily malé domečky vystlané listím a do nich pak uložily figurky. Pak je šly společně  uložit k zimnímu spánku do zahrady. Pěkný průvod dětí s lampionky a lampičkami pak zakončil symbolicky podzim.

Uspavani_broucku
Uspavani_broucku

Pěkná akce se podařila, broučci už spí a čekají na jaro.

Další zajímavá akce se konala tentokrát v místní sokolovně. Byla to Módní přehlídka, jejímiž modelkami byly slečny a paní z našeho města. Po předváděcím molu se procházely se stejnou grácií jako profesionální modelky. Předváděly se modely sportovní,  slavnostní i společenské šaty.

modni_prehlidka_

modni_prehlidka_
modni_prehlidka_

modni_prehlidka_

Jak se bydlelo před 50 lety?

1. prosince 2010 v 21:30 | Pro ženy.cz |  Víte, že?
Robot, který zaplnil celou jednu skříň, umakartové jádro, plechová kuchyňská linka a hlavně fronty všude a na všechno. Opravdu si myslíte, že to byla zlatá doba? Ti, co šedesátá léta zažili, si možná zavzpomínají, a ostatní se mohou divit! Víte, jak se bydlelo před padesáti lety?
Krásné věci, které v roce 1958 na výstavě EXPO v Bruselu obdivoval svět a které se nyní milovníci retro stylu pořizují znova, byly téměř k nesehnání. "Úroveň bydlení byla až do počátku sedmdesátých let poměrně nízká, kvůli orientaci na těžký průmysl nezbývaly ani materiální, ani pracovní zdroje pro výstavbu bytů, a ta se tak opožďovala," říká Míra Vandrovcová, autorka výstavy Zlatá? šedesátá, která právě probíhá v Národním památníku na Vítkově.





Do malých bytů, které se podobaly jako vejce vejci, architekti navrhovali odlehčené účelné nábytkové sestavy, takzvaný sektorový nábytek. Skládal se z několika typů unifikovaných skříněk, které si mohli majitelé složit, jak chtěli. Oblíbená, ale nesehnatelná, byla variabilní sektorová řada U100, vyráběná v letech 1957 až 1970. Kuchyňské linky v této době byly vyrobené z plechu, celá desetiletí používaný umakart je nahradil až později.
Hitem tohoto období se stal nábytek z plastu, tehdy nového materiálu, umakartové trojnohé stolky, talířové či kornoutové lustry. Ne že by byly tak dokonalé, ale drobné kousky nábytku stejně jako doplňky se daly jednodušeji sehnat. "Pobruselské" období přineslo do bydlení také abstraktní dekory a kompozice, oblé tvary, hodně výrazných pastelových tónů - a to jsou prvky, které se objevují i u současného retro nábytku.
V roce 1955 začala domácí společnost Calex vyrábět nové série svých chladniček. První automatické pračky v tehdejším Československu se vyrobily v roce 1957, ve stejném období sjíždějí z pásů podniku Tatrasmalt, které mnozí znají spíš pod pozdějším jménem Tatramat, první pečicí elektrické trouby a také ony vyhlášené automatické pračky "tatramatky". O tom, co všechno dokážou při ždímání a co s nimi dokážou manželské páry, se vyprávěly celé pohádky. Možná za to "mohla" francouzská licence, podle které se vyráběly. Novinkami druhé poloviny 60. let se staly teflonová pánev a alobal.
Ale pozor! To, že se tyto spotřebiče vyráběly, neznamenalo, že je měl každý. Nejenže přišly na několik průměrných platů, museli jste na ně celé měsíce šetřit. Navíc bylo třeba se zapsat do pořadníku, v němž jste se ke kýženému cíli, tedy nedostatkovému zboží, mohli posunout například díky státnímu vyznamenání. I přes tyto komplikace měla na počátku šedesátých let většina domácností pračku a ledničku v roce 1965 již každá třetí domácnost.
Opravdu se vám po tomto období stýská a myslíte si, že to byla zlatá léta?

Mistr šperků

1. prosince 2010 v 15:24 | Květy a já |  Víte, že?
Vévoda z Windsoru jistě netušil, že se budou 30. listopadu 2010 dražit šperky, které Cartier kdysi zhotovil pro něj a jeho choť. Dražbu bude pořádat aukční síň Sotheby's a fajnšmekři se mají na co těšit. Jsou mezi nimi například takové skvosty jako náramek v podobě levharta se vsazenými diamanty a onyxy z roku 1952 či brož s rubíny, safíry a smaragdy, kterou vévoda věnoval vévodkyni v roce 1940.
Cena každého z nich je odhadována na milion až půldruhého milionu liber (30 až 45 milionů Kč). V přepočtu na pět milionů Kč je odhadováno pouzdro na cigarety z 18karátového zlata se vsazenými drahokamy.
"Jde nejen o nesrovnatelné ukázky Cartierova génia ve spolupráci s Windsory, ale rovněž o kusy, které nám vyprávějí jeden z nejkrásnějších příběhů lásky dvacátého století," řekl David Benett, jenž u Sotheby's vede oddělení šperků pro Evropu a Blízký východ.
Vévoda z Windsoru (1894-1972), nejstarší syn britského krále Jiřího V., dostal tento titul poté, co se v roce 1936 vzdal po několika měsících panování královského trůnu, aby se mohl oženit s neurozenou a dvakrát rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou. Ta se dožila téměř 90 let a své šperky odkázala Pasteurovu ústavu; roku 1987 byly prodány v dražbě ve švýcarské Ženevě za 50 milionů dolarů.
  • Pařížskou luxusní šperkařskou a hodinářskou dílnu založil v roce 1847 Louis François Cartier. On i jeho syn Alfred kladli od začátku důraz na inovaci a originalitu.
  • Vnuk zakladatele, Louis Cartier (1875-1942), se ujal vedení společnosti v roce 1898. Záhy získal pověst nejvyhlášenějšího šperkaře na světě. Postupně se začal věnovat také navrhování a výrobě zapalovačů, kožených výrobků, šátků, brýlí a hodinek.
  • V roce 1938 byly představeny první parfémy. A byl to právě Louis Cartier, kdo přemístil hlavní sídlo značky do již legendárních prostor na Rue de la Paix 13 v Paříži, tzv. náměstí Klenotníků, jež jsou srdcem společnosti dodnes.