close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Prosinec 2010

Vánoční pozdrav

23. prosince 2010 v 21:51 | já |  Moje psaní
Všem přátelům, čtenářům mých stránek přeji co nejkrásnější Štědrý den, bohatou nadílku Vám i Vašim dětem a vnukům. Spokojenost a úsměv na Vašich tvářích.

007 a

Pokoj všem lidem dobré vůle!

Loučení

22. prosince 2010 v 23:52 | já |  Moje psaní
Loučili se na nádraží! On a ona! Zdálo se, že se velmi dobře znají. Ona se smála jeho větám, on ji neustále hladil po rameni. Její taška, kterou si postavila na zem, byla zřetelně narvaná k prasknutí. Asi veze dárky svým bližním. Ručička na hodinách poskočila opět o jeden dílek. Jeho šedivé vlasy se na odpoledním slunci leskly jako sníh. Byl vysoký a v ramenou rozložitý. Na nástupišti přibývalo cestujících, kteří je míjeli s úsměvem na tváři. Kam asi cestují, napadlo mě. Vypadali jako dva známí, kteří se náhodou potkali na nádraží. V jeho očích jsem zahlédla velký smutek a ona se jenom smála. Přidržel si ji oběma rukama a zlehka ji políbil na tvář. Smála se a podívala se na přijíždějící soupravu. Ruka uchopila tašku a vykročila směrem k vlaku. Zadržel ji ještě jednou a něco jí opět řekl. Její smích prořízl nástupiště a jí se podařilo uvolnit sevření jeho paží. Pustil ji a zůstal stát. Stačily tři kroky a byla u schůdku. Něčí ochotné ruce jí pomohly s taškou a ona se lehce vyhoupla dovnitř. Prošla vagonem a posadila se k oknu. Stál a díval se směrem k ní. Nevnímala ho a bavila se s mužem, k němuž si přisedla. Výpravčí pozvedla píšťalku k ústům a zvedla signalizační terčík. Ozvalo se písknutí, strojvedoucí odpověděl klaksonem a vlak se dal  do pohybu. Popošel několik kroků s oknem, za nímž seděla, hleděl za ní, dokud mu nezmizela z očí. Pomaloučku se obrátil a vracel se na nástupiště. Bílé vlasy přestaly zářit a jeho postava se zdála daleko menší než před chvílí. Už neměl před kým skrývat svůj věk, odjela. Zůstal sám a nechtělo se mu domů. Vykročil a netušil, kam půjde. Svět se najednou zdál smutný a den šedivý. Ještě před chvílí doufal, že zůstane, ale ona musela nazpět. Doma ji čekal manžel a děti.  

Hračička

21. prosince 2010 v 22:55 | já |  Moje psaní
Máte doma hračičku? Víte takového mužskýho, který nedá pokoj, dokud tu kterou věc, nedá do absolutního pořádku? Uchopí věc do svých spárů a nic kolem něj neexistuje. Může být zemětřesení, tornádo nebo mobilizace, nic jej nevyvede z míry. On sedí a montuje, študuje a zkouší. Celé dny a celé noci se snaží vymyslet vymyšlené, zdokonalit dokonalé, rozluštit napsané.
Moje polovička je přesně ten typ! Vím to o něm už skoro čtyřicet let. Je před dovolenou, Velikonocemi, či Vánoci? Nic jej nerozhází, pokud se mu do rukou dostane nová hračka. Letos si pořídil po několikaletém spoření nový satelitní přístroj. Dlouze vybíral ve všech nabídkách, srovnával cenově i kvalitou, než se pro jeden rozhodl. Objednal, pak netrpělivě očekával a na internetu sledoval cestu zásilky. Ráno vstával a večer uléhal s jedinou myšlenkou, už aby balík dorazil. Stalo se! Zajásal a ihned se pustil do luštění anglického návodu (podotýkám, že anglicky neumí ani slovo) kompletování, přehrávání pluginů, hledání satelitních stanic a jimi povolených stanic.
Hrůza! Nejsem daleka mrtvice, neboť mé zamilované televizní programy jsou pryč, procházka neexistuje, Elis může skučet u jeho nohou a lákat jej  ven, nereaguje. Je třiadvacet hodin, chystám se spát a TV přístroj nepracuje.  Už se těším na zítra! Doufám, že se mu konečně podaří přístroj rozběhnout dříve, než se definitivně rozhádáme a Vánoce prožijeme v tichu a mlčení.
Držte mi palce, ať jej to omrzí dřív, než přístroj chytím a vyhodím z okna. Neboť ani po tolika letech manželství se nedokážu s jeho mánií smířit.

Daruj krev - daruješ....?

20. prosince 2010 v 21:28 | já a |  Moje psaní
Darování krve je činnost, během které je dárci krve odebrána krev pro medicínské účely - nejčastěji pro krevní transfúzi.
Odběr krve od dobrovolných dárců je prováděn v transfúzních stanicích a jiných zdravotnických zařízeních. Během jednoho odběru je většinou darováno 470 ml krve.[1]
Můžou být také odebrány jen vybrané krevní složky (krevní plazma - plazmaferéza, krevní destičky - trombocytaferéza, bílé krvinky, červené krvinky - erytrocytaferéza). Jedná se o přístrojové odběry (aferéza).
Kromě zdravotní způsobilosti patří mezi základní podmínky darování krve věk mezi 18 a 65 lety a tělesná hmotnost větší než 50 kg. Při autologním odběru pro autotransfúzi jsou podmínky méně přísné.
Samozřejmostí je dodržení doporučeného jídelníčku 12[2] hodin před odběrem (vyvarování se alkoholu, tučných jídel, čokolády, ořechů, mléčných výrobků a kořeněných jídel).
Muži mohou v Česku darovat plnou krev 5× ročně, ženy pouze 4× ročně.[3] V případě darování jen určitých složek krve (krevní plazma, krevní destičky, červené krvinky) je možné o něco častější darování, přičemž nejkratší možný interval mezi dvěma odběry je 8 týdnů u mužů a 12 týdnů u žen.
Tak tohle jsou všechna základní pravidla, která se musí dodržovat. Navíc, člověk udělá něco dobrého pro své bližní i sebe. Například se dozví ze všech nutných předtransfuzních vyšetření, že je zdráv. Uvědomí si, jakou cenu vlastně má každý život, jak je důležitá solidarita mezi lidmi, neboť nikdo z nás nikdy nemůže vědět, kdy on sám pro sebe, nebo pro někoho z rodiny bude tento dar potřebovat. 

Mravní selhání doktorů

19. prosince 2010 v 16:00 | boskova.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Čeští lékaři zvolili nestandardní formu stávky: dávají výpovědi, i když nechtějí odejít do zahraničí ani do důchodu.
Lékařské odbory zradili Českomoravskou konfederaci odbor. svazů, doktoři se považují za něco mimořádného, takže se od ostatních státních a veřej. zaměstnanců trhli, čímž poškodili ostatní. Místo aby se v rámci všech skupin nespokojen. stát. a veřej. zaměstnanců pustili do zákony přípustných forem odporu vůči hloupým či svévolným rozhodnutím vlády, začínají čeští lékaři silně poškozovat veřejnost - vážně nemocné.
Pro českou scénu z toho vyplývají dva základ. body: jak se v prvních měsících příštího roku vypořádat se základ. zajištěním zdrav. péče a jaká legisl. opatření přijmout pro budoucnost, aby se lékaři nemohli postavit proti celé veřejnosti, mj. svým počínáním zavinit úmrtí.
Nemyslím si, že by vláda měla lékařům rychle přidat, jak prosazuje např. moderátor ČT V. Moravec, v porovnání se zahraničím mají nemocniční lékaři přiměřeně stejně - v podobných relacích vůči průměr. mzdě v zemi (mohou existovat nesmysly mezi jednotl. skupinami lékařů, tuším, že celkově platový systém není v pořádku, lze ho opravit např. podle okol. vysp. zemí, ale trvám na tom, že v EU by ústavní lékaři ve veřej. sektoru celkově neměli mít nic moc navíc - vůči průměr. mzdě).
Domnívám se, že právníci by pro vládu a kraje měli rychle přezkoumat např. trestní zákoník a zákon o lékař. komoře - lékař. komora nesmí podněcovat lékaře k tomu, aby ohrozili životy občanů, např. podněcování k výpovědím s cílem za pár týdnů se do práce zase vrátit, není v pořádku.
Ministr zdravotnictví s kraji by měl organizačně zajistit akutní a urgent. péči, i kdyby "odešlo" 80 procent lékařů... Je to řešitelné, i bez přidání peněz, zahranič. odborníci nám už dávno radili uzavřít nadbyteč. nemocnice např. v Praze, nyní by se mohlo ukázat, že jsou skutečně nadbytečné.
Podle trest. práva a dalších předpisů jsou lékaři povinni i přes své protesty poskytovat urgent. péči, zachránit život, a to je lékař povinen dodržet, i kdyby byl na dovolené apod., takže v nouzové situaci může např. ministr povolat lékaře i ve výpovědi k nouzové situaci - k záchraně lidských životů (znalosti z profese se nezapomínají přes noc).
Do budoucna je nutné učinit protiopatření proti nežádoucí revoltě lékařů, jež by poškodila lidské životy. Např. německé lékař. organizace jsou při jakýchkoli formách protestů povinny zajistit akutní péči v širokém rozsahu (nikoli jen záchranku apod.) a navíc pojišťovny mohou při této příležitosti škrtnout nadbyteč. lékaře, a těm zbývajícím ev. něco přidat. Lékař v SRN, který by poškodil svým protest. jednáním pacienty, může dostat 6letý zákaz profes. činnosti...
Německé sdružení smluv. lékařů, když přes 50 procent lékařů začne podávat výpovědi, musí zajistit náhradní síť péče a úzce spolupracovat s pojišťovnami a stát. správou.
Navíc v zahraničí má lékař delší výpovědní lhůtu: např. šest měsíců nebo i rok musí čekat, až stát za něj najde náhradu pro pacienty. A to v našich zákonech chybí.

S Inkou v Paříži - X.

18. prosince 2010 v 23:50 | já |  Moje povídání
Svátky se překulily jako nic a opět jsem v jednom kole. Šéfka mě poslala do Olomouce na pobočku s nějakými lejstry. Sedla jsem na rychlík a jedu. V myšlenkách jsem stále u své rozdělané práce, do notebooku vkládám jednu myšlenku za druhou. Olomoučáci jsou dost vzdálení od Prahy, na pravidelné semináře a pracovní porady jezdí málo, a proto musíme my za nimi s každou novinkou. Ještě, že tam mám Báru, kámošku, která začínala u nás na ústředí a vloni se přestěhovala do Olomouce. Máme spolu domluvenu večerní akci ve Floře a tak už se na ni docela těším.
Jarní Olomouc není moc pěkná, všude leží zbytky sněhu, v parčíku u Flory jsou chodníky kluzké, všechno se zdá smutné a špinavé. Jednu chvíli jsem skoro klouzala s kopečku vedoucího k silnici, kde auta rozstřikovala vodu.  Bára mi večer telefonovala, že můj úkol navštívit krajský archiv splnila a má pro mě nějaké ty okopírované dokumenty. Nesmírně se těším, až se jimi budu probírat.
Hotelový pokoj, krásně vyhřátý, nás obě přivítal pohodou a klidem. Povídaly jsme si o všem možném. Bára žila s maminkou, která bývala často nemocná,  proto měla málo času zajít do společnosti. Měla vážnou známost, kterou udržovala jenom s velkými obtížemi. Denně pobíhala mezi dvěma domácnostmi, Jardovou a vlastní, nosila matce obědy, vracela se nazpět do firmy, kde zastávala funkci zástupkyně šéfa. Měla toho opravdu moc, ale navenek byste to nikterak nepoznali. Je to holka do nepohody, už několikrát jsme spolu byly na týdenní služebce a vždycky se nám vydařila.
Olomoucký archív vydal několikeré překvapení. Jednak jsem tam chtěla najít něco o své vlastní rodině, která je rovněž z tohoto koutku Moravy. Předkové mámy pocházejí z chudých poměrů, a tak jejich hledání bylo docela snadné. Většinou jsou záznamy o nich trojí, ve farních knihách datum narození a křtu, pak oddavky a křest dětí a pohřeb. Tak jsem se například dozvěděla, že moje praprapra babička byla až do smrti svobodná, ačkoliv měla tři děti! Ta si musela v tehdejší společnosti užít pohrdání a ústrků.
Na posledním firemním semináři jsme dostali vánoční prémie, tak jsem se rozhodla, že je dneska utratím. Vydala jsem se do města a bloudila starobylými uličkami Olomouce. Cesta mě zavedla ma náměstí s nádhernou kašnou, radnicí a orlojem. Je jiný, než ten náš v Praze, ale je také zajímavý. Když jsem tak stála a dívala se na něj, padl mi do oka malý stánek hned vedle radnice. Starožitnosti! Chvíli jsem váhala, pak jsem vstoupila. Krámeček to byl opravdu velmi malý, ale hned při vstupu na vás dýchlo kouzlo historie. Porcelánové hodiny, skleněné mísy, stará čalouněná židle, spousty obrazů a obrázků se svatou tematikou, vycpaná sova, knihy a krabice fotografií. Pod sklem na pultě se třpyilo několik drobných cetek a staré mince. Prostě nádhera. Prohlídla jsem pohlednice, vybrala si jich několik do své sbírky a dala se do prohlížení fotografií. Obracela jsem jednu po druhé, všechny ty zažloutlé svatební snímky,  fotografie nahatých miminek, odrostlých mládenců a děvčat na tvrdých kartičkách, vypovídajících cosi o době svého vzniku. Na některých bylo uvedeno datum, někde jen poznámka připomínající místo vzniku.
Zaujala mě skupinka kuchařek a kuchařů, kdesi ve staré velké kuchyni, připravující jídlo pro armádu.  Obrovské množství velkých hrnců na sporácích skrývá jídlo pro raněné vojáky, jak napovídá popiska vzadu. Na fotce jsou nějaká jména napsaná téměř nečitelným rukopisem.
Zaplatila jsem a vrátila se do hotelu, sbalila své věci a vydala se na vlak. S Bárou jsme se rozloučily už včera, kdy mi předala všechny kopie záznamů z archívu.


Chvíle v šeru

17. prosince 2010 v 10:11 | já |  Moje psaní
S těžkými dveřmi se dalo pohnout jenom s velikým úsilím. Mráz je dokonale přilepil k rámu, a tak se dveřní křídlo jen pomaloučku odsouvalo dovnitř. Na obličeji jsem ucítila závan teplého vzduchu, znamenající příslib toho, že se konečně trochu zahřeju. Promrzlá jsem vešla do útrob baziliky. Příšeřím jsem zahlédla několik postav, bez hnutí stojících se sklopenou hlavou. Dveře s jemným šuměním zaujaly původní polohu a ta trocha zimy, která se dovnitř dostala s mou maličkostí, se rozplynula v prostoru.  Přímo proti vchodu září nádherný barokní oltář s bohatou výzdobou, dvěma sloupy z mramoru nesoucími zlacený baldachýn. Na jeho vršek se pohodlně usadili dva andělé s ratolestmi v rukou. Jejich úsměv je krásný a milý, stejně jako tvář madony nesoucí v náručí své prvorozené děťátko. Usmívá se na něj s láskou a chrání ho před vším zlým svou pevnou paží. Stojím a bez hnutí se dívám na tu kouzelnou scénu. Matka a děťátko! Nejkrásnější obraz, co znám, se tady v tom šeru a tichu vznáší v prostoru. Skoro se bojím pohnout, v koutku oka se mi usadila vlhká slza. Stojím a najednou zde nejsem sama, všude kolem se tísní řady a řady lidí, bohabojně přistupující k matce, která jim svým úsměvem dodává sílu a novou naději. Jsou zde stovky a stovky lidí, kteří zde stáli dlouho přede mnou, tváře nerozeznávám, ale vím, že mezi nimi jsou všichni mí předkové až do nejprvnějšího kolena. Cítím jejich touhy, přání a jsem ráda, že patřím k těm, kdo se v běhu života dokázali zastavit, zpomalit a popřemýšlet.
Pocítila jsem bolest v nohou, a proto jsem se usadila do starodávné, ze dřeva vyřezávané lavice.  Její deska je ochytaná stovkami rukou a vyleštěná tak, jak to žádná bruska nesvede. Jemný povrch dřeva se svými součky a nádhernou kresbou svádí k tomu, aby jej člověk přejel dlaní a se zavřenýma očima zůstal v klidu a vnímal jeho příjemnou měkkost a hebkost.
Náhle zahřmělo a chrámem se rozezněly varhany. Jejich majestátní a vše bourající tóny prořízly posvátný klid uvnitř a lidé se probrali z uspávající letargie. Ještě chvíli jsem seděla a poslouchala hřmějící nástroj, ta kouzelná chvíle ticha a klidu byla pryč a já osvěžena na duši i těle jsem vyrazila nazpět do mrazivého dne. Městem pospíchali lidé, projížděla auta a nikdo z nich netušil, jak nádherná chvíle se dá prožít i v obyčejný den. Stačí jenom uchopit za klepadlo těžkých vchodových dveří, trošku zatlačit a vejít.


Myšlenka

17. prosince 2010 v 0:16 | já |  Moje psaní
Stává se mi občas, že sedím s hlavou podepřenou u klávesnice a marně přemýšlím jak začít. Naťukám slovo, popřemýšlím a vymažu jej. Opět začnu z druhého konce a zase nic. Někdy trvá opravdu hodně dlouho, než se tak říkajíc chytím nitky. To, pak dopadne tak, že se narychlo sháním po tématu, popřípadě prohrabuji svůj archív fotografií nebo svoji sbírku pohlednic. Někdy stačí malý okamžik zamyšlení, matná vzpomínka, která se vynoří tam kdesi v útrobách mozku a už mě nepustí. To je pak radost tvořit článeček, povídku nebo jenom tak nějaké krátké povídání.
Blog má název Obyčejný deník, a proto se už tři a půl roku snažím něco denně sesmolit. Abych poctivě jeho názvu dostála. Jsou dny, kdy ne a ne uchopit myšlenku, pořád se jaksi kroutí a utíká mezi prsty, které se je snaží upevnit klávesami. Sukují se a trhají jako opravdová pavučina a jejich konečnou podobou jsou jen jakési cáry a nepochopitelné bláboly. Stydím se pak za své neučesané myšlenky a chopím se toho, co je v dané chvíli nejjednodušší, vlastní dětství, rodina a škola. Tam se neustále dají najít ještě nepopsané zážitky a vzpomínky. Což je v daný okamžik mou jedinou spásou. Jindy mám námětů tolik, že se mi podaří napsat si něco i do zásoby. Tak už to bývá. Není holt vždycky posvícení.

K čemu jsou kapří šupiny?

16. prosince 2010 v 15:52 | relax Lidovky |  Zaujalo mě
z rybích šupin
Na výrobě šatů se podílelo 30 dívek, trvalo jim to měsíc. Tisíce rybích šupin musely dívky máčet, důkladně proprat, očistit a pak po jedné rozkládat a lisovat, aby se nezkroutily. "Jen tyto přípravné práce trvaly týden. Teprve pak mohly začít se stříháním šupin do požadovaných tvarů podle tradičních i nově vytvořených vzorů," řekl ředitel školy Petr Káninský.
Originální výšivky z šupin pokrývají celý korzet a také část sukně. "Šaty jsou z části pouzdrové, což na ženském těle má evokovat tvar ryby," doplnil Káninský. Na model padlo 45 metrů látek a 1,5 kilogramu korálků a perliček, které mají na modelu vytvořit dojem vodních kapek. Celek doplňuje vlečka představující rybářskou síť a štičí klobouček. Inspirace rybami a rybníkářstvím vychází z třeboňské tradice. Technika vyšívání vzorů rybími šupinami se v minulosti používala ke zdobení třeboňského kroje.

Takže až budete připravovat vánočního kapra. Schovejte si šupinky a zkuste si z nich něco udělat. Třeba budete tak šikovné, jako bývaly vyšívačky v okolí Třeboně.
Výšivka z rybích šupin je bezesporu velmi zajímavou regionální lidovou technologií. Svůj původ má zřejmě na Třeboňsku, odkud se v druhé pol. 19. století rozšířila i dále do jižních Čech. Své uplatnění našla především při výzdobě lidových krojů, kde s ní vyšívaly zástěry a šněrovačky. Ve fondu Národního zemědělského muzea je doposud jeden takový komplet dochovaný. Výšivka dokonce přečkala i zánik lidových krojů a v závěru 19. století se
s úspěchem uplatnila též na výzdobě ženského oděvu inspirovaného městskou módou. S rybími šupinami se setkáváme na dámských zástěrách, sukních a živůtcích, které nosily manželky vlastníků rybníků či správců hospodářských dvorů. Dekor z rybích šupin se používal též na různých módních doplňcích, jako jsou límce, kabelky, polštářky nebo střevíčky.
Do pánské módy pronikl snad pouze v rybářských motivech na kabelách. V období mezi světovými válkami se výrazně prosadilo používání vzorů.
z rybích šupin