Svátky se překulily jako nic a opět jsem v jednom kole. Šéfka mě poslala do Olomouce na pobočku s nějakými lejstry. Sedla jsem na rychlík a jedu. V myšlenkách jsem stále u své rozdělané práce, do notebooku vkládám jednu myšlenku za druhou. Olomoučáci jsou dost vzdálení od Prahy, na pravidelné semináře a pracovní porady jezdí málo, a proto musíme my za nimi s každou novinkou. Ještě, že tam mám Báru, kámošku, která začínala u nás na ústředí a vloni se přestěhovala do Olomouce. Máme spolu domluvenu večerní akci ve Floře a tak už se na ni docela těším.
Jarní Olomouc není moc pěkná, všude leží zbytky sněhu, v parčíku u Flory jsou chodníky kluzké, všechno se zdá smutné a špinavé. Jednu chvíli jsem skoro klouzala s kopečku vedoucího k silnici, kde auta rozstřikovala vodu. Bára mi večer telefonovala, že můj úkol navštívit krajský archiv splnila a má pro mě nějaké ty okopírované dokumenty. Nesmírně se těším, až se jimi budu probírat.
Hotelový pokoj, krásně vyhřátý, nás obě přivítal pohodou a klidem. Povídaly jsme si o všem možném. Bára žila s maminkou, která bývala často nemocná, proto měla málo času zajít do společnosti. Měla vážnou známost, kterou udržovala jenom s velkými obtížemi. Denně pobíhala mezi dvěma domácnostmi, Jardovou a vlastní, nosila matce obědy, vracela se nazpět do firmy, kde zastávala funkci zástupkyně šéfa. Měla toho opravdu moc, ale navenek byste to nikterak nepoznali. Je to holka do nepohody, už několikrát jsme spolu byly na týdenní služebce a vždycky se nám vydařila.
Olomoucký archív vydal několikeré překvapení. Jednak jsem tam chtěla najít něco o své vlastní rodině, která je rovněž z tohoto koutku Moravy. Předkové mámy pocházejí z chudých poměrů, a tak jejich hledání bylo docela snadné. Většinou jsou záznamy o nich trojí, ve farních knihách datum narození a křtu, pak oddavky a křest dětí a pohřeb. Tak jsem se například dozvěděla, že moje praprapra babička byla až do smrti svobodná, ačkoliv měla tři děti! Ta si musela v tehdejší společnosti užít pohrdání a ústrků.
Na posledním firemním semináři jsme dostali vánoční prémie, tak jsem se rozhodla, že je dneska utratím. Vydala jsem se do města a bloudila starobylými uličkami Olomouce. Cesta mě zavedla ma náměstí s nádhernou kašnou, radnicí a orlojem. Je jiný, než ten náš v Praze, ale je také zajímavý. Když jsem tak stála a dívala se na něj, padl mi do oka malý stánek hned vedle radnice. Starožitnosti! Chvíli jsem váhala, pak jsem vstoupila. Krámeček to byl opravdu velmi malý, ale hned při vstupu na vás dýchlo kouzlo historie. Porcelánové hodiny, skleněné mísy, stará čalouněná židle, spousty obrazů a obrázků se svatou tematikou, vycpaná sova, knihy a krabice fotografií. Pod sklem na pultě se třpyilo několik drobných cetek a staré mince. Prostě nádhera. Prohlídla jsem pohlednice, vybrala si jich několik do své sbírky a dala se do prohlížení fotografií. Obracela jsem jednu po druhé, všechny ty zažloutlé svatební snímky, fotografie nahatých miminek, odrostlých mládenců a děvčat na tvrdých kartičkách, vypovídajících cosi o době svého vzniku. Na některých bylo uvedeno datum, někde jen poznámka připomínající místo vzniku.
Zaujala mě skupinka kuchařek a kuchařů, kdesi ve staré velké kuchyni, připravující jídlo pro armádu. Obrovské množství velkých hrnců na sporácích skrývá jídlo pro raněné vojáky, jak napovídá popiska vzadu. Na fotce jsou nějaká jména napsaná téměř nečitelným rukopisem.
Zaplatila jsem a vrátila se do hotelu, sbalila své věci a vydala se na vlak. S Bárou jsme se rozloučily už včera, kdy mi předala všechny kopie záznamů z archívu.