Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Prosinec 2010


Malí, barevní a všemi milovaní

30. prosince 2010 v 22:31 Něco dobrého na zub
Gumoví, barevní a náramně dobří medvídci. Určitě je všichni známe, máme rádi a alespoň občas si na nich pochutnáváme. Někým zatracovaní, jiní na ně nedají dopustit. Jaká je jejich výroba, z čeho a jak vlastně vznikají, než si je ukryjeme do našich tajných zásob?


Jak a kdy vznikly kuchařky

29. prosince 2010 v 10:43 | Vše o vaření.cz |  Něco z historie
Ať už je náš vztah ke kuchařkám jakýkoliv, musíme uznat, že jejich obliba mezi čtenáři stále stoupá. O tom mimo jiné svědčí i jejich nepřeberné množství na pultech knihkupectví.
Stolování bez žen
Málokdo už ale ví, že kuchařky mají za sebou poměrně dlouhou historii. První zmínka o kuchařské knize pochází ze 3. století n. l.. Jejím autorem byl Apicius Caelius, jenž ve své kuchařce shrnul poznatky týkající se římské kuchyně a stravování. Další zprávy o úpravě pokrmů a stolování se objevily o šest století později za vlády Karla Velikého. Zásluhou dochovaných spisů víme, že jídelníček na královském dvoře sestával podobně jako v současnosti ze tří chodů a kromě nejrůznějších druhů mas obsahoval zeleninu, ovoce a sladkosti. Zajímavostí je, že v té době nebylo obvyklé, aby muži stolovali zároveň se ženami. Panovník ženám tuto výsadu dovolil pouze s podmínkou, že nebudou stolující obtěžovat vůněmi a pachy. Pohostinnost byla v této době povinností. Běda ale tomu, kdo se opil. Opilství bylo totiž přísně trestáno stejně jako nabádání k němu.
Omáčka podle bankéře
Moderní kuchařské umění se začalo rozvíjet, v 17. století, které bylo také rozhodující pro formování tradic národních kuchyní. Evropě v tomto směru vévodí kuchyně francouzská, která patří díky své vynalézavosti mezi nejvyhlášenější na světě. První kuchařky jako samostatné knihy si začaly budovat své "místo na slunci" v 16. století. Už o dvě století později se vymýšlení jídel stalo moderní záležitostí a pokrmy začaly dostávat názvy podle svých tvůrců. Víte třeba, že bešamelová omáčka je pojmenována podle bankéře de Béchamela, nebo krém Dubarry nese jméno královské favoritky madame Dubarry?
Moderní doba přinesla profi časopisy
V 19. století se objevily první profesionální kuchařské časopisy. Jeden ze zakladatelů Spojených států amerických Benjamin Franklin si v souvislosti s kuchařkami často stěžoval, že lidé jedí od vynálezu kuchařského umění dvakrát více, než vyžaduje příroda. Může mít pravdu, jenže právě kuchařky přinesly onu rozhodující rozmanitost do jednotvárnosti vaření. Stará čínská zásada zase tvrdí, že jídlo má nejen utišit hlad, ale také obohatit ducha.

Cti otce svého, ale miluj ženu svou

28. prosince 2010 v 22:47 | Polách Antonín |  Co jsem právě dočetla
Kdo byla Filipina Welserová? Co o ní víme? Zřejmě krásná, vzdělaná a fascinující žena, která se v polovině 16. století na zámku Březnice tajně provdala za českého místodržícího Ferdinanda II. Tyrolského a kterou její tchán - císař Ferdinand I. -
jakožto ženu neurozenou z hloubi duše nenáviděl a odmítal uznat za právoplatnou manželku svého syna. Ale to by samo o sobě nestačilo na to, aby se zapsala do dějin. Filipína byla totiž jednou z těch osobností, které prorážejí dějinám nové cesty, otevírají nové obzory, do té doby neznámé.
Filipína Welserová svým životem charakterizuje úžasnou dobu evropské renesance. Dobu, jež vtiskla svou tvář našemu světu, nejen novým stylem architektury, malířství či sochařství, ale i zcela novým pohledem na život. Dobu, která znamenala především zlom v lidském myšlení, kdy se namísto dosud všudypřítomného Boha postavil do centra zájmu člověk, krása, všestranný rozvoj, svoboda a vědění. Je to doba, kdy se člověk od nebeských věcí čím dál více obrací k věcem pozemským a lidským, od věčnosti k pozemskému životu. A nové humanistické ideály a vědění, šířené nedávno vynalezeným knihtiskem, spojovaly lidi mezi sebou náhle víc než jejich původ. Proto si tedy Filipina mohla najít svého prince a on se do ní mohl zamilovat. Naše znalosti o vládě habsburské dynastie v Čechách se omezují většinou na dobu po Bílé Hoře, na období temna a národního utrpení. Jestliže občas zabloudíme do období dávnějšího, tak snad jen k osobě císaře Rudolfa II., který přitahoval spisovatele odjakživa svou extravagantní osobností. O prvních dvou generacích Hasburků na našem trůně toho ale až zase tolik nevíme. Takže pokud vás osudy prvních habsburských vládců na českém trůně zajímají, otevřte knihu ležící před vámi. Jsou stejně jako lidské osudy před nimi a po nich naplněny láskou, nenávistí, konflikty a trápením.

Zavřít okno

S Inkou v Paříži - XI.

27. prosince 2010 v 23:49 | já |  Moje povídání
Dostala jsem dopis od Marty z Paříže. Její úhledné písmo hustě pokrylo čtyři stránky dopisu, v němž se kromě pozdravu a společensky povinného dotazu na zdraví píše o počasí, sousedce Nikol a její siamské kočce, dopravních zácpách , novinkách z magistrátního úřadu a úplně na konci napsala Marta o tom, že onemocněla. Nějaká viroza ji připoutala na celý měsíc k lůžku a ona neměla na nic náladu. Jenom tak mezi řádky se zmínila o tom, jak pokračuje mé pátrání po její rodině u nás v Česku. 
Na mém stole se nashromáždila velká hromádka různých listin, poznámkových bloků a fotek. Úplně shora se na mě už několik dnů dívá Martina podobizna , kterou mi Inka nechala. Její oči mě sledují a já se před nimi cítím nesvá. Něco jsem jí slíbila a teď s tím jaksi nemůžu hnout.
Několik dnů už nenacházím žádné nové informace, které by mě posunuly blíže k Martě. Její prababička Johanna, si velmi pečlivě hlídá své tajemství a já neustále hledám nějakou spojnici, nějaký záchytný bod.
Z kuchyně se ozývá hrkání nádobí, které Zdena ukládá do myčky. Vzala jsem tedy do ruky deník její matky a opět se začetla do dalších zápisků. Něco mi pořád uniká a nemůžu se hnout z místa. Vzala jsem prázdný papír, tužku, hrnek s kávou a vyšla na terasu. Pod nohy se mi plete Elis. Sluneční den se pomalu chýlí k večeru a já se opět dávám do třídění dat. Na bílý papír jsem načrtla kruh, napsala do něj Zdenino jméno a datum narození, čárou jej spojuji s dalším kroužkem se jmény její matky Emy, narozené v roce 1920 a Anny, nar. 1939. Pak pokračuji k další bublině se jmény Michal, Anna a Antonie. To jsou ti, o nichž jsem posledně četla v deníku. Tři sourozenci, kteří měli své rodiče, o nichž však už nic nevím. V místě narození Anny jsem ještě sice nebyla, ale to má čas. Více mě zajímá deník, třeba přinese něco zajímavého.
Počasí se zhoršilo natolik, že můj výlet na Zdeninu chatu, který jsme si spolu naplánovaly, se neuskuteční. Zůstaneme u mě v bytě a budeme spolu řešit tuhle tajenku.
V krabici fotografií, které Zdena donesla, hledám nějakou, na níž je popis, jména nebo data. Společně jsme je roztřídily na několik hromádek, Zdeniny a její sestry Aničky na jednu, pak ty, na nichž je jejich maminka buď sama, nebo s otcem nebo někým jiným. Pak jsou na stole ještě tři hromádky, strýček Michal a dvě hromádky s dívčími podobenkami. Obě jsou si podobné, a tak jsem ji položila k fotce Aničky. Zdá se, že je to jedna a tatáž dívka, tudíž Emina matka. Ale v roce vzniku fotky už měla Anna po svatbě a byla dokonce matkou. Tak jak by mohla být focena v oblečení, které v té době jednoznačně patřilo svobodným dívkám? Světlé poloprůhledné šaty s odhalenými rameny asi dvacetileté slečně náramně slušely. Na internetu jsem si už před časem vyhledala jména a adresy starých fotoateliérů. Onen vídeňský pracoval pouze do první světové války, pak činnost ustává. Dívka na fotce má dvacet let a Emina matka se narodila až v roce 1920, proto to nemůže být ona. Ale kdo to tedy je?   
No a ty ostatní fotky patří Toničce, jak svou tetu Ema nazývá ve svém deníku.
Proč se ale, ty dvě neměly rády, co se mohlo stát mezi sestrami, nevím. Snad nám další záznamy v deníčku pomohou. Třeba ten o Soutěži kuchařů v Praze v roce 1935, které se zúčastnil strýc Michal. Ema si do deníčku dala i výstřižek z novin, kde se o strýčkově vítězství píše.
"14.leden .... po vyhlášení vítězů se strýček sešel s neznámou Francouzkou, která mu dala knihu o Paříži a nějakou právě vydanou kuchařku. Pokud vím, tak strýček francouzsky neumí, jak se tedy s rodilou francouzkou domluvil.  Obě knihy dostal v českém překladu. Ukazoval nám je, jsou v nich krásné obrázky. Mám slíbeno, že mě jednou vezme do Paříže a provede mě jejími památkami. O oné slečně Francouzce nic neprozradil. Maminka se jenom smála a prý, že je na čase, aby se konečně oženil."
Aha, tak strýček byl kuchař a dobrý!  Kde pracoval, však Zdena neví a tak budeme opět muset trochu zapátrat.  

Nikdy nejsem sama

27. prosince 2010 v 22:47 | já |  Moje psaní
A dost! Říkáš si, končím! Nebudu přece dělat nikomu služku! Od minulého týdne neděláš nic jiného, než připravuješ jídlo, vaříš kávu, doplňuješ dobroty na svátečně upravený stolek. Tváříš se spokojeně a šťastně a všichni kolem tebe si myslí totéž. Bytem prochází jedna návštěva za druhou, všem se předvádíš jako vzorná manželka a matka, jenom, abys splnila to, co sis před týdnem vzala do hlavy. Každý rok si dáváš závazek, že to nebudeš ty, kdo bude příčinou hádky a rozbroje.  Že to nebude tvou vinou, jestliže se s polovičkou chytneš do křížku. Že to budeš ty, kdo dobrou náladu v rodině za každou cenu udrží, přes všechny problémy, které tě trápí a o nichž víš jenom ty. Tak se usmíváš jako šťastná mamina a všem ostatním děláš pomyšlení.
Jenom ty však víš, že to není pravda a, že se přetvařuješ, aby ses vyhnula případným otázkám a vysvětlování. Jak se ti naskytne chvilička, malinký okamžik, kdy jsi sama, máš chuť praštit vším, co právě držíš v ruce, kopnout do něčeho, co máš blízko. Zuříš a nevíš proč!
Najednou se ti u nohou něco pohne! To tvá kamarádka tě přišla potěšit a čeká na pohlazení. Její šibalské oči hledí s důvěrou a je jim úplně jedno, že s tebou cloumá vztek. Vztek a jakési ponížení, opovržení za to, že jsi vlastně jenom taková lepší hospodyně. Že nikoho nezajímá, že se blíží doba splatnosti dvou složenek, nové pojistky, roční paušál za odvoz popelnic a domovní daň.
Tak si raději sedneš na židli a kamarádku vezmeš na klín. Podrbeš ji za ušima, trošku se s ní pomuchláš, nahodíš opět naučený úsměv a vrátíš se ke společnosti. Ti jsou v sedmém nebi a o tvé slabé chvilce nemají ani ponětí. A kamarádka, ta nic neprozradí a jenom zlehounka tě dloubne čumáčkem do nohy, to jenom abys věděla, že nejsi sama, že je s tebou a můžeš se na ni kdykoliv spolehnout. A nechce od tebe nic, jenom trošku podrbat mezi ušima, pohladit po čumáčku a jednu nebo dvě krátké procházky.

Hulvát myslivec, nevychovaný čokl a já

26. prosince 2010 v 22:25 | libusecihakova.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
A je tu zase Boží hod, jen o pár let později, než popisovaný příběh a vzpomínky nedají a nedají pokoj...
"Je den po Štědrém dni. Sváteční nálada, jiskřivý poprašek sněhu všude kolem, stříbřitě ojíněné stromy. Vezmete foťák, psa a vydáte se do ticha vánoční přírody. Nikde nikdo. Jen vy, pes a mrazivé slunce nad vámi.
Pes radostně lítá po lesní cestě, vy fotíte a fotíte, vždyť je taky co, mezi tím přivoláváte psa, který, opojen volností, lítá štěstím bez sebe, neposlouchá vás, takže mu co chvíli hlasitě domlouváte slovy jako "ty pitomečku, jestli nepřestaneš utíkat, zmydlím tě." Nebo "nepřej si mě, až tě dohoním, tak z tebe budou chlupy lítat." Ale pitomeček dobře ví, že zrovna z vás žádného lufta mít nemusí, protože vás má dávno na háku.
Mezi tím vyfotíte strakapouda na stromě, zasněžený lupen jiskřivých tvarů, ještě jste zapomněla vzadu ten stříbrný smrk v zapadajícím slunci, vracíte se a ještě tuhle studánku. Ale kde je proboha zase pes? Voláte ho slovy sladkými, výhružnými, když se za vámi ozve:
"Mohla byste mně, prosím vás, říci, co tady už hodinu fotíte, když už dávno slunce nesvítí? Co lítáte od stromu ke stromu a zase zpátky? Vždyť to snad není normální."
A to už ho můj dvoukilový pes drží za nohavici a já se snažím ho odervat. "A mohl byste mi, pane, laskavě říci," držím šílejícího psa v náruči, "vaše ctěné jméno?"
"Mrkos Pavel," vyštěkne jako z kulovnice. "A můžete si jít stěžovat."
Pes šílí dál a myslivec taky. Dozvídám se, že mu tady už hodinu plaším zvěř, na kterou číhá a ať se proboha laskavě seberu a zmizím i s tím nevychovaným čoklem, protože na nás není zvědavý a má nás dost. S běsnícím psem v náruči ho ujistím, že my na něho taky nejsme zvědaví a že pokud tady příště nebude mít ceduli se zákazem vstupu, že mně tu bude mít zase.
Doma si pak muži rozhořčeně stěžuji na hulváta myslivce, který nám zkazil sváteční odpoledne. A představte si, že se dozvídám, že můžu být ráda, že jsem narazila na slušného myslivce, protože být na jeho místě on, tak nás z lesa hnal klackem už po pár minutách. Živě si prý dovede představit, co jsme v tom lese se psem vyváděli. Taky hulvát A to jsem ho do dneška uváděla jako osobu blízkou."
Z odstupem času se musím této příhodě smát. A na dotyčného myslivce s úctou vzpomínám. Byl to opravdu moc slušný myslivec.

Ruce

26. prosince 2010 v 22:18 | já |  Moje psaní
Do rána začalo sněžit. Jenom tak drobounce a zlehka, jedna vločka za druhou se snášela k zemi a po nějaké chvíli bylo venku bílo. Dětské ruce nabraly ten studený zázrak a zmáčkly jej do malé kuličky. Nebyla zrovna podařená, ale postupným koulením po sněhovém koberci se stávala větší a větší. Nejdříve se podobala pomeranči, pak míči. Nakonec z něj byla větší dýně, kterou ruce s láskou položily na zem. Vzaly další hrstku a začaly znovu koulet po zemi, sníh se  lepil a za koulí zůstávala klikatá cestička. Postupně na plácku mezi stromy ležely tři různě veliké koule. Ruce je šikovně postavily jednu na druhou, dlaní urovnaly jejich povrch a přidělaly dva válečky s metličkou a lopatkou. Dřevěné uhlíky, které svírala pravá dlaň, se pomaloučku ocitly na horní kouli a tvořily jakýsi oblouček. Pak ruka sáhla do kapsy kalhot a vytáhla velkou červenou mrkev, zatlačila ji do středu koule, pak ukazováčkem vyhloubila dvě hlubší jamky. Pak obě ruce prohledávaly všechny kapsy, hodnou chvíli trvalo, než prázdné pohladily boky kabátu a sáhly na přední díl. Uchopily dva velké knoflíky a několika kroutivými pohyby je utrhly z uvolněných nití. Obě ruce se natáhly nahoru a usadily je do vyhloubených dolíků.  Na nejmenší kouli se objevil nesmělý úsměv. Teď už zbývalo jenom nasadit nahoru plechovku, omotat kolem koule dlouhou červenou šálu a je hotovo. Mezi stromy se objevil nádherný sněhulák! Ruce zatleskaly a zabořily se hluboko do kapes. Přece jenom jim tam bude tepleji.

Pár vánočních oken

25. prosince 2010 v 20:18 | já |  Fotografie
018a

025a

023a

026a

027a

Štědrý večer končí

24. prosince 2010 v 21:57 | já |  Moje psaní
Stromečky už září za všemi okny. Venku leje jako z konve, přestože hlásili sněžení a mráz. Byla jsem nachystaná, že si vyjdu večer ven a ty stromečky v oknech nafotím. No, ještě uvidím.
Televizní stanice chrlí jednu krásnou pohádku za druhou, vánočními melodiemi je prosycen každý kout našeho domu. Každý máme trošku jiný vkus a posloucháme něco jiného. Pod stromečkem je prázdno, zato na nočním stolku a v koupelně přibylo něco krabic. Můj synátor mně vedle obvyklých darů (kosmetiky, knihy, čaje, vitamíny, káva apod.) nadělil dárek na výsost milý. Dostala jsem předplatné mého oblíbeného časopisu - History revue. Už se těším na lednové číslo, zatím mám nějaké novinky na čtení.
Elinka se schoulila na můj klín a pochrupuje si. Byla dneska celý den jako u vytržení, jako by tušila jeho výjimečnost. Pod stromečkem hledala tak dlouho, až našla svůj balíček. Chvíli do něj čumáčkem šťourala, pak začala běhat od jednoho ke druhému, jako by žádala o rozbalení.
Když jsme jí dali pochoutkový salámek, nakrájený na malinkatá kolečka, byla nejšťastnější. Teď tedy odpočívá a asi opět prožívá ony chvilky štěstí s námi všemi.
Polovička se stále snaží rozjet zatracený satelit, pořád mu to nejde, jak by chtěl, tak má o zábavu postarané.
Štědrý den je tedy za námi, všechno proběhlo, tak jak mělo, v klidu a míru. Dokonce i vánočka se povedla nejenom upéct, ale svedla jsem dokonce i pletení bez chyby. Na podnose zbyly jenom dva malé kousky, což svědčí o tom, že chutnala.
Za oknem je černočerná tma, hvězdičky nejsou vidět. Ještě chvíli budu koukat na TV, pak se asi zavrtám do pelíšku a budu si číst.
Tak si užívejte vánoční dny a buďte hodně spokojení a šťastní. Já teda dnes jsem!!!!!