Velký a silný strom, na malém kopci za vsí býval významným orientačním bodem. Chodívala kolem něj procesí na blízkou svatou horu. Stával se úkrytem při nepříznivém počasí, ženci pracující na blízkém poli pod jeho velkou korunou hledávali polední stín. Čísi drobná ruka denně pokládala k obrázku svaté Anežky čerstvé květiny. Jedna letní bouřka poslala svého posla, klikatý blesk, rovnou do jeho koruny. Odnesla to jedna z hlavních větví. Listí opadalo a větev uschla. Zimní vichr ji ulomil a odnesl do pole. S jarním sluníčkem se zazelenal a opět se chlubil svými košatými větvemi. V místech, kde se jedna z větví ulomila, napadl strom dřevokazný brouk. Živil se dřevnou hmotou s takovou chutí, že jedna větev po druhé podléhala a umírala. Strom se chvěl bolestí, prosil o slitování, ale osud tomu tak chtěl. Jednoho dne zůstal na kopci stát jenom silný kmen zbavený všech větví.
Tohle všechno se mi vybavilo dnes odpoledne, když jsem byla na pohřbu mého bratrance. Jeho zlomený otec tam seděl mezi ostatními a připadal mi opuštěný stejně jako ten starý strom.
Hadi, to je moc smutný článek. Upřímnou soustrast.