Nikdy nemívám noční můry, ale tentokrát jsem si noc protrpěla. Hlavou se mi proháněla jména bez táří a tváře beze jmen. Byla jsem zasypána hromadou fotografií, z nichž ke mě natahovali ruce neznámí lidé, jako by mě zvali někam za nimi. Vzduchem se nesl šepot a slabé motlitby v několika jazycích. Probudila jsem se celá propocená a neodpočatá. Nechápavě jsem se posadila na posteli a nahlídla na hodiny, které mě utvrdily v tom, že bych měla ještě spát. Ještě včera jsem se procházela pařížskými uličkami spolu s Inkou, které výlet udělal velmi dobře. Když jsme se po návratu rozcházely, dala mi jeden z portrétů paní Marty, které namalovala. Z něj se na mě dívala tvář stárnoucí ženy s otazníky v očích. Ještě dneska slyším její hlas, děkující mi za pomoc s rodokmenem a můj slib, že se budu snažit o její rodině zjistit víc u nás doma.
Elis se mi stočila na klín a já začala třídit nashromážděnou poštu. Několik nabídek na spolupráci jsem si odložila bokem, později uvidím, co se v nich skrývá. Dopis od Nikoly mě docela zaskočil. Píše v něm, že přijedou i s Marečkem a Jirkou letos na jarní prázdniny. Nikola je moje starší sestra, s níž jsem se vždycky cítila dobře. Vdávala se docela pozdě, proto má teprve školou povinné dítě. Pracuje na veterinární klinice v Poznani společně s Jirkou. Od malinka měla ráda zvířata a tak nakonec veterinární fakulta zvítězila. Hrozně se na ně těším. Poukázky na zaplacení , kterými se to opět jenom hemží, jsem hned jednu po druhé začala vyřizovat telefonem.
Jsem ráda, že jsem doma, i když upřímně řečeno, vydržela bych v Paříži déle. Elis se netrpělivě zavrtěla a seskočila na koberec. Významně se na mě podívala a strčila do mě svým studeným čumáčkem. Znám to, chce se jít trochu proskočit na zahradu a udělat svou denní potřebu.
Nechala jsem ji tam a dala se do uklízení věcí z kufru. Do oka mi padla Inčina kresba, na níž se usmívá tvář paní Marty. Podložila jsem ji tvrdou knihou a opřela o zeď. Ušlechtilá, krásně sebevědomá tvář ženy, která prozrazuje spoustu životních zkušeností.
Ze zahrady se ozvalo zuřivé štěkání a já si uvědomila, že je Elis venku. Nazula jsem si rozšlápnuté sandály a vyběhla za ní. Odpolední větřík mi prohrábl vlasy a já se na chvíli zastavila mezi záhony. Měla bych je rychle vyplet, brzy z nich bude džungle.
V práci se to nějak moc nakupilo, takže chodím domů stále později. Na zahradu samo sebou nemám vůbec čas a Elis mi pozdní příchody nemůže odpustit. Potřebovala bych někoho, kdo by mi trochu pomohl. Asi si dám inzerát na hospodyni! Jinak už to nevidím.
Inka připravuje výstavu, volala mi včera večer a pozvala mě na vernisáž. Je to sice až za tři týdny, ale už teď si musím upravit své povinnosti, tohle si nenechám ujít.
Včera jsem dostala dopis od Marty, je plný díků a chvály. Uvědomila jsem si, že jí stále ještě dlužím nějaké informace o příbuzenstvu tady na Moravě. Budu na to muset také nastoupit. Jenže nevím jak a odkud začít. Asi se rozjedu do Přerova nebo do Olomouce. Ale asi až po vernisáži, dříve to nepůjde.
Taky jsme se Hadi pustili do sestavování rodokmenu. Přesněji řečeno, můj bratr udělal tu největší práci a my ostatní doplňujeme chybějící údaje. :-)
Jsem zvědavá, jak se bude dařit v pátrání po předcích Marty. :-)