19. listopadu 2010 v 23:11 | Sarah Turnbull
|
Město i kulturu jsem již znala - nebo mi to tak aspoň dnes připadá, pokud o všem s odstupem přemýšlím. Když jsem byla malá, procestovali jsme s rodiči Francii v malém karavanu a já tenkrát jen třeštila oči na všechnu tu čokoládu a sýry. Na střední škole jsem se učila francouzsky a viděla několik filmů od Truffauta a Resnaise, jež mi připadaly tajemné a evropské, byť bych asi nedokázala vysvětlit proč. Když mi pak bylo šestnáct, žili jsme rok v Anglii a já si do Paříže několikrát zajela. V mysli jsem si tak vytvořila jakési povědomí o Francii a domnívala se, že do jisté míry Francouzům rozumím. Potom, o něco více než deset let později, mne přivedlo zpět do této země setkání s Frédérikem. Tehdy jsem se domnívala, že integrace do francouzské společnosti bude otázkou několika měsíců.
Dnes se při vzpomínce na svou tehdejší naivitu jen ironicky usmívám. Pravda je, že takřka všechny představy, které jsem si o Francii předem vytvořila, se ukázaly jako falešné. Není asi třeba zdůrazňovat, že žít někde je cosi úplně jiné, než být tam pouze na návštěvě. Ale přesto je zapotřebí tuto očividnou samozřejmost opakovat - zvláště pokud jde o Paříž - nejnavštěvovanější město na světě. O místo, o němž jsem se domnívala, že ho znám; po několika nocích, které jsem zde coby dospívající dívka strávila v hotelových pokojích velikosti šatníku, a po jedněch letních prázdninách, kdy jsem s jistým Francouzem usrkávala kir na terasách kaváren.
Ukázka z knihy

Australská novinářka Sarah se při cestě po Evropě seznámí s francouzským právníkem Frédérikem, zamiluje se do něj a přijme jeho pozvání na týdenní návštěvu Paříže. O osm let později tam ještě pořád je, už jako Frédérikova manželka. Energická Sarah se snaží co nejlépe zapadnout do francouzského prostředí, ale dopouští se fatálních chyb: sama si nalévá šampaňské, příliš hlasitě se směje, a dokonce chce vyrazit pro bagetu v teplácích. Autorka s humorem líčí peripetie provázející sžívání dvou lidí pocházejících z naprosto odlišného prostředí a současně nabízí pohled na Francii nikoli očima turisty, ale očima "skoro" Francouzky - ženy, která v ní žije, ale stále zůstává tak trochu cizinkou.
Ocitnout se v cizí zemi a snažit se zapadnout mezi místní je vždy určitě dost obtížné a neobejde se to bez nějakých trapasů, malých tragédií a také humoru. Vzpomínám, jak kdosi vyprávěl, že si jeho přítel vzal za manželku západní cizinku, u které vyšlo najevo, že jezdí pro kávu až na druhou stranu Prahy, protože její manžel nic zlého netuše pochválil kávu, kterou mu uvařila a v těch místech koupil, když se tam ocitla na jakési návštěvě. Domnívala se, že kávu, která chutnala jejímu manželovi nutno kupovat jen u tohoto prodejce, že jen tento má ten výborný druh. Nutno podotknout, že v té době u nás zuřil prudký socializmus a káva se na celém našem území vyskytovala asi ve třech úplně stejných druzích a novomanželka byla Japonka. :D