close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

S Inkou v Paříži - VII.

23. listopadu 2010 v 11:33 | já |  Moje povídání
Díval se na mě celou dobu z rohu sálu. Jeho postava se na bílé zdi vyjímala, díky tmavě šedému obleku. Zpočátku jsem ho nepoznala, ale když směrem ke mě pozdvihl číši s vínem a pousmál se, byla jsem doma! Michal Pecháček! Má dávná studentská známost, můj první partner s nímž jsem prožila nějakou dobu v jeho studentském bytě. Jak dlouho je to, co jsme se neviděli?  Klavír dozněl a Inka spustila svou vítací řeč. Na stěnách se rozsvítila bodová světla a lidé otáčeli hlavou podle pohybu Inčiny ruky. Lidé se začali přesouvat od jednoho obrazu ke druhému a já na okamžik vypustila z hlavy Michalovu přítomnost.
Ince dalo spousty práce vymanit se z obležení návštěvníků a jejich štěbetání neustávalo ani na chvíli. Když mě chytila za ruku, šťastná, že její práce měla náležitý úspěch a jak se zdá, bude o její obrázky pořádný zájem, přitiskla se mi k uchu a zašeptala "člověče, ani nevíš, jak jsem spokojená! To je nádhera, tolik lidí jsem ani nečekala," vydechla a usrkla si šampaňského. Lidé bloumali sálem od jednoho vystaveného obrazu k druhému. Zastavovali se, popíjeli víno a pokyvovali hlavami.
"Nepředstavíš nás?" ozvalo se najednou přede mnou a já uviděla Michala usmívajícího se jako sluníčko.  "Michal - Inka," pronesla jsem strojově a oba si přiťukli. Neměla jsem chuť vyprávět Michalovi svou životní story a proto jsem docela ráda přijala, jeho pozvání na kávu. Inka švitořila jako žabec a na tváři se jí objevil ruměnec! Nebo se mi to zdálo? Michal pěl chválu na Inčiny kresby a já byla ráda, že se jí věnuje.
Mezi lidmi se prodírala starší žena v decentním kalhotovém kostýmku a v úžasu zůstala stát před Martiným portrétem. Ustoupila o krok dozadu, chvíli stála, pak se opět přiblížila a nasadila si brýle. Nevěřícně pokývala hlavou a četla si cedulku pod rámem. Nevím proč, ale její chování ve mě vyvolalo zvědavost. Sledovala jsem ji po celou dobu, než se mi ztratila ve vedlejším sále.  Rychle jsem dopila kávu, omluvila se Ince a Michalovi  zamířila mezi diváky. Dlouho jsem se nemusela rozhlížet. Neznámá žena se právě vracela k obrázku, který ji před chvílí tolik zaujal. Opět si před něj stoupla a beze slov si ho prohlížela. Když uviděla, že se na ni dívám, lehce se usmála a ukázala směrem k obrázku.
"Kdybych jasně nečetla tady dole, že se jedná o paní z Paříže, myslela bych si, že je to moje babička. Sice v mladší podobě, ale je to celá ona. Neuvěřitelné, ty oči i rty....!" dodala a odmlčela se. Překvapila mě její věta a já si okamžitě vybavila složku ležící na mém psacím stole, v níž se už delší dobu povaluje nedknutý rodokmen paní Marty. V tomtéž okamžiku jsem si uvědomila, že hledám hospodyni. Nevím proč, ale tato paní by se mi zrovna líbila. Znovu jsem se na ni usmála a pozvala jsem ji na kávu. Překvapeně povytáhla obočí a s nevyslovenou otázkou lehce kývla hlavou. Ještě jednou pohlédla na obrázek a pokynula rukou směrem k východu. Šly jsme spolu, mlčely a napětí bylo cítit z nás obou. Kladla jsem si otázku, jak bude neznámá žena reagovat na mou nabídku občasné výpomoci.
Holáskova kavárna v podloubí je příjemná a v těchto hodinách bývá poloprázdná. Ulicí projela s houkáním sanitka a kolem nás se rozhostilo ticho.  Servírka odešla s objednávkou a já najednou nevěděla jak začít. Prohodila jsem pár obvyklých vět, kterými jsem se představila a opět jsem se vrátila k Martinu obrazu. Ve zkratce jsem Zdeně, jak se žena jmenovala, vypověděla příběh našeho seznámení i mou práci pro ni. Opět nevěřícně zavrtěla hlavou, usrkla si z malinkatého hrníčku a zabodla do mě své poměnkově modré oči. Hlavou se jí jistě honila spousta myšlenek a já ji ještě svou nabídkou práce dostala do úzkých. Nechala si týden na rozmyšlenou a s mou adresou  v kabelce odešla.
Vrátila jsem se na výstavu a s Inkou společně jsme uzavřely první den expozice.
 


Komentáře

1 Jarka | Web | 23. listopadu 2010 v 14:15 | Reagovat

S tou paní Zdenou, to nebude jen tak. Vrtá mi v hlavě, že se paní z Paříže tolik podobala Zdenině babičce. ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama