Složka ležící na stole u televizoru se pozvolna zaplňuje kresbami, kterých Inka chrlí za den několik. Vesměs jsou to kresbičky vzniklé při našich procházkách uličkami Latinské čtvrti, při návštěvě Louvru a jeho zahrad a včera, kdy jsme byly na Montmartru a v jeho okolí. Dnes se vypravila sama dolů na náměstí St. Michel, aby si ještě doplnila kresby. Já se pustila do prohlížení složky paní Marty. Zaprášené listiny z přelomu století s rakouskouherskými razítky a podpisy velectěných osob, farářů a úředníků.
Rozkládám je po stole podle roků a postupně přede mnou vyvstává příběh jedné, nebo vlastně dvou českých rodin, jejich dětí, dozvídám se majetkové poměry a povolání. Někde zeje velká díra, kterou nelze zalepit. Pár osob se ztrácí někde v hlubinách času, ale většina z nich nám dovoluje nahlédnout do svých pohnutých osudů. Beru do ruky blok a píšu první ze jmen, které se na listinách vyskytuje. Je to manželský pár z moravské Kelče, který dne 18. 8. 1873 v tamním kostele pokřtil svou prvorozenou dceru Johannu Aloisii. Otec Vilém je uveden jako domkař tamtéž. Žije v chalupě se svou manželkou Marií Josefou z rodu Miklů. Postupně přivádějí na svět ještě čtyři děti.
Musí se hodně snažit, aby tak početnou rodinu uživili. Osud však nedopřeje tomuto páru dlouhého žití. Matka umírá v poměrně mladém věku čtyřiceti let a tak nejstarší Johanna postupně nahrazuje svým sourozencům matku. Na vysvědčeních z obecné školy jednoho ze sourozenců Josefa, narozeného 1881, nacházím podpisy obou rodičů jen do roku 1890, pak zůstává jenom podpis otce, který asi ovdověl. Na vysvědčení na odchodnou pro Johannu v tomtéž roce už podpis otce nahradil poručník, strýc Jáchym. Děti osiřely a jejich nejstarší sestra je nucena postarat se o sebe i své sourozence. Jejich věk prozrazuje fotografie z roku 1899, na němž jsou jako stupínky. Pak nastává období bez dokumentů. Nevím, kam se po smrti otce odstěhovaly děti, ani kde společná fotografie vznikla. Další zdokumentované období je až kolem roku 1910. Johanna je provdána za mladého muže jménem Alois, který se na nás usmívá ze skupinové fotky zaměstnanců jedné stolařské dílny. Kam vedla cesta Johaniných sourozenců, nevím, poslední zmínka je na kupní smlouvě domku v Horní Moštěnici, kterou podepsala Johanna s Josefem, kteří se stávali spoluvlastníky domku čp. 55. O dalších sourozencích se nedá zjistit zhola nic. Rovněž tak se někde ztrácí její manžel Alois, který už od roku 1916 na žádném z dokumentů není uveden. Zda padl ve válce, či zemřel, se už asi nezjistí.
Probírám se dalšími listinami a fotografiemi a skládám střípek ke střípku, abych mohla paní Martě alespoň trošku nastínit osudy jejích předků.
Johanna měla celkem tři děti, dvě nejspíš zůstaly na Moravě a třetí se v roce 1920
objevuje v Paříži. Anděla dle domovského listu se zřejmě odstěhovala do Francie už těhotná a bez muže. Kupuje maličkou kavárničku někde poblíž nynější stanice metra Saint - Sulpice. Margareta už vyrůstala v rodině bez otce a sourozenců a své dětství a mládí prožívala v pestré společnosti přistěhovalců z Čech, Slovenska a celé Evropy, navštěvující Latinskou čtvrt. Paříž té doby otevřela náruč mnoha umělcům, politikům í dalším vrstvám lidí. Nově vzniklé státy střední Evropy zakládají v Paříži svá velvyslanectví a v tom českém se uchytila rodina českého kuchaře, jehož syna si Margareta před válkou vzala za muže. Miroslav a Margareta pak spolu měli naši již známou Martu. Nějak mi to nejde časově k sobě, ale to postupně doladíme.
Když jsem dospěla až k jejímu rodnému listu, ucítila jsem náramnou úlevu. Poznámky srovnané, spolu s dokumenty a fotkami, vložené do koženého pouzdra, leží přede mnou na stole a já se podívala na hodinky. Páni, to už je skoro jedenáct, Inka už oddechuje na své posteli, kdy si šla lehnout, jsem vůbec nepostřehla, a já tady ještě straším. No, nic, dnes už toho nechám a jdu také spát. Za Martou zajdu hned ráno a jenom doufám, že ji můj pracně poskládaný rodokmen potěší.
Musí být hodně napínavé jít takto po stopách lidských osudů a skládat jednotlivé postavy k sobě. Jenže k tomu je potřeba mít pohromadě velké množství údajů a hlavně, snažit se o svých předcích co nejvíce dozvědět od těch nejstarších, ještě žijících. Zajímalo by mě, kam až bych se v hledání svých kořenů, dostala já.