Pokojem zazněly pendlovky. Odbíjely desátou hodinu, když jsme s Inkou dosedaly na pohovku.
Bílé záclony se zvolna třepotaly na oknech s bohatou květinovou výzdobou. Na nízké mahagonové skřínce jsem zahlédla několik rámečků s fotografiemi, sošku zlaceného andílka a skleněné těžítko. Ostatní zařízení pokoje ničím zvlášť neupoutalo moji pozornost. Inka se rozhlížela kolem sebe a pak s výkřikem vyskočila z pohovky. Lekla jsem se, že ji něco kouslo, ale ona se rozběhla k protější stěně, na níž visela nějaká mapa s červenými a modrými body. Zůstala u ní stát a vrtěla hlavou.
"Pojď se podívat, to je zajímavé! To je Československá mapa, ale je celá popsaná. Tady u Prahy je napsáno datum 1886 a nějaký monogram a tady na Moravě, právě u Olomouce je zase datum 1899 a ještě další tři letopočty. Pak jsou tady různá města v kolečkách a barevné šipky. Tak, pojď se podívat, je to zajímavé!" dodala a podívala se na mě.
Mapa byla opravdu celá poškrábaná a popsaná monogramy a čísly, že člověk jenom stěží přečetl názvy jednotlivých měst. Stály jsme tam a nechápavě se dívaly jedna na druhou.
Venku pod oknem zaskřípaly brzdy a u vchodu do našeho penzionu zastavilo taxi. Další hosté s kufry se hrnuli dovnitř.
Když se ode dveří ozvalo "tak, tady je kávička", otočily jsme se a zdvořile se posadily k malému stolku, na nějž paní Marta prostřela vonící bábovku a kávu.
Malá, kulatá s pečlivě upravenými vlasy a oblečením, které prozrazovalo prostředí, v němž se pohybovala. Zpočátku se trochu ostýchala a na otázky odpovídala stydlivě. Bylo vidět, že by se raději dozvěděla něco o nás. Inčino sdělení, že si přijela léčit duši po rozvodu, přijala s lehkým pokýváním hlavy. Ona sama tohle nezná, vdaná nikdy nebyla, ale od spolupracovnic ví, že to nebývá vždycky lehké. Její povídání o tom jak se mění život tady v Paříži nás mnoho nezajímalo, víc jsme obě chtěly dozvědět se něco víc o té zajímavé mapě tam na stěně. Bylo by však od nás velmi neslušné její monolog přerušit. Proto jsme popíjely kávu a netrpělivě očekávaly jeho konec.
Ukrojila jsem si další kousek výborné koňakové bábovky a usmála jsem se na Inku.
Ta měla v ruce kousek tužky, kterou vylovila z kabelky a něco si čmárala na kraj ubrousku. Je to její vášeň, které nikdy a nikde neodolá. Všude, kde se jenom na chvilku posadí, si dělá skicy, maluje miniportréty, nebo krajinky. Maluje velmi dobře, i když ona o tom pochybuje. Věděla jsem, že skicuje paní Martu, která se na chvíli odmlčela, pak se zvedla a z horní zásuvky komody vyndala koženou kazetu s nádhernou barevnou intarzií. Chvíli se probírala jejím obsahem a potom vyndala poskládaný papír. Rozložila si jej na stůl před sebe a uhladila ho lehce dlaní. Chvíli mlčela, než mi lístek podala. Dne 14. srpna roku 1873 se narodila Johanna Aloisie Vaculová, dcera Viléma Vaculy a jeho manželky Marie Josefy, rozené Miklové. Křest proběhl ve farním kostele v Kelči. Zvláštní, napadlo mě, Kelč je rodiště mých prarodičů, jaká náhoda.
"Víte, já už nikoho nemám a kdysi jsem se pustila do zpracování svého rodokmenu. To jsem ještě pracovala ve škole a moje matka žila. Otec zemřel brzy po válce, toho si moc nepamatuji. Oba rodiče mi často vyprávěli o svém rodišti. Oba dva se narodili ve Francii a rodiče obou z nich pocházeli z Čech. Tak jsem rodokmen s jejich pomocí načrtla támhle na tu mapu a po smrti matky nějak nevím dál. Chtěla jsem už mnohokrát požádat turisty z Čech o pomoc, ale nikdy jsem nenašla odvahu až včera. Prosím vás, podívejte se na tyhle papíry," řekla a vytáhla z kazety otřepanou složku plnou lejster. Rodné a křestní listy, různá potvrzení, vysvědčení a dobrozdání, všechno hodně staré a pro Martu velmi cenné. Rychle jsem spočítala, kolik ještě dnů zbývá do odjezdu a slíbila jí, že se na to večer podívám. Snad se mi to podaří dát trochu dohromady, než budeme odjíždět.
Inka odložila tužku a ukázala nám velmi zdařilý portrét naší hostitelky. Ta si jej vzala a nemohla se vynadívat. Poděkovaly jsme za hezké odpoledne, já si vzala složku i s mapou a vrátily jsme se do našeho pokoje.
To začíná být hodně zajímavé čtení, při sestavování rodokmenu se člověk může, při troše šikovnosti a štěstí, dostat hodně hluboko do minulosti a určitě se může o svých předcích dodně zajímavého dozvědět. :-)