close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Déja vu

26. listopadu 2010 v 22:29 | já a netové stránky |  Moje psaní
Déjà vu jako psychologický termín poprvé použil francouzský psycholog Émile Boirac roku 1876 a zpopularizoval v knize Budoucnost psychologických věd (L'Avenir des sciences psychiques, 1917). Prožitek déjà vu je obvykle doprovázen pocitem důvěrné známosti, ale také něčeho zvláštního, neobvyklého až tajemného. "Předchozí" zkušenost je často přikládána předchozímu snu, ale mnohdy je přítomen pocit, že tato zkušenost byla jistě prožita v minulosti.
Zkušenost déjà vu se zdá být dosti běžná, jelikož průzkumy uvádějí, že více než 70% populace uvádí, že pocit déjà vu alespoň jednou zažili. Odkazy na zkušenost s déjà vu lze nalézt také v literatuře v minulosti, což značí, že nejde o nový fenomén.
Vědcům se dodnes nepodařilo tento fenomén více přiblížit. Nejběžnější teorií je, že tento pocit vzniká ve chvíli, kdy dojde k určitému "překrytí" či "nesouměrného dodávání informací" mezi krátkodobou a dlouhodobou pamětí.
V roce 2001 se objevil případ zdravého muže středního věku, který kombinoval léky na amantadinové a phenylpropanolaminové bázi, aby zvládl běžnou chřipku. Oba druhy léků jsou běžně k dostání, nejde o psychotropní látky. Přesto při této kombinaci prožíval pocity deja vu mnohem častěji, než je obvyklé. Příčinou by podle doktorů a vědců měly být procesy, k nimž dochází v mozku při vzájemném působení daných látek.
Pocity deja vu jsou nejčastěji spojovány s jasnovidectvím, mimosmyslovým vnímáním a předpovídáním budoucnosti či proroctvími. Řada lidí věří na minulé životy a na to, že prostředníctvím některého z pocitů typu deja vu se setkává se svou minulostí.

Tento pocit (déja vu) jste určitě měli všichni. Já nejsem výjimka, samozřejmě. Stalo se mi to v Leningradě, dnes Petrohradě, asi v roce 1970. Byla jsem na týdenní družební cestě se střední školou. Dovedete si představit mládež obého pohlaví, s jednou profesorkou jako doprovod několika sedmnáctiletých postpuberťáků?  V daleké, sice socialistické cizině, ale prosti rodičovského dozoru, s možností užití alkoholu dle libosti, randění do časných ranních hodin a bloumajících nočními ulicemi.
Tak se stalo, že jsem s jednou skupinkou (bylo nás asi 6) projela téměř všechny trasy metra. Cestou nás provázela nezbytná tlumočnice, jinak studentka bohemistiky na Leningradské vysoké škole. Ukázala nám všechna zákoutí, kam študáci mířili každý volný večer, divadla, do nichž rádi chodívali, a zákoutí, kde se vraceli do dávné carské minulosti při divokých pitkách v parcích.  Při výstupu z jedné velmi hluboké stanice podzemní dráhy jsme se ocitnuli na nábřeží řeky Něvy u mostu, který se mi zdál nesmírně známý. Stále jsem v paměti lovila, odkud ho znám a kdy jsem už u něj byla. Sochy nasvícené reflektory, voda černá jako fix, všude kolem noční klid, jen tu a tam zacinkala tramvaj. Rozhlížela jsem se po nějakém známém bodu, ale nikde jsem nic nenašla, jenom onen most a přes vodu svítící zlatá špička věže Admirality. Tam jsme včera byli, ale tady rozodně ne! Když už jsem dlouho tápala, napadlo mě zeptat se průvodkyně, kde, že se vlastně nacházíme a odkud tenhle most znám. 
Podívala se na mě a s úsměvem mi prozradila, že jsme už u něj byli včera, ale na druhé straně. Je dlouhý a jeho výzdoba je úplně stejná, Ty sochy lvů jsou na obou stranách, a proto ten pocit. Tak dobře mi to vysvětlila, že jsem byla ráda. Vrátili jsme se na hotel a druhý den se opět konala prohlídka města. Autobus nás zavezl k jednomu muzeu a já opět měla pocit, že to tady znám, říkala jsem si, že jsme tady asi byli někdy v noci! Na můj dotaz mi průvodkyně řekla, že tady jsme ale opravdu ještě nebyli. Tak, a byla jsem namydlená. Zcela určitě znám tuhle ulici a támhle ten velký palác. Dokonce jsem věděla, že půjdeme po širokém schodišti, které má dvě křídla a uprostřed stojí velká čínská váza. Jak jsem to mohla vědět, když jsem tady ještě nikdy nebyla, nikdo nechápal. Možná jsem někdy viděla podobný záběr na snímku v novinách nebo v nějaké knize, ale tady jsem opravdu nikdy nebyla.  Nebo snad v minulém životě?   


 


Komentáře

1 babi Maňasová | Web | 27. listopadu 2010 v 7:35 | Reagovat

Ano, taky jsem tento pocit několikrát měla. Je to jen okamžik, pocit jako když stojíš těsně před vyluštěním hádanky - už jen vteřinka a mám to - a pak je to naráz pryč, jako by se nic nestalo.

2 Jarka | Web | 27. listopadu 2010 v 8:27 | Reagovat

Asi jsem málo pozorná, ale na tento pocit si nepamatuji. :-) Bylo to Hadi, moc zajímavé povídání.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama