Na malém náměstíčku poblíž Sorbony jsme se posadily ke kávě. Odněkud z uličky zněl dívčí hlásek prozpěvující si nějakou známou melodii. V rušném dni jsem se zaposlouchala a dokonce se mi chvílemi zdálo, že písničku poznávám. Podívaly jsme se s Inkou na sebe a usmály se. Bylo to příjemné dopoledne trávené v srdci milované Paříže. Za ten týden pobytu se Inka pomalu dostávala do své kůže. Zase to byla ta veselá ženská, pranic si nedělající z rozvodu a věcí s ním spojených. Občas jsem ji pozorovala a zdálo se, že sem tam si prohlíží kolemjdoucí sympaťáky. Úplně jako za mlada, kdy jsme obě, ještě svobodné, hledaly toho pravého.
Inka si na chvíli odběhla ke kašně s fotoaparátem a já se v klidu mohla soustředit na psaní do noťasu. Než jsme odjížděli, slíbila jsem si, že musím pokračovat v rozepsané stati, kterou dlužím jedné redakci.
Jak tak datluji, zaslechla jsem od vedlejšího stolu zřetelnou češtinu. Kavárnička se zaplnila turistickým zájezdem a klid byl ten tam. Zaklapla jsem nootebok a strčila jej do kabely. Jednou rukou jsem sebrala Inčiny brýle a pouzdro na foťák a vystřelila jsem směrem ke kašně. Tam zatím v pohodě a zcela bez potíží fotila Inka nějaké sedící černošky, které se na ni smály od ucha k uchu. Umí to s lidmi a tak nemá problém udělat pěkné fotky. Mnoho jich otiskly některé známější časopisy, a dokonce jednou měla i výstavu. To ještě zařizovala spolu se Zdenkem a měla opravdu úspěch. Opřela jsem se o sloup lucerny a sledovala Inku při práci. Když se nabažila obou černých děvčat, přiřítila se se smíchem a ještě jednou svým modelkám zamávala.
Namířily jsme si to směrem k Montparnasskému hřbitůvku, kde jsme ještě nebyly. Není to daleko a pěkným orientačním bodem je Montparnasská věž. Ještě ráno jsme si udělaly rozvrh našich cest a právě na vršek věže jsme si nechaly pravé poledne. Kdo si dal tu práci a vyjel si až nahoru, nebyl zklamán, rozhled z věže je opravdu fenomenální. Paříž vidíte jako na dlani, lidé i auta se vám zdají maličké a Eifelova věž na břehu Seiny se zdá tak blízko, že byste snad kamenem dohodili. Inčin fotoaparát se plnil záběry a já opět chvíli nahoře na lávce klepala svou práci. Hřbitůvek, kam jsme měly namířeno, shora vypadá jeko malé mraveniště. Rovnoběžné uličky a zelení lemované hroby vytvářejí mozaiku. Nejdříve jsme se procházely ztichlým hřbitovem a četly na náhrobcích jména těch dávno odešlých. Nejsou jenom francouzská, ale najdete zde i španělská, německá a dokonce i česká jména. Polední sluníčko prosvítalo mezi stromy a my se pomalu chystaly vstoupit do podzemí. Je všeobecně známo, že je velmi rozsáhlé a my dvě si nemohly nechat ujít to, které se rozkládalo přímo pod našima nohama. Rozbíhá se pod montparnasský hřbitov, pod Jardin du Luxembourg poblíž Port Royale a vedou až k Chalet Les Halles, kde se dělí doleva k Trocaderu a doprava k Place de la Bastile. Zajímavé je bloudit podzemíním tichem a poslouchat průvodce, jenž vás seznamuje s místy, kudy právě jdete.
Když jsme se dostaly na povrch, mžouraly jsme očima do bílého dne a těšily se na teplé sluneční paprsky.
S návratem do Latinské čtvrti jsme se stavili ve vyhlášené Creperii madam Frelle. Bylo už pozdní odpoledne, ale naše chuť na tenoučkou omeletku, zvanou crêpe jsme si přesto zašly. Dlouho jsme se rozmýšlely, kterou si dnes koupit, jsou všechny vynikající, ale nakonec zvítězila crêpe chocolat politá výborným koňakem. Ještě dneska se mi sbíhají sliny.
Večer si Inka prohlížela svá fotodílka a já slavnostně dopsala slíbený článek. Vzala jsem nootebok a seběhla dolů do recepce k veřejnému netu, odkud jsem svou práci odeslala do redakce. Trvalo to chvilinku a já se pak pomalu šourala ke schodišti. U recepce stála starší paní a s Tobiasem, jak se jmenoval obrovský černoch mající dneska službu, něco řešila, rozhazujíc rukama. Nekřičela, ale mluvila hlasitě, že jsem zaslechla neomylně její český povzdech "ach, bože, co s tebou!" Jsem asi divná, ale kdykoliv jsem v cizině a slyším češtinu, pookřeju. Nabídla jsem paní pomoc a ona s úsměvem přijala. Když jsme společně vyřešily onen problém, daly jsme se spolu do řeči. Paní Marta, jak se Pařížanka s českým původem jmenovala, bydlela nedaleko a vděčná za mou pomoc, mě pozvala k sobě na zítřejší kávu.