close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Listopad 2010

Sněžný muž

3. listopadu 2010 v 23:52 | stránky Co je co? |  Víte, že?
Legenda o tajemném hominidovi je v příbězích himálajských hor živá již několik staletí. Zájem zbytku světa však poprvé vyvolala v roce 1889, kdy anglický důstojník Wadel nalezl v jednom himálajském sedle v Tibetu otisky velké bosé nohy. Domorodci mu na jeho rozčilené otázky odpověděli klidným hlasem, že jde o stopy jednoho z chlupatých lidí žijících vysoko v horách. První souvislé svědectví o přímém pozorování sněžného muže Yettiho pochází od cestovatele Williama Knighta a bylo publikováno 3. listopadu 1921. Od té doby byl podobný tvor viděn či alespoň stopován v různých místech světa včetně USA, Ruska, Číny i Amazonie. Bývá označován jako yetti, almast nebo bigfoot. Nejhmatatelnějšími důkazy o existenci takového tvora ovšem stále zůstávají pouze stopy. Podle některých hypotéz jde ovšem pouze o poškozené stopy jiných, nám známých živočichů.
Nejhmatatelnějším důkazem jeho existence jsou stopy. Přestože se o nich západní cestovatelé zmiňovali již od roku 1887, větší pozornost vzbudili až jejich fotografie. V roce 1937 pořídil F. S. Smyth vůbec první snímky otisků stop a snímky Erica Shiptona s přiloženým cepínem vedle nich daly podnět k serióznímu bádání. V roce 1972 našli horolezci Mc Neely a Cornin z americké expedice natolik zřetelné otisky, že z nich bylo možno pořídit sádrové odlitky. Major Lester Davies, který v roce 1955 podobné otisky nafilmoval, k filmu připojil i svůj komentář: " Byly hluboké asi 12-15 cm. Sám jsem s filmovou kamerou a batohem na zádech vážil zhruba 80kg a moje stopy se nořily do sněhu asi 2,5-3,5 cm. Pomyslel jsem si, že to musí být ale pěkně mohutný tvor!"



Mince

2. listopadu 2010 v 19:36 | Wikipedie |  Něco z historie
Mince jsou jedním z nejdéle trvajících prostředků směny, první zmínky se objevují již před 4500 lety, ovšem opravdový rozmach přišel s antickým Řeckem, kde se standardizovala váha a ryzost. V dnešní době jsou mince stále nepostradatelnou částí měnového systému, ovšem jejich úloha se podstatně změnila. Novodobá mince totiž sama o sobě nemá žádnou hodnotu, a pokud by se za ni nezaručil stát, tak by se jednalo o pouhý kus plechu. V minulosti tomu bylo naopak, neboť byly mince raženy především z drahých kovů (zlato, stříbro) a tak představovaly hodnotu i bez státní garance. Výroba mincí je čím dál tím nákladnější, přičemž mikro-platební systémy se neustále zdokonalují. Je tedy možné, že jednoho dne nám již v peněžence žádné mince chrastit nebudou.
Sběratelé mi potvrdí, že v jejich sbírkách se dá najít spousta zajímavých kousků.  V mém hrníčku jich také několik leží. Jejich hodnotu neznám, ale líbí se mi, proto je nechávám tam, kde jsem je našla.  

048

058
055
057

S Inkou v Paříži - III.

1. listopadu 2010 v 18:01 | já |  Moje povídání
Na malém náměstíčku poblíž Sorbony jsme se posadily ke kávě.  Odněkud z uličky zněl dívčí hlásek prozpěvující si nějakou známou melodii. V rušném dni jsem se zaposlouchala a dokonce se mi chvílemi zdálo, že písničku poznávám. Podívaly jsme se s Inkou na sebe a usmály se. Bylo to příjemné dopoledne trávené v srdci milované Paříže. Za ten týden pobytu se Inka pomalu dostávala do své kůže. Zase to byla ta veselá ženská, pranic si nedělající z rozvodu a věcí s ním spojených. Občas jsem ji pozorovala a zdálo se, že sem tam si prohlíží kolemjdoucí sympaťáky. Úplně jako za mlada, kdy jsme obě, ještě svobodné, hledaly toho pravého.
Inka si na chvíli odběhla ke kašně s fotoaparátem a já se v klidu mohla soustředit na psaní do noťasu. Než jsme odjížděli, slíbila jsem si, že musím pokračovat v rozepsané stati, kterou dlužím jedné redakci.
Jak tak datluji, zaslechla jsem od vedlejšího stolu zřetelnou češtinu. Kavárnička se zaplnila turistickým zájezdem a klid byl ten tam. Zaklapla jsem nootebok a strčila jej do kabely. Jednou rukou jsem sebrala Inčiny brýle a pouzdro na foťák a vystřelila jsem směrem ke kašně. Tam zatím v pohodě a zcela bez potíží fotila Inka nějaké sedící černošky, které se na ni smály od ucha k uchu. Umí to s lidmi a tak nemá problém udělat pěkné fotky. Mnoho jich otiskly některé známější časopisy, a dokonce jednou měla i výstavu. To ještě zařizovala spolu se Zdenkem a měla opravdu úspěch. Opřela jsem se o sloup lucerny a sledovala Inku při práci. Když se nabažila obou černých děvčat, přiřítila se se smíchem a ještě jednou svým modelkám zamávala.
Namířily jsme si to směrem k Montparnasskému hřbitůvku, kde jsme ještě nebyly. Není to daleko a pěkným orientačním bodem je Montparnasská věž. Ještě ráno jsme si udělaly rozvrh našich cest a právě na vršek věže jsme si nechaly pravé poledne. Kdo si dal tu práci a vyjel si až nahoru, nebyl zklamán, rozhled z věže je opravdu fenomenální. Paříž vidíte jako na dlani, lidé i auta se vám zdají maličké a Eifelova věž na břehu Seiny se zdá tak blízko, že byste snad kamenem dohodili. Inčin fotoaparát se plnil záběry a já opět chvíli nahoře na lávce klepala svou práci.  Hřbitůvek, kam jsme měly namířeno, shora vypadá jeko malé mraveniště. Rovnoběžné uličky a zelení lemované hroby vytvářejí mozaiku. Nejdříve jsme se procházely ztichlým hřbitovem a četly na náhrobcích jména těch dávno odešlých. Nejsou jenom francouzská, ale najdete zde i španělská, německá a dokonce i česká jména. Polední sluníčko prosvítalo mezi stromy a my se pomalu chystaly vstoupit do podzemí. Je všeobecně známo, že je velmi rozsáhlé a my dvě si nemohly nechat ujít to, které se rozkládalo přímo pod našima nohama.  Rozbíhá se pod montparnasský hřbitov, pod Jardin du Luxembourg poblíž Port Royale a vedou až k Chalet Les Halles, kde se dělí doleva k Trocaderu a doprava k Place de la Bastile. Zajímavé je bloudit podzemíním tichem a poslouchat průvodce, jenž vás seznamuje s místy, kudy právě jdete.
Když jsme se dostaly na povrch, mžouraly jsme očima do bílého dne a těšily se na teplé sluneční paprsky.
S návratem do Latinské čtvrti jsme se stavili ve vyhlášené Creperii madam Frelle. Bylo už pozdní odpoledne, ale naše chuť na tenoučkou omeletku, zvanou crêpe jsme si přesto zašly. Dlouho jsme se rozmýšlely, kterou si dnes koupit, jsou všechny vynikající, ale nakonec zvítězila crêpe chocolat politá výborným koňakem. Ještě dneska se mi sbíhají sliny.
Večer si Inka prohlížela svá fotodílka a já slavnostně dopsala slíbený článek. Vzala jsem nootebok a seběhla dolů do recepce  k veřejnému netu, odkud jsem svou práci odeslala do redakce. Trvalo to chvilinku a já se pak pomalu šourala ke schodišti. U recepce stála starší paní a s Tobiasem, jak se jmenoval obrovský černoch mající dneska službu, něco řešila, rozhazujíc rukama. Nekřičela, ale mluvila hlasitě, že jsem zaslechla neomylně její český povzdech "ach, bože, co s tebou!" Jsem asi divná, ale kdykoliv jsem v cizině a slyším češtinu, pookřeju.  Nabídla jsem paní pomoc a ona s úsměvem přijala. Když jsme společně vyřešily onen problém, daly jsme se spolu do řeči. Paní Marta, jak se Pařížanka s českým původem jmenovala, bydlela nedaleko a vděčná za mou pomoc, mě pozvala k sobě na zítřejší kávu.