close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Listopad 2010

Zůstal sám!

12. listopadu 2010 v 21:36 | já |  Moje psaní
Velký a silný strom, na malém kopci za vsí býval významným orientačním bodem. Chodívala kolem něj procesí na blízkou svatou horu. Stával se úkrytem při nepříznivém počasí, ženci pracující na blízkém poli pod jeho velkou korunou hledávali polední stín. Čísi drobná ruka denně pokládala k obrázku svaté Anežky čerstvé květiny. Jedna letní bouřka poslala svého posla, klikatý blesk, rovnou do jeho koruny. Odnesla to jedna z hlavních větví. Listí opadalo a větev uschla. Zimní vichr ji ulomil a odnesl do pole.  S jarním sluníčkem se zazelenal a opět se chlubil svými košatými větvemi. V místech, kde se jedna z větví ulomila, napadl strom dřevokazný brouk. Živil se dřevnou hmotou s takovou chutí, že jedna větev po druhé podléhala a umírala. Strom se chvěl bolestí, prosil o slitování, ale osud tomu tak chtěl. Jednoho dne zůstal na kopci stát jenom silný kmen zbavený všech větví.
Tohle všechno se mi vybavilo dnes odpoledne, když jsem byla na pohřbu mého bratrance. Jeho zlomený otec tam seděl mezi ostatními a připadal mi opuštěný stejně jako ten starý strom.

Čtyři největší nevěrnice na královském trůnu

11. listopadu 2010 v 14:30 | History |  Něco z historie
Myslíte si, že nevěra je výdobytek moderní doby? Nebo existovala již dříve?  Jak jistě víte z mnohých expozic našich hradů a zámků, existovali levobočci, které se jejich otcové snažili urychleně zbavit, někdy i za cenu života nechtěného potomka. Nevěra bez následků byla sice jednodušší, ale také nezůstávala bez odplaty. Různé tresty pro nevěrné manželky a dcery, od domácího vězení, mrskání a potupě na pranýři, až po pohřbení za živa a zazdění do zdí hradu.
Jisté je, že tyto drastické tresty  se týkaly především těch chudých a nejchudších, ale i panovníci měli své úlety.
Jestliže měl panovník celý harém, vědělo se o tom a bralo se to za zcela normální. Běda však záletné královně, přišlo-li se na její nevěru. Následoval krutý rozsudek pro milence, nejčastěji smrt a manželka byla zapuzena a odklizena někam do ústraní.
Někdy se situace dostala do schizofrenní situace, to když měli král i královna stejného oblíbence.
Stalo se tak například španělské královně Marii Luise Parmské, která po dvaceti letech manželství toužila stále po mužském objetím. Několik let se stýká se svým dlouholetým milencem Manuelem Godoyem, který je údajně otcem jejích posledních dvou dětí.  Nenasytné choutky snachy nemohou ujít pozornosti panujícího krále Karla III. Ten nachází radikální řešení a všechny Mariiny milence vyhání ode dvora.  Když v roce 1788, umírá stává se Marie královnou a spolu s ní jásá celý Madrid. Manuel Godoy vystupuje ze stínu královniny ložnice a jeho kariérní vzestup je neuvěřitelný. A přízeň mu projevuje i sám král! Oba se do atraktivního gardisty doslova zbláznili, a tak když v roce 1792 usedá do křesla prvního ministra, je to on, kdo usiluje o záchranu rodiny Ludvíka XVI. Za své diplomatické snahy získává Godoy od krále titul kníže míru - principe de la Paz. Tak jako je královna nucena tolerovat Godoyovy zálety i sklony k despotismu, on se ani nepodivuje, že jí společnost přes noc opět dělají mladíci z řad gardistů. Královský pár i s Godeyem v roce 1808 opouští Španělsko po povstání španělského korunního prince Ferdinanda, který rozhlašuje, že Godoy prodal Španělsko Napoleonovi. Král Karel IV. je tak donucen podepsat zatýkací dekret na svého favorita. Společně pak několik let cestují po Francii a Itálii do smrti královského páru v roce 1819. Marie Luisa mu ve své závěti odkazuje veškerý svůj hmotný majetek, který mu však král Ferdinand VII. nevydá, zcela ignorujíc matčinu poslední vůli.
Mezi čtyři největší nevěrnice s modrou krví, jež se proměnily v rukou milenců v loutky, patří ještě Anna Rakouská - Jules Mazarin - kardinál a první ministr Francie, Marie Antoineta - hrabě Hans Axel Fersen - švédský vyslanec v Paříži, Karolina Matylda Hannoverská - Johann Friedrich Struensee - dvorní lékař, králův předčitatel, královnin soukromý tajemník a tajný kabinetní ministr.

S Inkou v Paříži - V.

10. listopadu 2010 v 13:48 | já |  Moje povídání
Složka ležící na stole u televizoru se pozvolna zaplňuje kresbami, kterých Inka chrlí za den několik. Vesměs jsou to kresbičky vzniklé při našich procházkách uličkami Latinské čtvrti, při návštěvě Louvru a jeho zahrad a včera, kdy jsme byly na Montmartru a v jeho okolí. Dnes se vypravila sama dolů na náměstí St. Michel, aby si ještě doplnila kresby. Já se pustila do prohlížení složky paní Marty. Zaprášené listiny z přelomu  století s rakouskouherskými razítky a podpisy velectěných osob, farářů a úředníků. 
Rozkládám je po stole podle roků a postupně přede mnou vyvstává příběh jedné, nebo vlastně dvou českých rodin, jejich dětí, dozvídám se majetkové poměry a povolání. Někde zeje velká díra, kterou nelze zalepit. Pár osob se ztrácí někde v hlubinách času, ale většina z nich nám dovoluje nahlédnout do svých pohnutých osudů. Beru do ruky blok a píšu první ze jmen, které se na listinách vyskytuje. Je to manželský pár z moravské Kelče, který dne 18. 8. 1873 v tamním kostele pokřtil svou prvorozenou dceru Johannu Aloisii. Otec Vilém je uveden jako domkař tamtéž. Žije v chalupě se svou manželkou Marií Josefou z rodu Miklů. Postupně přivádějí na svět ještě čtyři děti.
Musí se hodně snažit, aby tak početnou rodinu uživili. Osud však nedopřeje tomuto páru dlouhého žití. Matka umírá v poměrně mladém věku čtyřiceti let a tak nejstarší Johanna postupně nahrazuje svým sourozencům matku. Na vysvědčeních z obecné školy jednoho ze sourozenců Josefa, narozeného 1881, nacházím podpisy obou rodičů jen do roku 1890, pak zůstává jenom podpis otce, který asi ovdověl. Na vysvědčení na odchodnou pro Johannu v tomtéž roce už podpis otce nahradil poručník, strýc Jáchym. Děti osiřely a jejich nejstarší sestra je nucena postarat se o sebe i své sourozence. Jejich věk prozrazuje fotografie z roku 1899, na němž jsou jako stupínky. Pak nastává období bez dokumentů. Nevím, kam se po smrti otce odstěhovaly děti, ani kde společná fotografie vznikla. Další zdokumentované období je až kolem roku 1910. Johanna je provdána za mladého muže jménem Alois, který se na nás usmívá ze skupinové fotky zaměstnanců jedné stolařské dílny. Kam vedla cesta Johaniných sourozenců, nevím, poslední zmínka je na kupní smlouvě domku v Horní Moštěnici, kterou podepsala Johanna s Josefem, kteří se stávali spoluvlastníky domku čp. 55.  O dalších sourozencích se nedá zjistit zhola nic. Rovněž tak se někde ztrácí její manžel Alois, který už od roku 1916 na žádném z dokumentů není uveden. Zda padl ve válce, či zemřel, se už asi nezjistí.
Probírám se dalšími listinami a fotografiemi a skládám střípek ke střípku, abych mohla paní Martě alespoň trošku nastínit osudy jejích předků.
Johanna měla celkem tři děti, dvě nejspíš zůstaly na Moravě a třetí se v roce 1920
objevuje v Paříži. Anděla dle domovského listu se zřejmě odstěhovala do Francie už těhotná a bez muže. Kupuje maličkou kavárničku někde poblíž nynější stanice metra Saint - Sulpice.  Margareta už vyrůstala v rodině bez otce a sourozenců a své dětství a mládí prožívala v pestré společnosti přistěhovalců z Čech, Slovenska a celé Evropy, navštěvující Latinskou čtvrt. Paříž té doby otevřela náruč mnoha umělcům, politikům í dalším vrstvám lidí. Nově vzniklé státy střední Evropy zakládají v Paříži svá velvyslanectví a v tom českém se uchytila rodina českého kuchaře, jehož syna si Margareta před válkou vzala za muže. Miroslav a Margareta pak spolu měli naši již známou Martu. Nějak mi to nejde časově k sobě, ale to postupně doladíme.
Když jsem dospěla až k jejímu rodnému listu, ucítila jsem náramnou úlevu. Poznámky srovnané, spolu s dokumenty a fotkami, vložené do koženého pouzdra, leží přede mnou na stole a já se podívala na hodinky. Páni, to už je skoro jedenáct, Inka už oddechuje na své posteli, kdy si šla lehnout, jsem vůbec nepostřehla, a já tady ještě straším. No, nic, dnes už toho nechám a jdu také spát. Za Martou zajdu hned ráno a jenom doufám, že ji můj pracně poskládaný rodokmen potěší.

Pozvánka do Brna

9. listopadu 2010 v 9:21 | oficiální stránky výstavy |  Zaujalo mě
terakotová armada
Pozvání na nevšední výstavu do Brna.

Císařská hrobka Prvního císaře, nalézající se poblíž západočínského města Xi´anu, patří mezi mauzolea největšího rozsahu, nejzvláštnější konstrukce a nejbohatšího obsahu na celém světě. Terakotová armáda, tvořící posmrtný doprovod císaře, si vysloužila označení "osmý div světa".
Císař Čchin Š'-chuang-ti (259 př.n.l. - 210 př.n.l.) byl prvním císařem čínské feudální společnosti. Podařilo se mu sjednotit celou Čínu, zavedl řadu opatření, sloužících k rozvoji ekonomiky a kultury, současně za účelem zabránění invazí severních kmenů vybudoval dlouhou zeď -  prostředek proti nepřátelskému pronikání. První císař byl na druhou stranu velice brutálním a rozmařilým panovníkem. Aby dokázal kontrolovat myšlení, uchýlil se k pálení knih a pohřbívání učenců, jejichž názory odporovaly jeho názorům. Během své vlády současně spotřeboval obrovské množství financí a lidské síly při svéhlavém budování své budoucí hrobky. Na budování hrobky využil práce 700 000 lidí z celé země. Celková plocha pohřebního areálu zabírá 46 km2 a původně měla tvar pyramidy. Stavební práce na hrobce trvaly 38 let.
Terakotová neboli hliněná armáda Pchin-jin byla objevena zcela náhodou. Roku 1974 několik místních rolníků při kopání studny narazilo na úlomky uniformovaných mužů. Na místo se dostavil tým archeologů, který v dalších letech řídil a prováděl vykopávky a zkušební vrty. Do současné doby je nalezeno kolem 8000 soch válečníků a 600 koní z terakoty a 125 vozů ze dřeva. Bojovníci jsou propracováni do nejmenších detailů, jsou vysocí metr sedmdesát až metr devadesát a váží od jednoho do tří metráků. Každý z bojovníků má svůj vlastní výraz ve tváři a přirozenou pózu. Skutečně měli i zbraně, většinu z nich ale ukradly jednotky vzbouřených generálů při rabování hrobky. Některé se přesto zachovaly a dodnes udivují odborníky. Zejména bronzové meče, které se stále lesknou, jako by dílnu opustily teprve včera. Původně byli všichni vojáci malovaní, když ale byly sochy odkryty a dostalo se k nim denní světlo, během několika hodin zoxidovali a barva nenávratně zmizela.


Dobrou chuť

7. listopadu 2010 v 11:59 | já |  Moje psaní
Jakou barvu má šunka? Do dnešního rána jsem se domnívala, že je červená nebo načervenalá. Znám ji z řeznických obchodů, domácí, nebo dovezenou z ciziny. Je lahodná a dobrá. Ať už se jedná o šunku od kosti, baby šunku, či šunku na pizzu. V obchodech je jich nespočet druhů. Jenom drůbeží šunka je o hodně světlejší, díky masu, z něhož je vyrobena.
Jistě se divíte, proč se dneska tak ze široka rozepisuji o takové banalitě, jako je šunka. Mám k tomu důvod a dost zvláštní.
Polovička brzy vstal a začal chystat snídani. Nachystal bílou kávu, nakrájel chléb a hrnul se do lednice pro sýr Lučina. Ten si sám vybral v Lídlu, protože ho upoutala jeho nálepka hlásající, že jde o novinku.

001
V horním rohu se skví zřetelný nápis, že sýr obsahuje šunku ve dvou druzích. Chuť na dobrý sýr se šunkou zavelel a my zasedli ke snídani. Hlt lahodné kávy a kousek čerstvého chleba se sýrem, mňam. Kousla jsem jednou, dvakrát, pak jsme se podívali s polovičkou jeden na druhého a naše reakce byla stejná! Kde je ta šunka? Přece obal sliboval dokonce dvojí a ona nikde. Ať jsme si krabičku prohlíželi, jak jsme chtěli, chutnali po třetí, či po čtvrté, po šunce ani památka. Sýr chutná sýrově, ba malinko tvarohově.
Barva sýra je naprosto bílá a nic nenasvědčuje, že by jejího obsahem měla být šunka.

003
 Tak nevím, měl to být jenom žert, nebo jsme oba s polovičkou podlehli nějakému klamu. Ještě jsem vyfotila výrobce této speciality. Znáte-li ji někdo a šunku jste uvnitř alespoň ucítili, dejte vědět.

005

K zamyšlení

6. listopadu 2010 v 12:05 | já |  Fotografie
Zamyšlený Kristus
003a
Smutný anděl na jednom hřbitůvku
004
Tyhle fotografie jsem nafotila v jedné restauraci
001
Prohlídka zásuvky     -   několik starších fotek   -   nechtěná vzpomínka, na ty, kteří už tady byli.

S Inkou v Paříži - IV.

5. listopadu 2010 v 23:51 | já |  Moje povídání
Pokojem zazněly pendlovky. Odbíjely desátou hodinu, když jsme s Inkou dosedaly na pohovku.
Bílé záclony se zvolna třepotaly na oknech s bohatou květinovou výzdobou. Na nízké mahagonové skřínce jsem zahlédla několik rámečků s fotografiemi, sošku zlaceného andílka  a skleněné těžítko. Ostatní zařízení pokoje ničím zvlášť neupoutalo moji pozornost.  Inka se rozhlížela kolem sebe a pak s výkřikem vyskočila z pohovky. Lekla jsem se, že ji něco kouslo, ale ona se rozběhla k protější stěně, na níž visela nějaká mapa s červenými a modrými body. Zůstala u ní stát a vrtěla hlavou.
"Pojď se podívat, to je zajímavé! To je Československá mapa, ale je celá popsaná. Tady u Prahy je napsáno datum 1886 a nějaký monogram a tady na Moravě, právě u Olomouce je zase datum 1899 a ještě další tři letopočty. Pak jsou tady různá města v kolečkách a barevné šipky. Tak, pojď se podívat, je to zajímavé!" dodala a podívala se na mě. 
Mapa byla opravdu celá poškrábaná a popsaná monogramy a čísly, že člověk jenom stěží přečetl názvy jednotlivých měst. Stály jsme tam a nechápavě se dívaly jedna na druhou. 
Venku pod oknem zaskřípaly brzdy a u vchodu do našeho penzionu zastavilo taxi. Další hosté s kufry se hrnuli dovnitř.
Když se ode dveří ozvalo "tak, tady je kávička", otočily jsme se a zdvořile se posadily k malému stolku, na nějž paní Marta prostřela vonící bábovku a kávu. 
Malá, kulatá s pečlivě upravenými vlasy a oblečením, které prozrazovalo prostředí, v němž se pohybovala. Zpočátku se trochu ostýchala a na otázky odpovídala stydlivě. Bylo vidět, že  by se raději dozvěděla něco o nás. Inčino sdělení, že si přijela léčit duši po rozvodu, přijala s lehkým pokýváním hlavy. Ona sama tohle nezná, vdaná nikdy nebyla, ale od spolupracovnic ví, že to nebývá vždycky lehké.  Její povídání o tom jak se mění život tady v Paříži nás mnoho nezajímalo, víc jsme  obě chtěly dozvědět se něco víc o té zajímavé mapě tam na stěně. Bylo by však od nás velmi neslušné její monolog přerušit. Proto jsme popíjely kávu a netrpělivě očekávaly jeho konec.
Ukrojila jsem si další kousek výborné koňakové bábovky a usmála jsem se na Inku.
Ta měla v ruce kousek tužky, kterou vylovila z kabelky a něco si čmárala na kraj ubrousku.  Je to její vášeň, které nikdy a nikde neodolá. Všude, kde se jenom na chvilku posadí, si dělá skicy, maluje miniportréty, nebo krajinky. Maluje velmi dobře, i když ona o tom pochybuje. Věděla jsem, že skicuje paní Martu, která se na chvíli odmlčela, pak se zvedla a z horní zásuvky komody vyndala koženou kazetu s nádhernou barevnou intarzií. Chvíli se probírala jejím obsahem a potom vyndala poskládaný papír. Rozložila si jej na stůl před sebe a uhladila ho lehce dlaní. Chvíli mlčela, než mi lístek podala. Dne 14. srpna roku 1873 se narodila Johanna Aloisie Vaculová, dcera Viléma Vaculy a jeho manželky Marie Josefy, rozené Miklové. Křest proběhl ve farním kostele v Kelči. Zvláštní, napadlo mě, Kelč je rodiště mých prarodičů, jaká náhoda. 
"Víte, já už nikoho nemám a kdysi jsem se pustila do zpracování svého rodokmenu. To jsem ještě pracovala ve škole a moje matka žila. Otec zemřel brzy po válce, toho si moc nepamatuji. Oba rodiče mi často vyprávěli o svém rodišti. Oba dva se narodili ve Francii a rodiče obou z nich pocházeli z Čech. Tak jsem rodokmen s jejich pomocí načrtla támhle na tu mapu a po smrti matky nějak nevím dál. Chtěla jsem už mnohokrát požádat turisty z Čech o pomoc, ale nikdy jsem nenašla odvahu až včera. Prosím vás, podívejte se na tyhle papíry," řekla a vytáhla z kazety otřepanou složku plnou lejster. Rodné a křestní listy, různá potvrzení, vysvědčení a dobrozdání, všechno hodně staré a pro Martu velmi cenné. Rychle jsem spočítala, kolik ještě dnů zbývá do odjezdu a slíbila jí, že se na to večer podívám. Snad se mi to podaří dát trochu dohromady, než budeme odjíždět.
Inka odložila tužku a ukázala nám velmi zdařilý portrét naší hostitelky. Ta si jej vzala a nemohla se vynadívat. Poděkovaly jsme za hezké odpoledne, já si vzala složku i s mapou a vrátily jsme se do  našeho pokoje.

Moje Top desítka trošku jinak

4. listopadu 2010 v 20:17 | já |  Moje psaní
Jsou ve všech periodikách, společenských časopisech, ba i v časopisech odborných! O čem je řeč?
O všech možných a nemožných žebříčcích, o TOP desítkách krasavců a krasavic, o žebříčcích nejoblíbenějšího vína, kávy, restaurace, o žebříčku nejčastěji prodávaných značkách aut, nejvíce používaných jménech děvčátek i kluků, zkrátka ženříčky o všem možném. Tak mě napadlo udělat si pro jednou také takový žebříček, takový výčet věcí, které naopak nesnáším, či jinak nemusím, ale přesto je používám nebo je alespoň strpím ve své domácnosti.
Jako velkou jedničku bych uvedla -
          1. televizní reklamy. Jsou všudypřítomné, neodbytné a vtíravé. Jestliže večerní program jen tak tak slyšíme a nezesilujeme kvůli sousedům, tak při reklamách letím a hledám tlačítko na zeslabení zvuku.
          2. politika - od jisté doby nesnáším televizní debaty, předvolební řečnění a přenosy z parlamentu nebo tiskových besed. Je to jenom samé žvanění a vykecávání se. Mám dojem, že každý si chce urvat na obrazovce svých deset minut slávy.
          3. čeština -  ne, nebojte se, nemyslím svou rodnou řeč, jako takovou.  Krásná řeč se v ústech některých reportérů v mediích mění v nechutný paskvil. Když už pominu špatnou výslovnost některých samohlásek, které jim nikterak nebrání v jejich profesi (což mě jako posluchači vadí), používání cizích slov v neúnosné míře, bez řádného doplnění jejich významu, pro nás neznalé cizí řeči.
          4. bulvár - jehož titulky na mě dorážejí ze všech rohů, stojanů v hypermarketech, prodejnách tabáku.  Na internetu mají své stránky a jsou neustále oblíbenější, dokonce i některé televizní stanice si jimi doplnily svá zpravodajství.
           5. e-mail - Velmi často používané spojení s přáteli. Je první, kam ráno zamířím a co čtu. Používám jej, ale jsem stále víc otrávená počtem zpráv typu nepřerušuj, pošli dál. Už jsem si s kamarády několikrát na toto téma psala, ale moc to nepomohlo. Zásadně tyhle věci neodesílám a mažu.
           6. vítr - ten nemám ráda odjakživa. Poslední dobou však nějak zesílil či co, je častější a silnější. V noci člověku nedá spát, neustále poslouchám, zda neodletěla střecha.
           7. nakupování - tlačit vozík, dávat pozor na všechny štítky, pořád nasazovat a sundávat brýle, abych věděla, zda kupované zboží neobsahuje ta pitomá Ečka, kolik mají v sobě % tuku a pod. Nákup se stává stresem a nepříjemností, kterou bohužel nemůžu vynechat.

A tak bych mohla pokračovat, ale už se mi nechce přemýšlet. Určitě bych celou tu Top desítku dala dohromady.

Výlet

4. listopadu 2010 v 19:23 | já |  Fotografie
Větrný den, zamračeno a my se vydali na návštěvu. Švagr je Karel a švagrová měla narozeniny. Koupili jsme kytičky ve velmi dobře zásobeném květinářství, přidali k tomu velký dárkový balík a rozjeli se směrem do Valašského Meziříčí.
082
Oba oslavenci byli návštěvou potěšeni i sklenička byla.
085
Povídali jsme si, prohlíželi fotografie první pravnučky, hráli si s pejskem a jak už to tak bývá, pochlubila se mi švagrová několika milými pozornostmi, které od svých vnuků dostala.
Krásný byl zpívající svišť v tyrolském kroji.
089
Ale ze všeho nejkrásnější byl malinkatý medvídek, jehož udělala jedna z dcer mé švagrové. Byl moc hezký a tak jsem neodolala a nafotila jej pro vás.
088