| Časopis český lid r. 1926, ,Novinky .cz.
|
Termín koleda se v českém jazyce používá už hodně dlouho. První dochované písemné záznamy, které to dokládají, pocházejí z roku 1462.
Koledou se rozuměla nejen píseň, kterou naši předkové zpívali především na oslavu narození Ježíše Krista, ale také jakožto přání jen toho nejlepšího v nadcházejícím roce. Stejné slovo označovalo také nadílku, kterou byl koledník následně po zpěvu obdarován a kterou si odnášel.
Ne každý ví, odkud a jak tento výraz do naší mateřštiny pronikl. Základ má v latinských slovech calere (volat) a calendis (první den v měsíci), které používali staří Římané. Calendis, česky kalendy, byly pro starověký Řím mimořádně důležité zejména v lednu. Někdy ve druhém století před naším letopočtem se totiž stal 1. leden začátkem nového roku a pro obyvatele Věčného města to byl vždy velký svátek spojený s vzájemnými návštěvami a předáváním dárků.
Právě slovo calendis (kalendy) přešlo i do jazyka starých Slovanů a odtud pak do středověké češtiny. A to v dnešní podobě - koledy.
Koleda, koleda, Štěpáne… Píseň, kterou zná doslova každý Čech, Moravan a Slezan bez výjimky, a to už od útlého dětství.
Tradice obcházení domů ve městech a vesnicích o druhém svátku vánočním, kdy nepochybně vznikly verše o koledě a Štěpánovi, přetrvávala v naší zemi leckde ještě na sklonku minulého století a někde se dochovaly dodnes.
Koledníci, někde přinášející ozdobené větvičky, bývali za přání do nadcházejícího roku a za zpěv koled odměňováni. A to ovocem, chlebem, pečivem, drobnými mincemi a samozřejmě i hltem nějakého toho "tvrdšího pití", aby se jim v mrazivém počasí lépe šlapalo.
Ejhle, ejhle! Co to medle za novinu je?"Jasnost vidím, zpívat slyším a to v Betlémě, leží v Betlémě, v jeslích na seně. S ponížeností trpíme zimu, ouzkost, bídu se vší vděčností.
V tomto domku krásná hvězda vychájzí, že se tam narodil syn Boží, narodil se ve veliké chudobě, neměl jen dva anděle při sobě a ti jsou mu tak překrásně zpívali, až se s ním do nebe dostali.
Pěkně prosím, vzácní páni, jakéhokoliv stavu, nemějte mě toho za zlý, že k vám jdu na koledu. Můj pantáta je rakušan, ponížený služebník, on mne na koledu poslal, já jsem jemu musel jít. Hejhejte se, pytlíkové, kde jste které sloužili, vydávejte troníkové, co jste jich natržili. Kdybych já. měl tolik zlatých, co má jeden troníků, nechodil bych na koledu, nešmýkal bych klobouku. Zajíc leze po borovici, roztrhl si nohavici, liška mu ji zašívala, veverka se posmívala. Dost, dost, dost, již je holá kost, nastal nám den veselý, budeme si zpívat, co se stalo v kuchyni, budem vypravovat. Jak kuchařka odešla, z hrnců kypí omáčka, počali se vadit, tak že toho nemohl žádný upokojit. Kaša v peci šeptala, povídala drnči: Dobře jsem já nebyla mezi těma hrnci. Zašišmaný vidlice vytáhly kašu i z pece, vysypaly na zem, Janek jako blázen obul sobě bačkory, do másla zaskočil, jak blázen se točil. Zabila máma slepici, nebylo v ní pupku, táta se pť-il na pupek, máma praví, že útek, bez všeho smutku, nebylo v ní pupku... Pes na ňu vrčí, že ju s kamen strčí, kohout na ni kokrhá, že jí čepec roztrhá. Ona ho prosí, že mu dá cosi, aby jí to nedělal, že by jí velkou škodu udělal.