close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Listopad 2010

Paso doble

21. listopadu 2010 v 14:18 | Wikipedie |  Něco z historie
Paso doble (někdy psáno pasodoble, španělsky dvojkrok) je druh latinskoamerického tance, který symbolicky znázorňuje koridu.
První zmínka o tomto tanci pochází z roku 1918 jako o španělském onestepu. Známějším se stává v první polovině 20. let, kdy se víc rozšířil. Standardizovali ho francouzští taneční učitelé. Jeho původ je ve Španělsku v lidových tancích oslavujících vítězného toreadora při býčích zápasech. Partner vyjadřuje toreadora v aréně, partnerka představuje tři prvky - toreadorův šátek, býka a také toreadorovu přítelkyni. Soutěžním tancem se paso doble stalo po druhé světové válce.
Partnerce dává rovnoprávnější postavení druhý kořen paso doble - flamenco. Týká se to hlavně práce rukou, které naznačují používání kastanět, a postavení těla.
Výjimečnost podtrhuje i doprovodná hudba, která má svou ustálenou strukturu s typickými korunami, vytvářející iluzi určitého příběhu. Paso doble se tančí se ve 2/4 taktu a jeho tempo se pohybuje mezi 60 a 62 takty za minutu.
Paso doble je velmi smyslný tanec, plný emocí a dramatičnosti.
Při pohledu na taneční pár tančící paso doble uvidíte, jak mezi nimi vášeň úplně jiskří.

Dovolená na lodi

20. listopadu 2010 v 16:58 | net stránky |  Zaujalo mě
Co dělat, když už vás nebaví klasická dovolená u moře? Sbalte si kufry a vyrazte do některého z velkých přístavů, odkud na své objevné plavby vyrážejí luxusní zaoceánské lodě. Můžete tak strávit zajímavé chvilky při projížďkách po Středomoří, Karibiku nebo například v polárních končinách Špicberků, Grónska či Antarktidy.
Život na dnešních luxusních lodích je jako pobyt v pojízdném městě, kde vám vítr hvízdá v uších a krajina běží jako na průmyslovém pásu. Ačkoliv se jednotlivé kategorie kajut u lodí liší, ve všech vás čeká jednotný standard - postel, WC, a sprcha. Dále v kajutě většinou najdete šatník, TV/satelit, telefon; na některých lodích je možné se za poplatek přímo z kajuty připojit na internet. Strava během plavby je formou plné penze. K dispozici tedy máte snídani, oběd, večeři, popřípadě i půlnoční bufet. Velký zážitkem bývá večeře v hlavní restauraci. Jde převážně o společenskou událost dle plánovaného rozpisu a někdy vyžaduje i společenské oblečení.
Ráno vstanete a osobní sluha vám naservíruje snídani. Poté se odeberete protáhnout do posilovny. Odpoledne vyrazíte na průzkum do pralesa či na túru za historií. Večer strávíte v divadle, nebo se půjdete projít k světélkujícímu skleníku s fontánou. Vypadá to jako vcelku standardní luxusní dovolená. Háček je ale v tom, že místo v metropolitních ulicích plujete na zaoceánské pompézní lodi, okolo vás šumí oceán a v dáli jsou vidět bambulky exotických končin.
Že je to lákavé a neuskutečnitelné? Ale jděte! Máte- li dostatečný příjem, můžete si takovou dovolenou lehce dopřát např. na lodi Maltézský sokol, Mirabella, nebo jiné luxusní jachtě.




Abramovičova soukromá jachta má laser oslepující paparazzi

Že na takovou plavbu nemáte? Nevadí, můžete si objednat například romantickou večeři na Vltavě.

Plavba s večeří po Vltavě - každý den, možnost rezervace stolu v plovoucí restauraci
obvyklé časy plaveb:
18-20h, 19-22:00 , 20-22h..
celoročně za každého počasí
- pěkné prostředí kryté restaurace + sluneční venkovní paluba
- švédské stoly / menu
- bar s nápoji
- za poslechu šumící Vltavy
- reprodukovaná příjemná hudba / živá hudba
Cenové kategorie:
ceny: 650,-Kč - 790,-Kč - 800,-Kč - 1.240,-Kč na osobu
   ..dle lodi, slevy pro děti
Nebudete sice na tak nádherné lodi, ale bude to jistě krásné.





Skoro Francouzka

19. listopadu 2010 v 23:11 | Sarah Turnbull |  Co jsem právě dočetla
Město i kulturu jsem již znala - nebo mi to tak aspoň dnes připadá, pokud o všem s odstupem přemýšlím. Když jsem byla malá, procestovali jsme s rodiči Francii v malém karavanu a já tenkrát jen třeštila oči na všechnu tu čokoládu a sýry. Na střední škole jsem se učila francouzsky a viděla několik filmů od Truffauta a Resnaise, jež mi připadaly tajemné a evropské, byť bych asi nedokázala vysvětlit proč. Když mi pak bylo šestnáct, žili jsme rok v Anglii a já si do Paříže několikrát zajela. V mysli jsem si tak vytvořila jakési povědomí o Francii a domnívala se, že do jisté míry Francouzům rozumím. Potom, o něco více než deset let později, mne přivedlo zpět do této země setkání s Frédérikem. Tehdy jsem se domnívala, že integrace do francouzské společnosti bude otázkou několika měsíců.

Dnes se při vzpomínce na svou tehdejší naivitu jen ironicky usmívám. Pravda je, že takřka všechny představy, které jsem si o Francii předem vytvořila, se ukázaly jako falešné. Není asi třeba zdůrazňovat, že žít někde je cosi úplně jiné, než být tam pouze na návštěvě. Ale přesto je zapotřebí tuto očividnou samozřejmost opakovat - zvláště pokud jde o Paříž - nejnavštěvovanější město na světě. O místo, o němž jsem se domnívala, že ho znám; po několika nocích, které jsem zde coby dospívající dívka strávila v hotelových pokojích velikosti šatníku, a po jedněch letních prázdninách, kdy jsem s jistým Francouzem usrkávala kir na terasách kaváren.

Ukázka z knihy


skoro francouzska

Australská novinářka Sarah se při cestě po Evropě seznámí s francouzským právníkem Frédérikem, zamiluje se do něj a přijme jeho pozvání na týdenní návštěvu Paříže. O osm let později tam ještě pořád je, už jako Frédérikova manželka. Energická Sarah se snaží co nejlépe zapadnout do francouzského prostředí, ale dopouští se fatálních chyb: sama si nalévá šampaňské, příliš hlasitě se směje, a dokonce chce vyrazit pro bagetu v teplácích. Autorka s humorem líčí peripetie provázející sžívání dvou lidí pocházejících z naprosto odlišného prostředí a současně nabízí pohled na Francii nikoli očima turisty, ale očima "skoro" Francouzky - ženy, která v ní žije, ale stále zůstává tak trochu cizinkou.



Mikoláš Aleš

18. listopadu 2010 v 19:45 | Umělecké životopisy |  Víte, že?
Přichází na svět 18. listopadu roku 1852 v Miroticích v rodině písaře.
Vzdělání získává nejprve v Písku, v roce 1869 pak začíná (u profesorů M. Trenkwalda a J. Sweertse, studia končí v roce 1876) - již během studií se přitom Aleš projevuje jako vynikající pokračovatel národně orientovaného díla J. Mánese, a to jednak svým romantizujícím stylem, tak svým tematickým čerpáním z české historie - Aleš se vrací ve své tvorbě až k počátkům české státnosti, mnohé významné osobnosti českých dějin jsou pak dnes známy především z jeho podání - Jan Žižka (viz Jan Žižka z Trocnova), Jiří z Poděbrad (viz Jiří z Poděbrad) či Václav IV..
Po roce 1884 se Mikoláš Aleš též stále více začíná spolupracovat mimo jiné s časopisy Květy, Šotek, Světozor, Humoristické listy či Zlatá Praha (ilustrátorské práci pro české časopisy se přitom Aleš věnuje již od dob svým studií na Akademii, kdy pracuje např. pro časopis Paleček).
Kdo z nás by neznal alespoň jeden jeho obrázek, jedinou ilustraci.
V posledním létech svého života se pak Mikoláš Aleš stále více a stále zřetelněji jako malíř směřuje k secesní tvorbě, 10. července roku 1913 pak Mikoláš Aleš, malíř, který svojí tvorbou pomáhá ve druhé polovině 19. století spoluvytvářet českou národní identitu, v Praze umírá.




V Paříži s Inkou - VI.

17. listopadu 2010 v 23:34 | já |  Moje povídání
Nikdy nemívám noční můry, ale tentokrát jsem si noc protrpěla. Hlavou se mi proháněla jména bez táří a tváře beze jmen. Byla jsem zasypána hromadou fotografií, z nichž ke mě natahovali ruce neznámí lidé, jako by mě zvali někam za nimi. Vzduchem se nesl šepot a slabé motlitby v několika jazycích. Probudila jsem se celá propocená a neodpočatá. Nechápavě jsem se posadila na posteli a nahlídla na hodiny, které mě utvrdily v tom, že bych měla ještě spát.  Ještě včera jsem se procházela pařížskými uličkami spolu s Inkou, které výlet udělal velmi dobře. Když jsme se po návratu rozcházely, dala mi jeden z portrétů paní Marty, které namalovala. Z něj se na mě dívala tvář stárnoucí ženy s otazníky v očích. Ještě dneska slyším její hlas, děkující mi za pomoc s rodokmenem a můj slib, že se budu snažit o její rodině zjistit víc u nás doma.
Elis se mi stočila na klín a já začala třídit nashromážděnou poštu. Několik nabídek na spolupráci jsem si odložila bokem, později uvidím, co se v nich skrývá. Dopis od Nikoly mě docela zaskočil. Píše v něm, že přijedou i s Marečkem a Jirkou letos na jarní prázdniny. Nikola je moje starší sestra, s níž jsem se vždycky cítila dobře. Vdávala se docela pozdě, proto má teprve školou povinné dítě. Pracuje na veterinární klinice v Poznani společně s Jirkou. Od malinka měla ráda zvířata a tak nakonec veterinární fakulta zvítězila. Hrozně se na ně těším. Poukázky na zaplacení , kterými se to opět jenom hemží, jsem hned jednu po druhé začala vyřizovat telefonem.
Jsem ráda, že jsem doma, i když upřímně řečeno, vydržela bych v Paříži déle. Elis se netrpělivě zavrtěla a seskočila na koberec. Významně se na mě podívala a strčila do mě svým studeným čumáčkem. Znám to, chce se jít trochu proskočit na zahradu a udělat svou denní potřebu.
Nechala jsem ji tam a dala se do uklízení věcí z kufru. Do oka mi padla Inčina kresba, na níž se usmívá tvář paní Marty. Podložila jsem ji tvrdou knihou a opřela o zeď. Ušlechtilá, krásně sebevědomá tvář ženy, která prozrazuje spoustu životních zkušeností.
Ze zahrady se ozvalo zuřivé štěkání a já si uvědomila, že je Elis venku. Nazula jsem si rozšlápnuté sandály a vyběhla za ní. Odpolední větřík mi prohrábl vlasy a já se na chvíli zastavila mezi záhony. Měla bych je rychle vyplet, brzy z nich bude džungle.
V práci se to nějak moc nakupilo, takže chodím domů stále později. Na zahradu samo sebou nemám vůbec čas a Elis mi pozdní příchody nemůže odpustit. Potřebovala bych někoho, kdo by mi trochu pomohl. Asi si dám inzerát na hospodyni! Jinak už to nevidím.
Inka připravuje výstavu, volala mi včera večer a pozvala mě na vernisáž. Je to sice až za tři týdny, ale už teď si musím upravit své povinnosti, tohle si nenechám ujít.
Včera jsem dostala dopis od Marty, je plný díků a chvály. Uvědomila jsem si, že jí stále ještě dlužím nějaké informace o příbuzenstvu tady na Moravě. Budu na to muset také nastoupit. Jenže nevím jak a odkud začít. Asi se rozjedu do Přerova nebo do Olomouce. Ale asi až po vernisáži, dříve to nepůjde.

Z mého města

16. listopadu 2010 v 17:25 | já |  Fotografie
Dnes jsem byla opět na pocházce a jako vždy jsem něco málo nafotila.

017 a

Ulička vedoucí na malinké náměstí s parkovištěm.

018 a

019 a

To ještě není vánoční stromeček! Ale byl by pěkný, že?

020 a

A nakonec něco, co jsem dneska objevila!

016 a

Strach

15. listopadu 2010 v 20:08 | já |  Moje psaní
Strach!
Pět písmenek a jedno slovíčko. Nic zvláštního, že? Ale obsah tohoto slova je velmi široký.
Zní tak zvláštně, skoro nic neříkajíc, ale máme-li ho, stojí to za to.
Z čeho všeho může mít člověk strach? Snad ze všeho, co známe. Každý z nás má jistě prostý lidský strach, strach ze zániku, ze smrti. Je přirozené, máme-li strach o své blízké, máme-li strach z toho, že budeme muset nechat někoho kolem sebe chodit, starat se o nás. Bojíme se, či vlastně máme strach ze ztráty jistot, peněz, zdraví. Strach ze ztráty zaměstnání, strach, že přijdeme o bydlení. Mnozí se netají svým strachem z různých zvířat, věcí, prostorů, hlasů apod.
Strach!
Máme ho všichni a kdo tvrdí, že jej nemá, lže do očí!
Děti se bojí všeho neznámého, pohádkových postav, různých čarodějných předmětů a tmy.
A čeho se bojíte vy?

Do nového týdne

14. listopadu 2010 v 17:44
890939594 a

Něco o koledách

14. listopadu 2010 v 16:12 | Časopis český lid r. 1926, ,Novinky .cz. |  Víte, že?
Termín koleda se v českém jazyce používá už hodně dlouho. První dochované písemné záznamy, které to dokládají, pocházejí z roku 1462.
Koledou se rozuměla nejen píseň, kterou naši předkové zpívali především na oslavu narození Ježíše Krista, ale také jakožto přání jen toho nejlepšího v nadcházejícím roce. Stejné slovo označovalo také nadílku, kterou byl koledník následně po zpěvu obdarován a kterou si odnášel.
Ne každý ví, odkud a jak tento výraz do naší mateřštiny pronikl. Základ má v latinských slovech calere (volat) a calendis (první den v měsíci), které používali staří Římané. Calendis, česky kalendy, byly pro starověký Řím mimořádně důležité zejména v lednu. Někdy ve druhém století před naším letopočtem se totiž stal 1. leden začátkem nového roku a pro obyvatele Věčného města to byl vždy velký svátek spojený s vzájemnými návštěvami a předáváním dárků.
Právě slovo calendis (kalendy) přešlo i do jazyka starých Slovanů a odtud pak do středověké češtiny. A to v dnešní podobě - koledy.
Koleda, koleda, Štěpáne… Píseň, kterou zná doslova každý Čech, Moravan a Slezan bez výjimky, a to už od útlého dětství.
Tradice obcházení domů ve městech a vesnicích o druhém svátku vánočním, kdy nepochybně vznikly verše o koledě a Štěpánovi, přetrvávala v naší zemi leckde ještě na sklonku minulého století a někde se dochovaly dodnes.
Koledníci, někde přinášející ozdobené větvičky, bývali za přání do nadcházejícího roku a za zpěv koled odměňováni. A to ovocem, chlebem, pečivem, drobnými mincemi a samozřejmě i hltem nějakého toho "tvrdšího pití", aby se jim v mrazivém počasí lépe šlapalo.
Historie vánočních koled sahá do 13. století, podle legendy je autorem první koledy svatý František z Assisi (1181-1226). Jednou ze zajímavostí je, že v 15. století bylo v Polsku přeloženo hodně koled z češtiny, šlo o koledy Jednoty bratrské. Vánoční koledy se zpívaly původně pouze během doby vánoční, v posledním půlstoletí se však oproti původní tradici zpěvu adventních písní a rorát začaly zpívat již během adventu.

Ejhle, ejhle! Co to medle za novinu je?"Jasnost vidím, zpívat slyším a to v Betlémě, leží v Betlémě, v jeslích na seně. S ponížeností trpíme zimu, ouzkost, bídu se vší vděčností.

V tomto domku krásná hvězda vychájzí, že se tam narodil syn Boží, narodil se ve veliké chudobě, neměl jen dva anděle při sobě a ti jsou mu tak překrásně zpívali, až se s ním do nebe dostali.

Pěkně prosím, vzácní páni, jakéhokoliv stavu, nemějte mě toho za zlý, že k vám jdu na koledu. Můj pantáta je rakušan, ponížený služebník, on mne na koledu poslal, já jsem jemu musel jít. Hejhejte se, pytlíkové, kde jste které sloužili, vydávejte troníkové, co jste jich natržili. Kdybych já. měl tolik zlatých, co má jeden troníků, nechodil bych na koledu, nešmýkal bych klobouku. Zajíc leze po borovici, roztrhl si nohavici, liška mu ji zašívala, veverka se posmívala. Dost, dost, dost, již je holá kost, nastal nám den veselý, budeme si zpívat, co se stalo v kuchyni, budem vypravovat. Jak kuchařka odešla, z hrnců kypí omáčka, počali se vadit, tak že toho nemohl žádný upokojit. Kaša v peci šeptala, povídala drnči: Dobře jsem já nebyla mezi těma hrnci. Zašišmaný vidlice vytáhly kašu i z pece, vysypaly na zem, Janek jako blázen obul sobě bačkory, do másla zaskočil, jak blázen se točil. Zabila máma slepici, nebylo v ní pupku, táta se pť-il na pupek, máma praví, že útek, bez všeho smutku, nebylo v ní pupku... Pes na ňu vrčí, že ju s kamen strčí, kohout na ni kokrhá, že jí čepec roztrhá. Ona ho prosí, že mu dá cosi, aby jí to nedělal, že by jí velkou škodu udělal.