Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Listopad 2010

Advent

30. listopadu 2010 v 23:55 Co se mi líbí
fetes197

pers278

Adv_venec
čertice

Drahá polovička je od října v důchodě. Od té doby mám čím dál větší problém se dostat k PC. Zbývá mi vždycky jenom chvilička před půlnocí. Jestli to tak půjde dále, budu muset deník změnit na občasník. Ach jo!


S Inkou v Paříži - VIII.

29. listopadu 2010 v 14:27 | já |  Moje povídání
Blížily se Vánoce a s nimi kolotoč v práci. Ráno jsem odcházela za tmy a vracela se pozdě večer. Jedno jednání za druhým, semináře a služební cesty mě dokonale válcovaly. Ještě, že jsem měla drahouška paní Zdenu, která se o všechno postarala. Od doby, kdy jsem ji přijala za svou hospodyni, cítila jsem se volněji. Lednice byla neustále plná chutného jídla, na stole jsem večer měla nachystanou výbornou bábovku se džbánem horkého kakaa.
Když jsem otevřela dveře, ucítila jsem náramnou vůni perníku a dostala jsem na něj chuť.
"Zdeno, jsi tady?" zavolala jsem ode dveří a odhodila na věšák kožíšek se šálou
"Haló, kde je kdo?"
Zdena vykoukla z koupelny a zeširoka se usmála. "Ták, já končím, jsem hotová, broučku! Konečně si můžeme dát skleničku! Co říkáš, dáš si?" dodala a vrátila se do koupelny, opláchla si ruce v umyvadle a zlehka se na sebe usmála do zrcadla.
V pokoji bylo příjemně voňavo a teplo, Zdena seděla v houpacím křesle se skleničkou v ruce. Zvolna se pohupovala a odpočívala. Byla spokojená s úklidem a čekala, co jí řeknu. Spolu jsme spořádaly dvě litrovky domácího vína z Čejkovic, krabici perníčků od Inky a celý trs hroznů. Večer jsme zakončily vyúčtováním za dva měsíce. Zdena spokojeně oblékala bundu a nazouvala boty a povídala o svých plánech o vánočních svátcích. Přijede jí celá rodina z Roudnice, obě dcery i s dětmi, a proto jsem jí dala celý prosinec volno. Rozloučily jsme se a já si udělala koupel. Ležela jsem ve svíčkách ozářené a čisťounké koupelce a dopíjela svou skleničku vína. Cítila jsem, že na mě něco leze, možná jenom rýma, ale protože mě pobolívala hlava, šla jsem brzo spát.
Týden před vánocemi se mi ozvala Zdena telefonem. Má pro mě pár zajímavostí a hned s nimi letí, abych se měla čím bavit.  Byla jsem zvědavá, a tak jsem vylezla z postele, kde jsem dolečovala chřipku. Od té doby, co tu byla Zdena naposledy, jsem se cítila den ode dne hůř. Nakonec to řešila obvodní lékařka, která mě jednoznačně zahnala do postele. V práci holky sice nadávaly, ale nedalo se nic dělat. Jako starší osoba si nemohu dovolit nemoci přecházet! No, ne?
Uvařila jsem si dobrý čaj, zabalila se do teplé deky a očekávala Zdeninu návštěvu.
Přišla přesně, jak je jejím zvykem, a hned ve dveřích spustila o tom, co mi nese.
"Představ si, při úklidu věcí po matce, které jsem, jak víš, dostala před měsícem od švagra z Moravy, jsem narazila na starý sešit, do něhož si máti za mlada psala deník," vychrlila jedním dechem a vytahovala ho z kabely hned u dveří. "To jsem nevěděla, že si matka někdy psala deník, víš. Vyhodila bych ho, kdyby z něj nevypadla tahle fotka! Podívej se rychle na ni a řekni, že se mýlím!" dodala a podávala mi starou fotku pohlednicového formátu.
Sáhla jsem na krk, kde se mi na řetízku pohupovaly brýle, bez nichž jsem nemožná. Nasadila jsem si je na nos a koukla na fotku. Byla na ní slečna v nádherných světlých šatech se slunečníčkem u nohy a kloboučkem položeným na lavičce vedle ní. Zpočátku jsem hledala ještě něco, proč Zdena vážila cestu. Obrátila jsem tvrdý karton na druhou stranu a četla jméno ateliéru. Bylo německé a nic mi neříkalo, znovu jsem obrátila svoji pozornost na dívku dívající se do objektivu a pozorně si ji prohlédla. Ta tvář mi začala někoho nebo něco připomínat. Jenom kdybych věděla koho! Marně jsem pátrala v paměti a nikdo mě nenapadl. Sundala jsem si brejle a zvala Zdenu dál.
"Počkej, zastav, jsi na mě moc rychlá! Sedni si a pomalu mi všechno zopakuj. Našla jsi deník a v něm tuhle fotku. Deník je tvé matky, ale nevím o ní nic víc. Tak si dáme kávu, stejně už máš doma všechno  hotovo a nic ti nebrání chvíli posedět. Jdu ji uvařit a ty zatím povídej, jsem jedno ucho!" řekla jsem a začala chystat naše dva oblíbené  hrníčky na kávu. Od té doby, co mi Zdena chodí pomáhat s domácností, staly se z nás kamarádky a naše kávové dýchánky nepřestaly být příjemné. Občas se k nám přidá i Inka a to pak vydržíme dlouho povídat a smát se. Je nám spolu zkrátka dobře.
Prohlížela jsem si deníček i fotku a pořád jsem nemohla najít souvislost. Zdenino jásání, že tvář na fotce je podobná kresbě z Inčiny výstavy, jsem nesdílela. Ateliér se nacházel ve Vídni, fotka byla podepsaná Andulka a nic víc. Nešlo mi to nikterak do hlavy. Slíbila jsem, že budu studovat všechna lejstra, která mám doma a snad se mi souvislosti podaří najít. Zdena mi popřála krásné Vánoce, na velký skleněný podnos vyskládala několik řad skvělého cukroví, které sama napekla a donesla pro mě. Rozloučily jsme se a já na několik dlouhých prosincových večerů osaměla. Dobrovolně. Dcera s dětmi nepřijedou a Inka má díky Michalovi také program, takže budu mít dost času pracovat a v klidu dávat dohromady minulost Martiny rodiny.

Máme napečeno!

28. listopadu 2010 v 14:25 | se stránek Český kutil |  Fotografie



Pár námětů pro vás, kutilky!

U nás dnes

27. listopadu 2010 v 22:47 | já |  Fotografie
027

Tak vypadalo dnešní ráno.

021 a


037

Déja vu

26. listopadu 2010 v 22:29 | já a netové stránky |  Moje psaní
Déjà vu jako psychologický termín poprvé použil francouzský psycholog Émile Boirac roku 1876 a zpopularizoval v knize Budoucnost psychologických věd (L'Avenir des sciences psychiques, 1917). Prožitek déjà vu je obvykle doprovázen pocitem důvěrné známosti, ale také něčeho zvláštního, neobvyklého až tajemného. "Předchozí" zkušenost je často přikládána předchozímu snu, ale mnohdy je přítomen pocit, že tato zkušenost byla jistě prožita v minulosti.
Zkušenost déjà vu se zdá být dosti běžná, jelikož průzkumy uvádějí, že více než 70% populace uvádí, že pocit déjà vu alespoň jednou zažili. Odkazy na zkušenost s déjà vu lze nalézt také v literatuře v minulosti, což značí, že nejde o nový fenomén.
Vědcům se dodnes nepodařilo tento fenomén více přiblížit. Nejběžnější teorií je, že tento pocit vzniká ve chvíli, kdy dojde k určitému "překrytí" či "nesouměrného dodávání informací" mezi krátkodobou a dlouhodobou pamětí.
V roce 2001 se objevil případ zdravého muže středního věku, který kombinoval léky na amantadinové a phenylpropanolaminové bázi, aby zvládl běžnou chřipku. Oba druhy léků jsou běžně k dostání, nejde o psychotropní látky. Přesto při této kombinaci prožíval pocity deja vu mnohem častěji, než je obvyklé. Příčinou by podle doktorů a vědců měly být procesy, k nimž dochází v mozku při vzájemném působení daných látek.
Pocity deja vu jsou nejčastěji spojovány s jasnovidectvím, mimosmyslovým vnímáním a předpovídáním budoucnosti či proroctvími. Řada lidí věří na minulé životy a na to, že prostředníctvím některého z pocitů typu deja vu se setkává se svou minulostí.

Tento pocit (déja vu) jste určitě měli všichni. Já nejsem výjimka, samozřejmě. Stalo se mi to v Leningradě, dnes Petrohradě, asi v roce 1970. Byla jsem na týdenní družební cestě se střední školou. Dovedete si představit mládež obého pohlaví, s jednou profesorkou jako doprovod několika sedmnáctiletých postpuberťáků?  V daleké, sice socialistické cizině, ale prosti rodičovského dozoru, s možností užití alkoholu dle libosti, randění do časných ranních hodin a bloumajících nočními ulicemi.
Tak se stalo, že jsem s jednou skupinkou (bylo nás asi 6) projela téměř všechny trasy metra. Cestou nás provázela nezbytná tlumočnice, jinak studentka bohemistiky na Leningradské vysoké škole. Ukázala nám všechna zákoutí, kam študáci mířili každý volný večer, divadla, do nichž rádi chodívali, a zákoutí, kde se vraceli do dávné carské minulosti při divokých pitkách v parcích.  Při výstupu z jedné velmi hluboké stanice podzemní dráhy jsme se ocitnuli na nábřeží řeky Něvy u mostu, který se mi zdál nesmírně známý. Stále jsem v paměti lovila, odkud ho znám a kdy jsem už u něj byla. Sochy nasvícené reflektory, voda černá jako fix, všude kolem noční klid, jen tu a tam zacinkala tramvaj. Rozhlížela jsem se po nějakém známém bodu, ale nikde jsem nic nenašla, jenom onen most a přes vodu svítící zlatá špička věže Admirality. Tam jsme včera byli, ale tady rozodně ne! Když už jsem dlouho tápala, napadlo mě zeptat se průvodkyně, kde, že se vlastně nacházíme a odkud tenhle most znám. 
Podívala se na mě a s úsměvem mi prozradila, že jsme už u něj byli včera, ale na druhé straně. Je dlouhý a jeho výzdoba je úplně stejná, Ty sochy lvů jsou na obou stranách, a proto ten pocit. Tak dobře mi to vysvětlila, že jsem byla ráda. Vrátili jsme se na hotel a druhý den se opět konala prohlídka města. Autobus nás zavezl k jednomu muzeu a já opět měla pocit, že to tady znám, říkala jsem si, že jsme tady asi byli někdy v noci! Na můj dotaz mi průvodkyně řekla, že tady jsme ale opravdu ještě nebyli. Tak, a byla jsem namydlená. Zcela určitě znám tuhle ulici a támhle ten velký palác. Dokonce jsem věděla, že půjdeme po širokém schodišti, které má dvě křídla a uprostřed stojí velká čínská váza. Jak jsem to mohla vědět, když jsem tady ještě nikdy nebyla, nikdo nechápal. Možná jsem někdy viděla podobný záběr na snímku v novinách nebo v nějaké knize, ale tady jsem opravdu nikdy nebyla.  Nebo snad v minulém životě?   



Některé doktory bych Němcům poslal hned!

25. listopadu 2010 v 22:44 | vlastikfurst.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
"Myslím,  že  máme právo  na stejné platy,  jako mají lékaři v Německu," tvrdila včera v rádiu studentka medicíny na jedné české univerzitě. Říkala o sobě, že je "někde mezi druhým a třetím ročníkem."
Redaktorka se jí pak ptala, jak k tomu přijdou třeba učitelé, kteří nemají zdaleka takový plat jako lékaři. Veronika jí odpověděla: "Ale lékaře lidi potřebují. Neznám nikoho, kdo nechodí k doktorovi..." Až na jednoho pak i další studenti hovořili o tom, že asi odejdou pracovat do zahraničí.
Poslouchal jsem Veroniku a v duchu si říkal: "Holka, tobě bych se nechtěl dostat do rukou, až dostuduješ." Uvažoval jsem, proč tihle mladí lidé, kteří chtějí dělat prestižní a vznešené povolání, uvažují jako kupci. Kdo je jejich vzorem? Proč mají na prvním místě peníze?
Možná Veronika nikdy v životě neviděla lékaře, který vidí nejdříve pacienta a jeho zdraví a teprve potom peníze. Možná, že její učitelé na medicíně také často pláčí nad tím, jak by se mohli mít, kdyby odešli do Německa. Možná se setkává jen s těmi lékaři a zdravotníky, kteří dnes vydírají naši společnost hrozbou stávky, protože chtějí žít v českých poměrech za německé platy.
Pokud si Veronika chce brát příklad z těchto felčarů, tak ať si ji Němci vezmou. Vlastně by bylo nejlepší nechat všechny tyto studenty odejít do Německa už nyní. Ať jdou dostudovat na západ. Proč bychom měli jejich studium platit z našich daní, když tu nehodlají zůstat?
Mám mezi lékaři mnoho přátel. V mém věku jejich pomoc potřebuji stále častěji. Od nikoho z nich jsem nikdy neslyšel nářky, že mají málo. Přitom i oni mají dlouhé služby a pracovní dobu takovou, jakou by byl ochoten respektovat málokdo. Jejich plat se určitě nedá srovnat s platem německých lékařů. Tihle mí doktoři ale ví, že žijí v Česku a tak léčí za české peníze.
Takových lékařů, na rozdíl od těch Veroničiných vzorů, by jistě byla škoda. Věřím, že zůstanou.
Ti druzí ať klidně jdou.
Možná, že jejich odhodem kvalita našeho zdravotnictví neutrpí žádné škody, ale paradoxně ještě vzroste.

Fotoreportáž

24. listopadu 2010 v 18:07 | já |  Něco dobrého na zub
Dnešní sněhem poznamenaný den se k vycházce nikterak nehodil. Elinka se na mě mračí ještě teď, polovička dospává svou odpolední půlhodinku a já se pustila do kuchtění. Nejdříve jsem si nakrájela na drobno syrové sádýlko a udělala výborné škvarečky.
škvarečky
Ještě teď mi voní pod nos. Pak jsem nakrouhala zbytek napadaných a včera narychlo sesbíraných jablíček a upekla dobrý štrúdlík.

003

Teď ještě dobrou knížku a večer může začít.
Jo a ještě nachystat na zítřek drůbeží roládu a můžeme si číst.
001
002
003
007

S Inkou v Paříži - VII.

23. listopadu 2010 v 11:33 | já |  Moje povídání
Díval se na mě celou dobu z rohu sálu. Jeho postava se na bílé zdi vyjímala, díky tmavě šedému obleku. Zpočátku jsem ho nepoznala, ale když směrem ke mě pozdvihl číši s vínem a pousmál se, byla jsem doma! Michal Pecháček! Má dávná studentská známost, můj první partner s nímž jsem prožila nějakou dobu v jeho studentském bytě. Jak dlouho je to, co jsme se neviděli?  Klavír dozněl a Inka spustila svou vítací řeč. Na stěnách se rozsvítila bodová světla a lidé otáčeli hlavou podle pohybu Inčiny ruky. Lidé se začali přesouvat od jednoho obrazu ke druhému a já na okamžik vypustila z hlavy Michalovu přítomnost.
Ince dalo spousty práce vymanit se z obležení návštěvníků a jejich štěbetání neustávalo ani na chvíli. Když mě chytila za ruku, šťastná, že její práce měla náležitý úspěch a jak se zdá, bude o její obrázky pořádný zájem, přitiskla se mi k uchu a zašeptala "člověče, ani nevíš, jak jsem spokojená! To je nádhera, tolik lidí jsem ani nečekala," vydechla a usrkla si šampaňského. Lidé bloumali sálem od jednoho vystaveného obrazu k druhému. Zastavovali se, popíjeli víno a pokyvovali hlavami.
"Nepředstavíš nás?" ozvalo se najednou přede mnou a já uviděla Michala usmívajícího se jako sluníčko.  "Michal - Inka," pronesla jsem strojově a oba si přiťukli. Neměla jsem chuť vyprávět Michalovi svou životní story a proto jsem docela ráda přijala, jeho pozvání na kávu. Inka švitořila jako žabec a na tváři se jí objevil ruměnec! Nebo se mi to zdálo? Michal pěl chválu na Inčiny kresby a já byla ráda, že se jí věnuje.
Mezi lidmi se prodírala starší žena v decentním kalhotovém kostýmku a v úžasu zůstala stát před Martiným portrétem. Ustoupila o krok dozadu, chvíli stála, pak se opět přiblížila a nasadila si brýle. Nevěřícně pokývala hlavou a četla si cedulku pod rámem. Nevím proč, ale její chování ve mě vyvolalo zvědavost. Sledovala jsem ji po celou dobu, než se mi ztratila ve vedlejším sále.  Rychle jsem dopila kávu, omluvila se Ince a Michalovi  zamířila mezi diváky. Dlouho jsem se nemusela rozhlížet. Neznámá žena se právě vracela k obrázku, který ji před chvílí tolik zaujal. Opět si před něj stoupla a beze slov si ho prohlížela. Když uviděla, že se na ni dívám, lehce se usmála a ukázala směrem k obrázku.
"Kdybych jasně nečetla tady dole, že se jedná o paní z Paříže, myslela bych si, že je to moje babička. Sice v mladší podobě, ale je to celá ona. Neuvěřitelné, ty oči i rty....!" dodala a odmlčela se. Překvapila mě její věta a já si okamžitě vybavila složku ležící na mém psacím stole, v níž se už delší dobu povaluje nedknutý rodokmen paní Marty. V tomtéž okamžiku jsem si uvědomila, že hledám hospodyni. Nevím proč, ale tato paní by se mi zrovna líbila. Znovu jsem se na ni usmála a pozvala jsem ji na kávu. Překvapeně povytáhla obočí a s nevyslovenou otázkou lehce kývla hlavou. Ještě jednou pohlédla na obrázek a pokynula rukou směrem k východu. Šly jsme spolu, mlčely a napětí bylo cítit z nás obou. Kladla jsem si otázku, jak bude neznámá žena reagovat na mou nabídku občasné výpomoci.
Holáskova kavárna v podloubí je příjemná a v těchto hodinách bývá poloprázdná. Ulicí projela s houkáním sanitka a kolem nás se rozhostilo ticho.  Servírka odešla s objednávkou a já najednou nevěděla jak začít. Prohodila jsem pár obvyklých vět, kterými jsem se představila a opět jsem se vrátila k Martinu obrazu. Ve zkratce jsem Zdeně, jak se žena jmenovala, vypověděla příběh našeho seznámení i mou práci pro ni. Opět nevěřícně zavrtěla hlavou, usrkla si z malinkatého hrníčku a zabodla do mě své poměnkově modré oči. Hlavou se jí jistě honila spousta myšlenek a já ji ještě svou nabídkou práce dostala do úzkých. Nechala si týden na rozmyšlenou a s mou adresou  v kabelce odešla.
Vrátila jsem se na výstavu a s Inkou společně jsme uzavřely první den expozice.

Obrázky na perníčky

22. listopadu 2010 v 23:28 | ja |  Fotografie
015
016
017
024
001
002
003
006

První vločka

21. listopadu 2010 v 19:05 | já |  Moje psaní
Težká temna mračna najednou zatáhla oblohu. Vítr chvílemi silněji zadul a pak se celkem utišil. Všude se setmělo, jenom v koutku oblohy vykoukl paprsek slunce, jako by se ještě jednou chtěl pokochat krásou krajiny. Pod nohama šustilo spadané listí, v holých větvích zapískalo ptáče.  Pak všechno utichlo v očekávání  něčeho nového. Pospíchala jsem domů, abych ještě náhodou nezmokla. Klopýtala jsem po drobném kamení, na neupravené cestičce, oči pevně přilepené k zemi, jsem sledovala kam šlapu. V tom se to stalo! Na nose mě něco zastudilo, zašimralo a pak jako kapička vody spadlo na zem. Vločka! První letošní vločka, která se už v plném mraku neudržela a spadla dolů, rovnou na špičku mého nosu. Dopadla a zmizela, byla pryč! Škoda, bylo mně jí líto! Mohla tam nahoře počkat se svými sestřičkami, ale kdoví, třeba byla zvědavá, jak to na té zemi vlastně vypadá. Možná se svými družkami hrála na honěnou a omylem šlápla do prázdna, nebo do ní některá zlá vločka schválně strčila a ona vypadla? Kdoví, jak to vlastně bylo. Byla jen jedna, pak následovaly kapičky deště. Ona už tady není a nevidí to. Má však jedno prvenství - byla letošní první.