Blížily se Vánoce a s nimi kolotoč v práci. Ráno jsem odcházela za tmy a vracela se pozdě večer. Jedno jednání za druhým, semináře a služební cesty mě dokonale válcovaly. Ještě, že jsem měla drahouška paní Zdenu, která se o všechno postarala. Od doby, kdy jsem ji přijala za svou hospodyni, cítila jsem se volněji. Lednice byla neustále plná chutného jídla, na stole jsem večer měla nachystanou výbornou bábovku se džbánem horkého kakaa.
Když jsem otevřela dveře, ucítila jsem náramnou vůni perníku a dostala jsem na něj chuť.
"Zdeno, jsi tady?" zavolala jsem ode dveří a odhodila na věšák kožíšek se šálou
"Haló, kde je kdo?"
Zdena vykoukla z koupelny a zeširoka se usmála. "Ták, já končím, jsem hotová, broučku! Konečně si můžeme dát skleničku! Co říkáš, dáš si?" dodala a vrátila se do koupelny, opláchla si ruce v umyvadle a zlehka se na sebe usmála do zrcadla.
V pokoji bylo příjemně voňavo a teplo, Zdena seděla v houpacím křesle se skleničkou v ruce. Zvolna se pohupovala a odpočívala. Byla spokojená s úklidem a čekala, co jí řeknu. Spolu jsme spořádaly dvě litrovky domácího vína z Čejkovic, krabici perníčků od Inky a celý trs hroznů. Večer jsme zakončily vyúčtováním za dva měsíce. Zdena spokojeně oblékala bundu a nazouvala boty a povídala o svých plánech o vánočních svátcích. Přijede jí celá rodina z Roudnice, obě dcery i s dětmi, a proto jsem jí dala celý prosinec volno. Rozloučily jsme se a já si udělala koupel. Ležela jsem ve svíčkách ozářené a čisťounké koupelce a dopíjela svou skleničku vína. Cítila jsem, že na mě něco leze, možná jenom rýma, ale protože mě pobolívala hlava, šla jsem brzo spát.
Týden před vánocemi se mi ozvala Zdena telefonem. Má pro mě pár zajímavostí a hned s nimi letí, abych se měla čím bavit. Byla jsem zvědavá, a tak jsem vylezla z postele, kde jsem dolečovala chřipku. Od té doby, co tu byla Zdena naposledy, jsem se cítila den ode dne hůř. Nakonec to řešila obvodní lékařka, která mě jednoznačně zahnala do postele. V práci holky sice nadávaly, ale nedalo se nic dělat. Jako starší osoba si nemohu dovolit nemoci přecházet! No, ne?
Uvařila jsem si dobrý čaj, zabalila se do teplé deky a očekávala Zdeninu návštěvu.
Přišla přesně, jak je jejím zvykem, a hned ve dveřích spustila o tom, co mi nese.
"Představ si, při úklidu věcí po matce, které jsem, jak víš, dostala před měsícem od švagra z Moravy, jsem narazila na starý sešit, do něhož si máti za mlada psala deník," vychrlila jedním dechem a vytahovala ho z kabely hned u dveří. "To jsem nevěděla, že si matka někdy psala deník, víš. Vyhodila bych ho, kdyby z něj nevypadla tahle fotka! Podívej se rychle na ni a řekni, že se mýlím!" dodala a podávala mi starou fotku pohlednicového formátu.
Sáhla jsem na krk, kde se mi na řetízku pohupovaly brýle, bez nichž jsem nemožná. Nasadila jsem si je na nos a koukla na fotku. Byla na ní slečna v nádherných světlých šatech se slunečníčkem u nohy a kloboučkem položeným na lavičce vedle ní. Zpočátku jsem hledala ještě něco, proč Zdena vážila cestu. Obrátila jsem tvrdý karton na druhou stranu a četla jméno ateliéru. Bylo německé a nic mi neříkalo, znovu jsem obrátila svoji pozornost na dívku dívající se do objektivu a pozorně si ji prohlédla. Ta tvář mi začala někoho nebo něco připomínat. Jenom kdybych věděla koho! Marně jsem pátrala v paměti a nikdo mě nenapadl. Sundala jsem si brejle a zvala Zdenu dál.
"Počkej, zastav, jsi na mě moc rychlá! Sedni si a pomalu mi všechno zopakuj. Našla jsi deník a v něm tuhle fotku. Deník je tvé matky, ale nevím o ní nic víc. Tak si dáme kávu, stejně už máš doma všechno hotovo a nic ti nebrání chvíli posedět. Jdu ji uvařit a ty zatím povídej, jsem jedno ucho!" řekla jsem a začala chystat naše dva oblíbené hrníčky na kávu. Od té doby, co mi Zdena chodí pomáhat s domácností, staly se z nás kamarádky a naše kávové dýchánky nepřestaly být příjemné. Občas se k nám přidá i Inka a to pak vydržíme dlouho povídat a smát se. Je nám spolu zkrátka dobře.
Prohlížela jsem si deníček i fotku a pořád jsem nemohla najít souvislost. Zdenino jásání, že tvář na fotce je podobná kresbě z Inčiny výstavy, jsem nesdílela. Ateliér se nacházel ve Vídni, fotka byla podepsaná Andulka a nic víc. Nešlo mi to nikterak do hlavy. Slíbila jsem, že budu studovat všechna lejstra, která mám doma a snad se mi souvislosti podaří najít. Zdena mi popřála krásné Vánoce, na velký skleněný podnos vyskládala několik řad skvělého cukroví, které sama napekla a donesla pro mě. Rozloučily jsme se a já na několik dlouhých prosincových večerů osaměla. Dobrovolně. Dcera s dětmi nepřijedou a Inka má díky Michalovi také program, takže budu mít dost času pracovat a v klidu dávat dohromady minulost Martiny rodiny.