Zvláštní bojovka
10. října 2010 v 15:00 | já | Moje psaníPosnídali jsme vánočku natřenou máslem a jahodovým džemem, vypili hrníček kakaa, vyslechli si kázání rodičů a vypadli jsme ven. Je léto a máme toho před sebou mnoho. Parta už se pomaloučku schází u kříže a naše štěbetání se ozývá letním ránem. Jarek dojídá rohlík se salámem a jeho mastná brada se na sluníčku leskne. Vlaďa žmoulá v ruce kousek chleba a zbytek klobásy a nenápadně jej po kouskách hází mravencům ve spáře kamenného soklu. Já, jako jediná holka, poslušně sedím na nejhořejším schodku a poslouchám. Nevím, jakou akci kluci vymyslí, ale já bych dneska nejraději zašla někam do lesa, kde nebude horko. Sluníčko je ještě za korunami stromů, ale už začíná docela pěkně hřát. Bojovka! No panečku, to jsem teda nečekala! Zase budu hledat kluky po celém kopci a mně se tak nechce. Brácha se na mě podíval a mrkl jedním okem. To už vím, že si na kluky vymyslel něco dost fikaného. Vzal mě za límec a odtáhl mě dozadu za kříž. "Ty seď a nikam nechoď! Já pak za tebou přijdu a řeknu ti co a jak! Jasný?" zašeptal a vrátil se za klukama. Chtěla jsem oponovat, ale pak jsem jenom mávla rukou. Jsou to protivové a mně se dneska stejně nechce nikam lítat, pomyslela jsem si. Sedla jsem na kraj zídky a cucala stéblo trávy. Ještě chvíli se kluci hádali, pak brácha sáhl do kapsy a vytáhl nějaké kartičky. Rozdal je klukům a ti se pomaloučku začali rozcházet každý na jinou stranu. Tak to bude něco zajímavého, napadlo mě. A taky, že jo! Jejich úkoly byly docela zvláštní!
Napsat básničku na dané téma, nacvičit kousek nějakého divadla, udělat něco z papíru, doběhnout do lesa pro jahody nebo houby, to všechno bez určení v jakém pořadí. Záleželo jenom na nich, co kdy udělali a nakonec, měli za úkol všichni společně proběhnout danou trasu.
Všechny ty výtvory jsem měla za úkol od kluků sebrat, zapsat na ně jméno a čas. Brácha pak všechno spočítá a vyhlásí výsledek. Tak jsem tam teda seděla asi hodinu, čmárala tužkou na papír, chvíli se opalovala, chvíli házela kamení na terč a do dálky, zkrátka nudila jsem se. Pomaloučku se mi plnil hrnek jahodama, do košíku kluci donesli pár pěkných hříbků a papíry ve složce dávali tušit, že kluci úkoly plní. Těsně před tím, než se začalo ze všech stran ozývat volání k obědu. Doběhli kluci a padli na trávník vedle mě. Byli celí upocení a špinaví. Poslední jako vždycky doběhl Vláďa. Kdo tehdy vyhrál, už nevím, ale dodnes si pamatuju chuť omelet s jahodovým sněhem, který nám všem babička večer udělala. Olizovali jsme se až za ušima. Zábavy jsme si užili vždycky dost a vždycky jsme měli co dělat.
Komentáře
My jsme jako děti taky rádi hrály na stopovanou. Stačilo kousek ulomené červené cihly, aby bylo čím malovat šipky a o zábavu bylo postaráno. ;-)Myslím, že takle už si dnešní děti nehrajou.
Krásně sepsaná vzpomínka. Taky jsme si takhle hrávali.
Jé, to je jak vzpomínka z Tajemství proutěného košíku :-)