S Inkou v Paříži - II.
25. října 2010 v 14:04 | já | Moje povídáníPospíchaly jsme uličkou kolem Sorbony, kde se to začínalo hemžit studenty. Inka táhla po chodníku svůj kožeňák na kolečkách a já přeskakovala louže na chodníku. V noci drobně mžilo, a tak místy zůstávala stát voda. Inčin plášť přede mnou vlál jako modrý prapor obránců barikád.
Po příjezdu našeho autobusu jsme se vrhly do nitra metra, jehož stanice na nás mávala na rohu ulice. Směrem k Latinské čtvrti jela spousta úředníků různých národností, kteří byli po ránu trošku zamlklí. Ve voze vládlo pološero a lidé pospávali. Mobilem jsem se spojila s madam Czybulskou v hotelu Max, ale s politováním mi oznámila, že tentokrát volný pokoj nemá. Odkázala mě na nedaleký penzion, jeho vlastníkem je její kamarádka. Slíbila, že se s ní spojí a než dorazíme, bude vše domluveno. Sledovaly jsme stanice a těšily se, až se po dlouhé cestě hodíme do gala. Paříž na nás dýchla svou atmosférou a my nechtěly propást ani okamžik.
Po několika stanicích se vůz docela vyprázdnil a my osaměly.
"Jen abychom nezabloudily," prohlásila Inka a nedůvěřivě se na mě podívala.
"Neboj, beruško! Už tam budeme! Klídek!" houkla jsem dost nevrle, jelikož i mě se najednou zdála cesta do Latinské čtvrti docela dlouhá. Na displeji se objevil nápis Rue Saint-Jacques, Konečně. Dveře se zeširoka otevřely a my se ocitly v hloubce pařížského podzemí. Odevšad se rozléhaly kroky cestujících a hlomoz odjíždějících souprav.
Na orientační mapce jsem namačkala adresu penzionu a opsala si vyznačenou trasu. Od zastávky metra to opravdu je kousek.
Inka si prohlížela nabízené zboží v malém stánku u pojízdného schodiště a na mě zapoměla. Dloubla jsem ji do boku a táhla ji nahoru. Schodiště šupajdilo ke sluníčku a nám se otevírala hala, celá prosklená a vzdušná. Uprostřed bublala fontánka a několik černochů si na lavičce u vchodu prozpěvovalo. Všední den uprostřed velkoměsta.
Madam Czybulská už na nás čekala v recepci a nabídla nám svou pověstnou kávu. Přišla nám nesmírně vhod a tak jsme rozložily své rance hned u prvního stolu v hale. Hodiny na zdi ukazovaly půl deváté a na nás pomalu dopadala únava.
Když majitelka penzionu odnaproti přišla, přivítaly jsme ji jako spásu. Představila se, prohodila pár slov a ukázala nám ke dveřím. Třípatrový domeček s malými okénky, plnými rozkvetlých muškátů nás lákal dovnitř. Neodolaly jsme a vstoupily dovnitř.
V malé hale stál recepční odněkud z Afriky a smál se na celé kolo. Prohodil několik slov a podával nám klíč. Pomohl nám s taškami a kufrem až do posledního patra, kde zastavil před pokojem číslo čtrnáct. Otevřela jsem dveře a vydechla nadšením. Pokojíček byl jako klícka, malý ale světlý. Okno otevřené do rušné ulice nás přímo vybízelo k cestě do města.
Padly jsme vysílením na postele a vstřebávaly tu chvíli volnosti, ten pocit svobody a štěstí.
Odpolední procházka po nábřeží byla nádherná. Sluníčko svítilo jako uprostřed léta, v řece se pohybovaly prohlídkové čluny plné dychtivých návštěvníků, kteří odpovídali na naše mávání. Nic a nikdo nás nenutil spěchat a také nebylo kam. Prohlížely jsme si pultíky bukinistů, nabízejících knihy, drobné grafiky, pohlednice a drobné suvenýry. Inka si po chvíli vybrala malý obrázek kostela Sacre Coeur v zapadajícím slunci.
Komentáře
Od Sorbony ke Quartier Latin metrem? Vždyť je to vedle sebe. Opatrně s dopravou. ;-)
Asi jsem to četl moc rychle. Tedy Metrem od výstupu z autobusu do Quartier Latin a ta zmínka o studentech spěchajícíh do Sorbony je už po výstupu z Metra v Latinské čtvrti, ano?
V Paříži jsem nikdy nebyla a jak to tak vidím, ani nebudu. Ráda se tedy po ní projdu s Inkou a její kamrádkou, jsem zvědavá, co tam ty dvě čeká. :-)