17. října 2010 v 22:14 | já
|
Jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná - to je rčení, které zná každý! Jako dítě mě zajímal rozdíl mezi nimi, přece když něco vysypu, tak je přece i tahle kapsa prázdná, tak proč se to tak složitě popisuje, no ne? Hádanka o nohavicích, kdy se jednou dírou leze dovnitř a dvěma ven, byla pro mě rovněž nepochopitelná. Takových věcí bylo hodně a myslím si, že jsem nebyla sama, komu vrtaly hlavou. Byla jsem přemýšlivé dítko, a proto jsem rozebírala i dětská říkadla a písničky. To že počasí se mění podle toho, jak a kam lezou zvířata, nebo čeho se báby lekají a pak klečí na kolenou zelené strachy, jsem hodně dlouho považovala za pravdivé. Když jsem trošku povyrostla, bylo mi tohle jasné, ale ihned se vyrojily nové otázky. Kdo padá sousedovi do výkopu jenom proto, aby se mu na plném džbánu utrhlo ucho a on ještě před pádem byl pyšný jako páv, tak to už bylo zcela mimo mísu. Když jsem se jednou dozvěděla, že jedna v zelí rozšlapala klukovi košíček a on na ni jenom zahrozil, pomyslela jsem si něco o tupém jedinci, který si s holkou neví rady. Blížily se prázdniny a způsob toho léta se zdál nešťastný nejen plavčíkovi ale i mně. Proto jsem odvolala, co jsem slíbila, a slíbila, co jsem nehodlala splnit. Na obzoru se objevovala plachta poněkud zašedlá a hospodyňka v zahradě počítala, kolík pírek už u sousedů nasbírala. Dva roky prázdnin jsme se jen tak toulali světem a nesli si na ramenou celou tíhu světa. Tři kamarádi na nás mávali od vítězného oblouku a já rychle mizela za zrcadlem. Tak jsem proplouvala a dosud proplouvám celým svým životem a stále se něčemu divím a něco nejsem schopna pochopit. A je to asi správné, neboť stále ještě vím, že nic nevím!
Taky vím, že nic nevím. Stačí chodit po blozích a poznávat nové rostlinky, města a zajímavá místa u nás i ve světě. O to je ten život pestřejší a zajímavější. ;-) :-D