Když jsem byla malá, vídala jsem je skoro denně. To hned ráno procválal ulicí s vozíkem mlékaře, který svážel mléko v konvích do mlékárny. Potkávala jsem je při cestě do školy, poslušně stáli v potoce a nechali si čistit hřívu a celé tělo. Frkali a podupávali kopyty, mezi jejich nohama se míhaly rybky, které měly v tyto chvíle poplach. U kováře, s jednou nohou pokrčenou na koleni mistra, který jim čistil a ořezával kopyta, aby pak na vyčištěné nakul novou podkovu. Sem tam projeli městem s vlečkou plnou sena nebo pytlů a vždycky byli vítanou změnou jinak docela tichých ulic. Doprovázeli lidi na poslední cestě, kam je vezli, kráčeje při tom vážným a dlouhým krokem podle zvuku kapely. Pak na dlouhou dobu zmizeli! Koně! Ti krásní, hrdí tvorové s nádhernou a hrdě nesenou hlavou, s jiskrou v očích s dlouhými řasami. Místo nich se městy začaly prohánět čoudící auta, hlomozící motocykly a neforemné náklaďáky a autobusy.
Přešlo hodně let a já je opět potkávám. Sice při jiných činnostech, ale jsou opět mezi námi.
Až dnes poznáváme, jak moc nám scházeli, všichni ti vraníci, bělouši i ryzáci.
A to je Hadi pravda! Pamatuji se na silnice dlážděné dlažebními kostkami a na zvuk koňských kopyt, pamatuji se na kobylince na kraji silnice a pamatuji se, jak jsem se bála, když se kolem nás prohnal vůz se splašenými koňmi. :-)