Pohádka (někdy též báchorka) je obvykle krátký epický fiktivní příběh, ve kterém se ve většině případů objevují smyšlené bytosti, jako například (skřítci, víly nebo draci).
Původem se jedná o lidový žánr, nejčastěji psaný v próze. V moderní době se termín pohádka vžil také pro příběhy, které končí neobyčejně šťastně "pohádkovým" romantickým koncem.
Původně nebyly příběhy, které bychom dnes nazvali pohádkami, samostatný žánr. Pohádky jako samostatný žánr vyčlenili až spisovatelé v období renesance. Tento termín byl následně pevně ukotven díly mnoha literátů.
O pohádkách panuje značně zkreslená představa, že byly určeny dětem a že musí vždy dobře končit. Takové představy se nezakládají na pravdě, neboť je známa celá řada (nejen autorských) pohádek, jejichž konec nelze označit za dobrý a vůbec nebyly určeny dětem. Tyto pohádky byly jakýmsi vzorovým příběhem o lidských vlastnostech, tyto pohádky byly vyprávěny, když šly děti spát.
Obvyklým záměrem pohádky je pobavení či poučení čtenáře. Za tímto účelem je často využíváno fantaskních světů.
Základním motivem pohádek bývá obvykle boj dobra se zlem, pohádky určené dětem končívají většinou vítězstvím dobra. Dobro i zlo bývá povětšinou zosobněno do nějakých fantaskních bytostí, které mívají velmi vyhraněné vlastnosti. Pohádky určené dospělému publiku byly často velice hrubé, velmi často s erotickým podtextem (např. Podkrušnohoří), nebo dokonce přímo s erotickým jevem. Tyto pohádky velmi často zasahovaly až do mýtů, nebo reagovaly na drastické situace (např. vyplenění kraje, neúroda).
Mnoho variant pohádek, zvláště ty určené pro děti, v sobě mají obsažen morální apel. Jsou jakýmsi návodem pro děti, jak rozlišit dobro a zlo a jak si s nimi poradit. Až některé moderní pohádky se spoléhají jen na barvitý a víceméně prázdný děj bez ponaučení. Fantastické motivy pohádek ale v minulosti nebyly pouhou ozdobou, měly svůj symbolický význam, často právě morální.
Pohádkový dědeček je postava, kterou nejčastěji potkáte v pohádkách. A také na nádražích a na tramvajových zastávkách. Zpravidla to bývá starší muž, má bílé vousy, zkrátka vypadá kouzelně. V pohádkách se obvykle setkává s pocestnými, mezi nimi - jaká to náhoda! - je i hlavní hrdina pohádky, ať už je to hloupý Honza nebo princ Bajaja. Na nich somruje něco k snědku, případně lahváče. Za to splní hlavnímu hrdinovi tři přání, dá mu určitý kouzelný předmět nebo nějakou užitečnou radu, která je, jak se později ukáže, velmi zásadní pro další průběh pohádky.
Pohádky tisíce a jedné noci
Všechny pohádky a příběhy Tisíce a jedné noci jsou vypravovány během tzv. rámcového příběhu, jehož hlavními postavami jsou král Šahriár a dívka jménem Šahrazád. Šahriár byl kdysi oklamán svou manželkou, která se v době jeho nepřítomnosti milovala se svými otroky. Nechal ji i otroky popravit a zanevřel na ženy, o kterých byl přesvědčen, že žádná z nich nevydrží být v manželství věrná. Oženil se proto každý den s jednou pannou, strávil s ní noc, zbavil ji panenství a ráno ji nechal popravit. Po třech letech tak nezbylo v jeho městě žádné děvče, se kterým by se mohl oženit. Když Šahrijár nakázal svému vezírovi (Šahrazádinu otci) aby mu přivedl další dívku, marně a se strachem z krále bloudil vezír městem. Když přišel domů, poznala jeho dcera, že má starosti. Otec jí vše vypověděl a ona se nabídla, že se stane královou další ženou. Její otec s tím nesouhlasil, ale Šahrazád se nedala odradit. Požádala však svou sestru, ať jejím jménem požádá krále, zda-li mu večer smí vyprávět příběh. Šahrijár souhlasil a tak Šahrazád vyprávěla králi po dobu tisíce a jedné noci příběhy, které byly tak dlouhé, že nikdy nekončily se svítáním, přičemž král byl vždy zvědav na pokračování. Když Šahrazád své vyprávění, během kterého porodila králi tři syny, dokončila, nechal jí Šahrijár pro její moudrost, věrnost a lásku k němu na živu.

Pohádky mám ráda, ale musí to být ty klasické, kde opravdu zvítězím dobro nad zlem a všechno dobře dopadne. A ještě mám ráda pohádky s humorem a laskavostí, ty hororové nejsou nic pro mě. ;-) :-D