"Hřbitove, hřbitove,
zahrado zelená.
Do tebe zaseli
nejdražší semena!"
- říká se v jedné básni.
O jejím obsahu nemá cenu se rozepisovat. Máme názor jistě všichni stejný.
V dřívějších dobách platilo, že sebevrazi nesměli být na křesťanském hřbitově pohřbíváni a bylo jim vyhrazeno jiné místo poblíž hřbitova, kam byly jejich ostatky ukládány. Souviselo to s tím, že každý hřbitov by měl být řádně vysvěcen a mrtví by měli být ukládáni do svěcené půdy. Křesťanské církve odmítají sebevraždu a pohřbívání sebevrahů do svěcené půdy bylo po dlouhou dobu považováno za znesvěcení hřbitova. Za znesvěcení se považovalo také jakékoliv nevhodné chování, které bylo vždy trestáno. Při procházení hřbitovem se nemluvilo hlasitě, děti nesměly běhat, muži kouřit. Rovněž bylo nevhodné po hřbitově jezdit na kole a smát se. Pejsci zůstávali uvázání před branou. Tato pravidla nikdo neporušoval a každý je bral jako samozřejmost. Jak ubíhal čas a měnila se doba, stával se hřbitov spíš parkem, kam se chodí za klidem, krásou a vzpomínkami.
V televizi mnohokrát ukazují poničené pomníky, rozdupané květinové výzdoby, počmárané zdi a mnohdy daleko horší poškození a vyloupení hrobek.
S blížícím se Svátkem všech zesnulých, opět začínají lidé se zvýšenou návštěvou těchto míst. Někdy mi to připadá jako přehnané a zběsilé konání těch, kteří mají, jak se říká, špatné svědomí. Při procházkách tam potkáte i ty, kdo zde byli naposledy před rokem, nebo ty, kdo bydlí někde ve světě. Až se dáte do přípravy výzdoby na hrob, uvědomte si, že to děláte hlavně pro klid své duše a ne proto, abyste dokázali sousedům, jak jste bohatí a co všechno si můžete dovolit. Zastavte se a zavzpomínejte na ty, jež si chcete připomenout, zpomalte své kroky a dívejte se kolem sebe. Uvidíte tolik krásy, kterou při honičce a spěchu lehce přehlédnete. Procházkovým krokem a v klidu najdete na pomnících i jména těch, na které jste už dávno zapoměli. A až přijdete domů, budete se cítit spokojeně a daleko klidněji.




