close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Říjen 2010

Zamyšlení na téma hřbitov

11. října 2010 v 18:24 | já |  Moje psaní
"Hřbitove, hřbitove,
 zahrado zelená.
 Do tebe zaseli
 nejdražší semena!"

 - říká se v jedné básni.
O jejím obsahu nemá cenu se rozepisovat. Máme názor jistě všichni stejný.
V dřívějších dobách platilo, že sebevrazi nesměli být na křesťanském hřbitově pohřbíváni a bylo jim vyhrazeno jiné místo poblíž hřbitova, kam byly jejich ostatky ukládány. Souviselo to s tím, že každý hřbitov by měl být řádně vysvěcen a mrtví by měli být ukládáni do svěcené půdy. Křesťanské církve odmítají sebevraždu a pohřbívání sebevrahů do svěcené půdy bylo po dlouhou dobu považováno za znesvěcení hřbitova. Za znesvěcení se považovalo také jakékoliv nevhodné chování, které bylo vždy trestáno. Při procházení hřbitovem se nemluvilo hlasitě, děti nesměly běhat, muži kouřit. Rovněž bylo nevhodné po hřbitově jezdit na kole a smát se. Pejsci zůstávali uvázání před branou. Tato pravidla nikdo neporušoval a každý je bral jako samozřejmost. Jak ubíhal čas a měnila se doba, stával se hřbitov spíš parkem, kam se chodí za klidem, krásou a vzpomínkami.
V televizi mnohokrát ukazují poničené pomníky, rozdupané květinové výzdoby, počmárané zdi a mnohdy daleko horší poškození a vyloupení hrobek.
S blížícím se Svátkem všech zesnulých, opět začínají lidé se zvýšenou návštěvou těchto míst. Někdy mi to připadá jako přehnané a zběsilé konání těch, kteří mají, jak se říká, špatné svědomí. Při procházkách tam potkáte i ty, kdo zde byli naposledy před rokem, nebo ty, kdo bydlí někde ve světě. Až se dáte do přípravy výzdoby na hrob, uvědomte si, že to děláte hlavně pro klid své duše a ne proto, abyste dokázali sousedům, jak jste bohatí a co všechno si můžete dovolit. Zastavte se a zavzpomínejte na ty, jež si chcete připomenout, zpomalte své kroky a dívejte se kolem sebe. Uvidíte tolik krásy, kterou při honičce a spěchu lehce přehlédnete. Procházkovým krokem a v klidu najdete na pomnících i jména těch, na které jste už dávno zapoměli. A až přijdete domů, budete se cítit spokojeně a daleko klidněji.

Zvláštní bojovka

10. října 2010 v 15:00 | já |  Moje psaní
Posnídali jsme vánočku natřenou máslem a jahodovým džemem, vypili hrníček kakaa, vyslechli si kázání rodičů a vypadli jsme ven. Je léto a máme toho před sebou mnoho. Parta už se pomaloučku schází u kříže a naše štěbetání se ozývá letním ránem. Jarek dojídá rohlík se salámem a jeho mastná brada se na sluníčku leskne. Vlaďa žmoulá v ruce kousek chleba a zbytek klobásy a nenápadně jej po kouskách hází mravencům ve spáře kamenného soklu. Já, jako jediná holka, poslušně sedím na nejhořejším schodku a poslouchám. Nevím, jakou akci kluci vymyslí, ale já bych dneska nejraději zašla někam do lesa, kde nebude horko. Sluníčko je ještě za korunami stromů, ale už začíná docela pěkně hřát. Bojovka! No panečku, to jsem teda nečekala! Zase budu hledat kluky po celém kopci a mně se tak nechce. Brácha se na mě podíval a mrkl jedním okem. To už vím, že si na kluky vymyslel něco dost fikaného. Vzal mě za límec a odtáhl mě dozadu za kříž. "Ty seď a nikam nechoď! Já pak za tebou přijdu a řeknu ti co a jak! Jasný?" zašeptal a vrátil se za klukama. Chtěla jsem oponovat, ale pak jsem jenom mávla rukou. Jsou to protivové a mně se dneska stejně nechce nikam lítat, pomyslela jsem si. Sedla jsem na kraj zídky a cucala stéblo trávy. Ještě chvíli se kluci hádali, pak brácha sáhl do kapsy a vytáhl nějaké kartičky. Rozdal je klukům a ti se pomaloučku začali rozcházet každý na jinou stranu. Tak to bude něco zajímavého, napadlo mě. A taky, že jo! Jejich úkoly byly docela zvláštní!
Napsat básničku na dané téma, nacvičit kousek nějakého divadla, udělat něco z papíru, doběhnout do lesa pro jahody nebo houby, to všechno bez určení v jakém pořadí. Záleželo jenom na nich, co kdy udělali a nakonec, měli za úkol všichni společně proběhnout danou trasu.
Všechny ty výtvory jsem měla za úkol od kluků sebrat, zapsat na ně jméno a čas. Brácha pak všechno spočítá a vyhlásí výsledek. Tak jsem tam teda seděla asi hodinu, čmárala tužkou na papír, chvíli se opalovala, chvíli házela kamení na terč a do dálky, zkrátka nudila jsem se. Pomaloučku se mi plnil hrnek jahodama, do košíku kluci donesli pár pěkných hříbků a papíry ve složce dávali tušit, že kluci úkoly plní. Těsně před tím, než se začalo ze všech stran ozývat volání k obědu. Doběhli kluci a padli na trávník vedle mě. Byli celí upocení a špinaví. Poslední jako vždycky doběhl Vláďa. Kdo tehdy vyhrál, už nevím, ale dodnes si pamatuju chuť omelet s jahodovým sněhem, který nám všem babička večer udělala. Olizovali jsme se až za ušima. Zábavy jsme si užili vždycky dost a vždycky jsme měli co dělat.


Přání úspěchu

9. října 2010 v 10:38 | já |  Moje psaní
"Čas letí jako splašený,
 my nechytnem ho, ani vy..."
Jojo, letí to letí. Kde jsou časy, kdy moje maličkost vedla malé jiskry v naději, že se naučí něco o dětech. Byla to sice jenom krátká doba, kdy jsem s několika hošíky chodila na vycházky, hrála s nimi bojovky a učila je stopovat!
Už si ani nevzpomenu, kolik jich bylo, tři či čtyři? Malí šprčci z první a druhé třídy, dychtiví novinek, hodní a poslušní.
Jsou z nich velcí dospěláci, prospěšní společnosti i svým rodinám. Fotografii jednoho z nich jsem objevila dokonce na hlavní stránce Seznam.cz. Kandiduje totiž do Senátu.  Dlouhé roky dělá u nás starostu a nyní míří výš. Tak mu přeju, aby se mu podařilo, co si předsevzal. Bude-li jen zčásti tak úspěšný a užitečný, jako je našemu městu, bude jenom dobře.

Co je pohádka?

8. října 2010 v 21:21 | Wikipedia a já |  Víte, že?
Pohádka (někdy též báchorka) je obvykle krátký epický fiktivní příběh, ve kterém se ve většině případů objevují smyšlené bytosti, jako například (skřítci, víly nebo draci).
Původem se jedná o lidový žánr, nejčastěji psaný v próze. V moderní době se termín pohádka vžil také pro příběhy, které končí neobyčejně šťastně "pohádkovým" romantickým koncem.
Původně nebyly příběhy, které bychom dnes nazvali pohádkami, samostatný žánr. Pohádky jako samostatný žánr vyčlenili až spisovatelé v období renesance. Tento termín byl následně pevně ukotven díly mnoha literátů.
O pohádkách panuje značně zkreslená představa, že byly určeny dětem a že musí vždy dobře končit. Takové představy se nezakládají na pravdě, neboť je známa celá řada (nejen autorských) pohádek, jejichž konec nelze označit za dobrý a vůbec nebyly určeny dětem. Tyto pohádky byly jakýmsi vzorovým příběhem o lidských vlastnostech, tyto pohádky byly vyprávěny, když šly děti spát.
Soubor:Perrault1.jpg
Obvyklým záměrem pohádky je pobavení či poučení čtenáře. Za tímto účelem je často využíváno fantaskních světů.
Základním motivem pohádek bývá obvykle boj dobra se zlem, pohádky určené dětem končívají většinou vítězstvím dobra. Dobro i zlo bývá povětšinou zosobněno do nějakých fantaskních bytostí, které mívají velmi vyhraněné vlastnosti. Pohádky určené dospělému publiku byly často velice hrubé, velmi často s erotickým podtextem (např. Podkrušnohoří), nebo dokonce přímo s erotickým jevem. Tyto pohádky velmi často zasahovaly až do mýtů, nebo reagovaly na drastické situace (např. vyplenění kraje, neúroda).
Mnoho variant pohádek, zvláště ty určené pro děti, v sobě mají obsažen morální apel. Jsou jakýmsi návodem pro děti, jak rozlišit dobro a zlo a jak si s nimi poradit. Až některé moderní pohádky se spoléhají jen na barvitý a víceméně prázdný děj bez ponaučení. Fantastické motivy pohádek ale v minulosti nebyly pouhou ozdobou, měly svůj symbolický význam, často právě morální.
Pohádkový dědeček je postava, kterou nejčastěji potkáte v pohádkách. A také na nádražích a na tramvajových zastávkách. Zpravidla to bývá starší muž, má bílé vousy, zkrátka vypadá kouzelně. V pohádkách se obvykle setkává s pocestnými, mezi nimi - jaká to náhoda! - je i hlavní hrdina pohádky, ať už je to hloupý Honza nebo princ Bajaja. Na nich somruje něco k snědku, případně lahváče. Za to splní hlavnímu hrdinovi tři přání, dá mu určitý kouzelný předmět nebo nějakou užitečnou radu, která je, jak se později ukáže, velmi zásadní pro další průběh pohádky.

Soubor:Barbebleue.jpg
Pohádky tisíce a jedné noci
Všechny pohádky a příběhy Tisíce a jedné noci jsou vypravovány během tzv. rámcového příběhu, jehož hlavními postavami jsou král Šahriár a dívka jménem Šahrazád. Šahriár byl kdysi oklamán svou manželkou, která se v době jeho nepřítomnosti milovala se svými otroky. Nechal ji i otroky popravit a zanevřel na ženy, o kterých byl přesvědčen, že žádná z nich nevydrží být v manželství věrná. Oženil se proto každý den s jednou pannou, strávil s ní noc, zbavil ji panenství a ráno ji nechal popravit. Po třech letech tak nezbylo v jeho městě žádné děvče, se kterým by se mohl oženit. Když Šahrijár nakázal svému vezírovi (Šahrazádinu otci) aby mu přivedl další dívku, marně a se strachem z krále bloudil vezír městem. Když přišel domů, poznala jeho dcera, že má starosti. Otec jí vše vypověděl a ona se nabídla, že se stane královou další ženou. Její otec s tím nesouhlasil, ale Šahrazád se nedala odradit. Požádala však svou sestru, ať jejím jménem požádá krále, zda-li mu večer smí vyprávět příběh. Šahrijár souhlasil a tak Šahrazád vyprávěla králi po dobu tisíce a jedné noci příběhy, které byly tak dlouhé, že nikdy nekončily se svítáním, přičemž král byl vždy zvědav na pokračování. Když Šahrazád své vyprávění, během kterého porodila králi tři syny, dokončila, nechal jí Šahrijár pro její moudrost, věrnost a lásku k němu na živu.





Den úsměvu

6. října 2010 v 13:52 | já |  Moje psaní
814759288
Nevím, kdo jej vyhlásil, ale na F/b. se to odkazy jen hemží. Všichni se rozhodli, že celým dnešním dnem se prosmějí. Přidala jsem se, proč taky ne? Škarohlídy nemám ráda a mezi námi, smíchu není nikdy dost. Znám sice lidi, kteří jsou rozesmátí každý den a setkání s nimi je pohlazením na duši, ale je víc takových, kteří vám náladu pokazí, jen se na ně podíváte. Takoví ti věční škarohlídi a pesimisti, jimž není nic po chuti. Určitě je znáte, všechno jim vadí, nic jim není po chuti! Nejraději stojí s někým na rohu ulice a probírají vše od počasí, přes místní radnici, finanční krizi, celosvětovou ekologii až po sousedova kocoura, který se včera vyvenčil před jejich dveřmi. Nejsou spokojeni s cenou rohlíků, nelíbí se jim hudba, kterou je slyšet z místní restaurace. Stojí a prudí, otravují ostatním vzduch a sami sobě škodí. Nejsou pak oblíbeni mezi vrstevníky ani těmi mladšími. To už mám raději ty, kteří sice nekývají hlavami pro všechno, ale dokáží se ozvat, když je to potřeba. Smích léčí, řekl kdysi kdosi moc moudrý a já se tím chci řídit, nejen dnešní den, kdy je vyhlášen speciální den smíchu, ale každý den. Nejsem ráda nemocná, nemám ráda chmury! 
Smějme se proto všichni hodně a nejen dnes! Uvidíte, že nám bude líp.

579
   
779305841

  

Švestkové crumble

6. října 2010 v 10:42 Něco dobrého na zub


Suroviny
  • 500 g švestek
  • 100 g másla
  • 100 g dětských piškotů
  • 80 g polohrubé mouky
  • 80 g cukru
Postup
Nejdříve připravíme piškotovou drobenku. Máslo, piškoty, mouku a cukr promneme v rukou, až vzniknout drobné hrudky. (Kdo si nechce špinit ruce, může hodit ingredience do mixéru.) Zapékací mísu nebo plech vymažeme máslem a vysypeme trochou hrubé mouky. Vypeckované švestky nakrájíme a pokryjeme jimi celé dno nádoby. Navrch nasypeme připravenou piškotovou drobenku. Dezert dáme na 25 až 30 minut zapéct do trouby. Podáváme teplý i studený, případně můžeme ozdobit šlehačkou.

Kamarádky

5. října 2010 v 23:55 | já |  Moje psaní
"Ani se za mnou neotočil, když odcházel. Šel po chodníku a na rozloučenou zvedl pravou ruku a zakýval na pozdrav. Stála jsem a brečela,"  pronesla a začala brečet. Seděla jsi naproti ní a vůbec jsi nevěděla co dělat.  Vaše přátelství ti nedovolovalo mávnout rukou nad kamarádčiným žalem a ve svém srdci jsi měla stejnou bolest, prožitou před několika dny. Vzala jsi její ruku do své a lehce ji hladila. Vzhlédla k tobě a zlehka si vzdychla. Chvíli jste se na sebe dívaly a pak jste propukly v osvobozující smích. Jste zase spolu a je vám tak dobře. Ještě vám neoschly slzy a už jste spolu štěbetaly o dalších zážitcích. Učitelka zatleskala, seskočily jste z plotu a utíkaly za dětmi.
Tak jste spolu prožívaly dětství, pubertu i mládí. Na nějaký čas vás rozdělila škola a práce. Ani jedna z vás neměla rodinu, a tak když se dovršil váš důchodový věk, sešly jste se spolu opět.
Penzion, kam vás jednoho dne přijali, je moderní a světlý. Sedáváte spolu u jednoho stolu, smějete se příhodám, které kolem vyprávějí ostatní obyvatelé a spáváte spolu v jednom pokoji.
Jste pořád spolu a je vám tak dobře.  

Koníci a koně

4. října 2010 v 18:24 | já |  Moje psaní
Když jsem byla malá, vídala jsem je skoro denně. To hned ráno procválal ulicí s vozíkem mlékaře,  který svážel mléko v konvích do mlékárny. Potkávala jsem je při cestě do školy, poslušně stáli v potoce a nechali si čistit hřívu a celé tělo. Frkali a podupávali kopyty, mezi jejich nohama se míhaly rybky, které měly v tyto chvíle poplach. U kováře, s jednou nohou pokrčenou na koleni mistra, který jim čistil a ořezával kopyta, aby pak na vyčištěné nakul novou podkovu. Sem tam projeli městem s vlečkou plnou sena nebo pytlů a vždycky byli vítanou změnou jinak docela tichých ulic. Doprovázeli lidi na poslední cestě, kam je vezli, kráčeje při tom vážným a dlouhým krokem podle zvuku kapely. Pak na dlouhou dobu zmizeli! Koně! Ti krásní, hrdí tvorové s nádhernou a hrdě nesenou hlavou, s jiskrou v očích s dlouhými řasami. Místo nich se městy začaly prohánět čoudící auta, hlomozící motocykly a neforemné náklaďáky a autobusy.
Přešlo hodně let a já je opět potkávám. Sice při jiných činnostech, ale jsou opět mezi námi.
Až dnes poznáváme, jak moc nám scházeli, všichni ti vraníci, bělouši i ryzáci.