close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Říjen 2010

Já rád játra, ty rád játra....

21. října 2010 v 19:56 | já |  Moje psaní
Už jste někdy jedli něco nezvyklého? Občas někde v TV zahlédnu, jak se škvíří cvrčci na pánvičce, nebo moučné červíky nelítostně sypou do rozžhaveného oleje, aby jim tou lázní ukrátili život. Tuhle mi kolegyně poslala krátké video o tom, jak se zachází s mnohými zvířátky před jejich usmrcením a mohu vám říct, že mi bylo zle. Někdo z těchto a ještě jiných důvodů maso nejí a prohlašuje, že člověk ho vlastně nepotřebuje k životu. Časopisy každý den otiskují další a další cizokrajné recepty, k jejichž přípravě potřebujete různé ingredience, ať už rostlinného nebo živočišného původu. Známe spoustu druhů kuchyní - italskou, řeckou, francouzskou, mexickou, ruskou, thajskou aj. Zkrátka, každý národ má tu svou. Česká kuchyně je samozřejmě také a ne ledajaká. Proto jsem byla zvědavá, kolik mých kamarádek, starších i těch hodně mladých, tu naši kuchyni zná a umí ji uvařit. Takový řízek, švestkové knedlíky nebo svíčková, jsou všeobecně známy. Vzala jsem si na pomoc staré kuchařky a vybrala z nich několik méně známých jídel, jako například škubánky, cibulovou omáčku, pajšl apod.  Byla jsem velmi překvapena tím, co jsem zjistila. Většina těch mladších o těchto jídlech skoro nevěděla, část starších si pamatovala jídla od svých babiček a jiných příbuzných, ale nevaří je. Jenom pár bylo těch, které by je dokázaly uvařit, nebo je pravidelně vaří! Co k tomu dodat?
Dneska, kdy se jezdí po celém světě a máme možnost ochutnat snad všechno, co existuje.
Je však smutné, že se vzdáváme našich tradičních jídel, k jejichž přípravě máme u nás doma vše k dispozici a snažíme se vařit něco, co je nám cizí a mnohdy z našich surovin ani správně vyrobit nejde.
Co si myslíte vy? Je správné vytěsnit z našeho života to, co nám zanechali naši předci, a tvrdit že vše, co je cizí, je lepší? Máme tak špatné potraviny a recepty, že je musíme nahrazovat cizími? 
dobrou chuť 2
závitek s kozím sýrem
grilujeme

To je smradu jako v Cařihradu

20. října 2010 v 14:14 | History revue |  Víte, že?
Jazykovědci se shoduji, že toto rčení ma svůj reálný základ. Cařihrad (dnešní Istanbul v Turecku) totiž ve středověku velice páchl. Na nepříjemný zápach ve městě si stěžovali hlavně cestovatelé, kteří se zde zastavili. Konstantinopol, jak město v roce 330 pojmenoval jeho zakladatel Konstantin I. Veliký (asi 272-337), byl přístav se spoustou obyvatel (ve 2. polovině 6. století n. l. jich bylo asi 600 000). Všude byla cítit rybina a s hygienou si tu hlavu rozhodně nelámali.

Tajný deník královny Kunhuty

19. října 2010 v 16:46 | Anna Březinová |  Co jsem právě dočetla
O Kunhutě se daleko za hranicemi mluvilo jako o temperamentní a výjimečně krásné ženě, která svého Přemysla často doprovázela na turnajích. S Přemyslem Otakarem měla nejspíš šest dětí, mezi nimi dcery Kunhutu a Anežku, ale tak očekávaný dědic trůnu Václav se narodil až koncem září 1271. Lucemburské kroniky zmiňují ještě další tři děti: mluví o synech, jinde figuruje dcera Markéta. O královně v této době příliš slyšet není. Dá se tedy jen odhadovat, že Přemyslovi byla stejnou oporou jako kterákoliv jiná královská manželka.
Kunhuta strávila dětství ve slavonské Mačvě (dnešní Srbsko), kterou Béla IV. svěřil zeti Rostislavovi, manželovi své dcery Anny. Rostislav byl uherským guvernérem (bánem) tohoto území. Když Béla IV. prohrál s českým králem bitvu u Kressenbrunnu, chtěl z něj protivník udělat spíše spojence než nepřítele. Původně Přemysl Otakar žádal o ruku Bélovy dcery Markéty. Jeptiška o sňatek nejevila zájem a Přemysla stejně jako mnoho nápadníků před ním a po něm odmítla. Místo Markéty tedy Béla IV. nabídl Přemyslovi svou vnučku Kunhutu.
S osobou královny Kunhuty souvisejí i zápisy v dikcionáři mistra Bohuslava. Listy královny Kunhuty, prý určené králi Přemyslovi, ovšem ani nemusely být nikdy odeslány. Dost dobře mohly sloužit jen jako vymyšlené cvičební texty a snad jsou ovlivněné rétorským učením Jindřicha z Isernie. Mohly vzniknout až po Přemyslově smrti, aby ukázaly v trochu lepším světle královnu vdovu, která podle mínění současníků pošpinila památku svého královského manžela. Ať už ale vznikly z popudu Kunhuty či ne, každopádně se jedná o slova velice krásná:
Čekalo, čekalo srdce naše s radostí na návrat Váš. K jeho uvítání rozhodly jsme se s touhou v srdci i v duši pospíšiti vstříc na místo i v den, na které jste ustanovil, že po prvé vstoupíte na pomezí Čech. Tam nechť předběhne Vás tento lístek a uvítá Vás tak v radosti a jásání vytouženého blaha, vlévaje a podněcuje nade vše milostnost drahé sladkosti, a kéž té, jež milého čeká, vrátí se stejná láska jeho, utěšující předzvěst přítomnosti toužebně očekávaného. A kéž pak i Vy sám, po němž toužíme, na vrcholu úspěchů přijdete v řečený kraj, naším objetím milý, nejmilejší.

Mladá spisovatelka a historička Anna Březinová objevila v knihovně jednoho rakouského kláštera svazek pergamenů s latinským rukopisem obsahujícím údajně deník české královny Kunhuty, druhé manželky Přemysla Otakara II. Přeložila ho do současné češtiny, upravila a nyní předkládá čtenářům. Není sice jisté, zda se jedná o královnin autentický deník nebo pozdější podvrh, každopádně však jde o strhující a vášnivou zpověď ženy, kterou dramatické události 13. století vynesly do čela české země.


A na zadek se z tebe nikdo neposadí

18. října 2010 v 23:54 | pallotto.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Ve středu ráno jsem se probudila, rozespale mžourám kolem sebe a … šok! Divná cizí osoba, pod plachetku zjevu nevábného, rozvalovala se mi na gauči, kouřila cigáro a popel drze klepala na zem:
"Jó, milá zlatá, tos' mě tak brzo nečekala, co?"
Žádám, aby se legitimovala a přemýšlím, jak zpevnit malíkovou hranu.
"Kočenko blonďatá, netvař se, že nevíš, kdo jsem. Jsem tvoje Krize Středního Věku, přece!"
Ne, že bych o ní neslyšela; ne, že bych o ní nečetla. Ale v pětatřiceti? Fakt docela překvápko.
"Tady jsem si donesla takovej seznámek. To víš, broučínku, MY v tom máme pořádek (významně se podívala směrem do kuchyně). Je to tvoje písmo?" V kostnaté ruce ta osoba třímá otrhané listy z mých dávných deníčků. Má přání a předsevzetí, moje nejtajnější tajnosti.
"Poženu na vás Úřad na ochranu osobních údajů!" vyhrožuju kňouravě a zarývám nehty do polštáře.
"Takže je," ušklíbla se babice a obřadně si naslinila inkoustovku. "Nezdržuj, nemám dneska jen tebe. V rychlosti si to tady zrekapitujujem. - Medaile z olympiády, máš?"
"Nemůžu za to, že mě z tý gymnastiky vyhodili, že prý jsem moc velká a tlustá. Ale dyť já v osmi vážila jenom dvacet kilo!"
"Takže si píšu nula." A červeně to s gustem odškrtla. Rozhlédla se kolem a povýšenecky se ušklíbla: "Vila na Madeiře s výhledem na záliv…ccc. To červený venku, to taky není žádnej Jaguár, co?"
"Mám tu škodovku ráda."
"To máme další nulu," odfrkla si.
"Prosím vás, osobo, dejte mi pokoj! Že jsem kdysi měla nějaký pitomý přání a nakonec mě to v životě zaválo jinam, to snad není žádnej zločin, ne? Blbý hmotný statky (fakt takhle mluvím), to mě přestalo bavit hned potom, co jsem se seznámila s panem K - miliardy měl a k čemu mu to bylo? Nešťastnej byl jak oukropeček. Od tý doby mě peníze fakt nemotivujou."
"Váááážně? No ty jsi rozkošná kecka. Tak aspoň nějaký jiný úspěchy, hmm? Podívej se na svý kamarády - fabriky řídí, koncerty maj vyprodaný, vztahy uspořádaný. Šilhavá Julie lítá s helikoptérou jako instruktorka! Lenka vždycky chtěla nemocnici pro handicapovaný zviřátka a má co? Má nemocnici. A co máš ty, prdelko?"
"… já… já…" - mám se zas vymlouvat? Prostě nic neumím, neznám, nemám. Co hůř, já už ani nic nechci, protože vážně nevím, co chtít.
"Kariéra?"
"To mě nebavilo. Prostě se neumím tvářit vážně na tříhodinový poradě o červené červenější a modré modřejší pro logo dceřinný společnosti..."
Jen si poklepala na čelo a pokračovala: "Vysoké školy?"
Sveřepě mlčím. Přece babici neprásknu, že už jsem vzdala třetí. Furt se stěhuju, práci na osm hodin denně neznám, vždycky se vyklubou nějaký prioritnější věci… Milovala jsem je, ale nestíhám, no.
Ženština jako by mi četla myšlenky a v papíru málem udělala dírku: "Chytrá jako rádio a lempl k tomu," zabručela si pod vousy.
Už už jsem vyskočila z postele, že na ní použiju hmaty a chvaty, ale pak jsem se raději zachumlala hlouběji do peřin. Pravdu má, čarodějnice, lempl jsem.
"Knihu máš?"
"Ještě není hotová."
"Po dvaceti letech?"
"Prostě mi to trvá. Ale pomáhala jsem Havlíkovi s těma jeho, píšu do časopisů…. mám … mám blog na iDnesu!" vítězoslavně jsem si vzpomněla. Aspoň něco, co mě nepřestalo bavit po dvou měsících...
"No, tak z toho se u nás nahoře taky nikdo na prdel neposadí. Tak laskavě zvedni tu svoji a snaž se. Víc!"

Puf! a baba byla pryč.

Na pruhované peřině mi přistál průpis mého dosavadního vysvědčení - samý křížky, samý nuly, tři vykřičníky k tomu. Pod tím datum, podpis a poznámka: vyřízeno, přebírá si Zubatá.

Myslím, tedy jsem!

17. října 2010 v 22:14 | já |  Moje psaní
Jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná - to je rčení, které zná každý!  Jako dítě mě zajímal rozdíl mezi nimi, přece když něco vysypu, tak je přece i tahle kapsa prázdná, tak proč se to tak složitě popisuje, no ne? Hádanka o nohavicích, kdy se jednou dírou leze dovnitř a dvěma ven, byla pro mě rovněž nepochopitelná. Takových věcí bylo hodně a myslím si, že jsem nebyla sama, komu vrtaly hlavou. Byla jsem přemýšlivé dítko, a proto jsem rozebírala i dětská říkadla a písničky. To že počasí se mění podle toho, jak a kam lezou zvířata, nebo čeho se báby lekají a pak klečí na kolenou zelené strachy, jsem hodně dlouho považovala za pravdivé. Když jsem trošku povyrostla, bylo mi tohle jasné, ale ihned se vyrojily nové otázky. Kdo padá sousedovi do výkopu jenom proto, aby se mu na plném džbánu utrhlo ucho a on ještě před pádem byl pyšný jako páv, tak to už bylo zcela mimo mísu.  Když jsem se jednou dozvěděla, že jedna v zelí rozšlapala klukovi košíček a on na ni jenom zahrozil, pomyslela jsem si něco o tupém jedinci, který si s holkou neví rady. Blížily se prázdniny a způsob toho léta se zdál nešťastný nejen plavčíkovi ale i mně. Proto jsem odvolala, co jsem slíbila, a slíbila, co jsem nehodlala splnit. Na obzoru se objevovala plachta poněkud zašedlá a hospodyňka v zahradě počítala, kolík pírek už u sousedů nasbírala. Dva roky prázdnin jsme se jen tak toulali světem a nesli si na ramenou celou tíhu světa. Tři kamarádi na nás mávali od vítězného oblouku a já rychle mizela za zrcadlem.  Tak jsem proplouvala a dosud proplouvám celým svým životem a stále se něčemu divím a něco nejsem schopna pochopit. A je to asi správné, neboť stále ještě vím, že nic nevím! 

Trefili jsme se?

16. října 2010 v 16:44 | já |  Moje psaní
Tak jsme to odvolili.
Hurá, máme zase na pár let pokoj! Byla to ale fuška vybrat mezi tolika jmény toho, kdo nám vyhovuje po všech stánkách. Ta je dobrá ve své práci ve škole, děti ji mají rády, ale já si pamatuji ze školy, že byla mstivá a zlomyslná. Pryč s ní! Tento vypadá na fotce docela sympaticky, však jsem taky slyšela od ženských u obchodu, že se jim líbí z kandidátky nejvíc a budou jej proto volit! Já tedy asi ne, neznám ho, bydlí jinde a k nám dojíždí, nemám dostatek informací. Třetí v pořadí, starší sympatický člověk, čerstvý důchodce, Má zahrádku a rád jezdí na hory. Sport je jeho doménou a bude jistě preferovat vše, co se sportem souvisí. První křížek mám tedy jasný! Probírám se jmény, prohlížím letáky a pomalu, polehoučku těch křížků přibývá. Do zastupitelstva je potřeba, alespoň u nás, dvacet jedna slušných lidí. To by v tom byl čert, abychom je nenašli, přece není možné, abychom zase, po nějaké delší či kratší době nadávali a hořekovali, koho že jsme si tam do té radnice posadili. Velký úspěch už je, že se na kandidátkách objevila spousta mladých tváří a také hodně žen! Tak si držme palce, aby ti, koho jsme zaškrtli, byli opravdu ti praví, jimž za čtyři roky budeme děkovat za vše, co pro nás ve městě udělali. Všichni si to rozhodně zasloužíme a naše město určitě také! 

S Inkou v Paříži - 1

15. října 2010 v 11:59 | já |  Moje povídání
Cesta za oknem ubíhala a my dvě pospávaly s hlavami u sebe. Noční přejezd Evropou nás pranic nezajímal. Inka i já jsme totiž jely za krásami podzimní Paříže. Trvalo nám to hodně dlouho, než jsme se rozhodly, ale nakonec vše dobře dopadlo. Jedeme!!!
Inka je čerstvě rozvedená a není tak docela ve své kůži. Nedivím se jí, ale přesto se snažím, jak jen můžu, dostat ten splín z ní ven. Používám všechny možné i nemožné metody a můžu si to dovolit, známe se od dětských let. Vždycky se mi svěřovala se svými problémy a když mi letos na jaře prozradila, že se rozvádí, trošku mě to překvapilo. Zdenda, její dnes už exmanžel, byl docela dobrý chlap a já jej znala stejně dlouho jako ona. Nechápala jsem to stejně jako zpočátku Inka. Jeden by čekal, že si narazil nějakou mladší krasotinku a za ní jej táhne srdce, ale opak byl pravdou, rozváděl se, protože, jak nám oběma řekl, chtěl samotu! Měl už prý dost všeho, co se v jeho manželství dělo, a nesnášel, co obnáší mít doma ženskou. Odstěhuje se a bude si užívat svobody!
Inka se se Zdendou poznala na jednom turistickém zájezdu do Tater. Byl ho neustále plný autobus, jak byl zábavný, a my se mu neustále chechtaly. Jejich známost trvala jenom půl roku a už se brali.
Firma, v níž Zdenda pracuje jako nějaký manažer, má spousty poboček v celém světě a tak není divu, že hodně cestuje. Inku bral hned od počátku s sebou, a když mi jednou přišla MMS, na níž oba novomanželé házejí sklínky z paluby lodi do modrého moře, kdesi u čínských břehů, bylo to jasné.  Prožívali spolu nádherné dva či tři roky a svět jim záviděl. Pak si najednou zevšedněli, stále častěji nechával Inku doma a cestoval sám. Ona zatím dávala dohromady jejich hnízdečko, neustále vymýšlela a vylepšovala byt, předělávala zahradu a Zdendu překvapovala přestěhovaným nábytkem a pozměněným pořadím místností. Stávalo se, že nemohl najít ložnici, když se vrátil v noci, bloudil po domě a s nadáváním pod fousy, kam mu zase odstěhovala pracovnu. Domluvy na Inku vůbec neplatily a ani když jsem se snažila já trochu ji zbrzdit v této činnosti, jsem neuspěla.
Oba se Zdendou jsme jí nabízeli, aby se zaměřila na nějaké pracovní povinnosti, byla totiž už třetí rok bez práce a vůbec nikam nespěchala, ale naše snaha se míjela svými účinky.
Teď je tedy dva měsíce rozvedená, žije v malém bytě, který ji Zdenda zařídil a propadá beznaději. Jsem ráda, že dala na mě a nastoupila k nám do firmy. Dalo mi to sice hodně přemlouvání, ale podařilo se a zdá se, že se v práci operátorky našla. Když jsme spolu probděly nespočet nocí, při níž mi brečela na ramenou, vypily jsme litry černého kafe, které svou hořkostí mělo přebít hořkost, kterou v ní rozvod zanechal, rozhodla jsem se ji unést někam do jiného světa. Proto ta Francie, proto ta Paříž!  
Za okny se objevila mýtná brána někde u hranic s Německem, cesta ubíhá celkem klidně a já koukla jedním okem na Inku, ta spí jako kojenec s palcem v puse a neví o světě. Jen ať spí, pomyslela jsem si, zítra bude alespoň svěží a já ji nenechám v klidu. Umínila jsem si, že ji dám zabrat, aby neměla čas myslet na Zdendu. Ten o naší cestě neví, včera jsem od něj měla SMSku, že je v Lisabonu a je mu fajn. Hlavou si promítám mapu Paříže a přemýšlím, kde se ubytujeme. Chtělo by to někde blízko centra, abychom to všude měly stejně daleko. Napadl mě hotel Max v Latinské čtvrti, v němž jsme byli s kolegyní z práce při naší poslední pracovní cestě do pařížské centrály firmy. Není sice moc velký a jeho vybavení pamatuje druhou válku, ale nebude moc drahý. Nemáme rezervaci, a proto tajně doufám, že budou mít volný pokoj pro dvě ženské na výletě. Ještě jeden pohled na probouzející se den za oknem a znovu zavírám oči. Snad ještě usnu.


Taková legrácka

13. října 2010 v 22:19 | já |  Moje psaní
Sousedovic Jindra byl docela pohledný mladý muž. Vysoký jak topol, vlasy barvy slámy a oči černé jako uhel. Nejedna slečna na něm mohla oči ponechat. Inteligence sice moc neměl, ale všechno si dokázal vynahradit svými šprýmy a legráckami, kterými byl znám široko daleko. Jestliže se vám ve školní šatně nepodařilo vytáhnout přezůvky z police, mohli jste si být jisti, že je máte přilepené vteřinovým lepidlem. Zazvonil-li vám mobil ve tři ráno, určitě v tom měl prsty Jindra. Návštěva koupaliště, v němž je vypuštěná všechna voda, kdo jiný by to dokázal zařídit než Jindra. 
Všichni okolo si na něj dělali pořádný zálusk. Byl však natolik mazaný, že se mu dařilo všechno včas odhalit a prokouknout. Všichni si přáli jej potrestat, ale trvalo to velmi dlouho, než se jim to podařilo.
Jedinou zálibou, kterou Jindra provozoval bylo rybaření. Sedával v houští, potichoučku, aby jej nikdo neviděl a nerušil. Nebylo dne, aby nedonesl domů nějakou tu rybku. Rodiče jej dlouho chválili a plnili rybami mrazák. Když už jej měli docela plný, nosila je maminka sousedům a nabízela je na trhu. Celé městečko bylo doslova zahlceno rybami, které Jindra chytil.
A tak jednou chlapy napadlo pořádně se Jindrovi pomstít. Blížily se Vánoce a s nimi obvyklé shánění kaprů. Někoho napadlo, že by městečko mohlo využít Jindrovy záliby v rybaření, a tak nechali vytisknout letáky, které hlásaly, že letošní vánoční ryby  má na starosti Jindra.
A začaly se dít věci! Od rána do pozdního večera běhal Jindra s prutem a chytal a chytal. 
I čtyřiadvacátého prosince v době slavnostních večeří běžel pro posledního kapra, kterého měl doma v mrazáku. Když přišel do hospody celý uhoněný, neměl náladu na žádné legrácky. Sedl si do svého koutku, poručil si pivo a mlčel. Kolem proudila divoká zábava a Jindra nic. Kamarádi po očku pokukovali k jeho koutku a čekali, kdy se projeví. Ale dlouho se nic nedělo. 
Když už to všem okolo začínalo vadit, přisedli si za ním dva kamarádi a začali mu domlouvat, aby se na všechno vykašlal a že prý ať se s nimi napije. Jindra chvíli mlčel, pak si dal říci a tím dokonale své okolí zmátl. Všichni si mysleli, že není ve své kůži a na kanadské žertíky nebude mít náladu. Jejich obezřetnost povolila a to byla chvíle pro Jindru. Nenápadně se vytratil ze sálu a v šatně probral klukům kapsy. Ve většině z nich našel klíče, které různě prohodil. Pak zase rychle došel do sálu a posadil se na své místo. Když někde viděl ležet mobilní telefon, provedl s ním jednoduchý trik. Prozvonil nějaké číslo a skončil. Tak se na přístrojích objevila spousta nepřijatých hovorů, které měly nedozírné následky. Jindra tak klidně až do ranních hodin pozoroval a poslouchal různé telefonní hádky a spory. Když šel domů, potěšilo ho běhání některých kamarádů, kteří sháněli své klíče a vysvětlovali svým drahým polovičkám, proč se nemohou dostat domů a kde se dostali k sousedovým klíčům.
Jindra se opět proslavil, a tak opět dokázal, že na něj nikdo nemá. Pomstil se všem dokonale.

Jak Kolumbus objevoval Indii

12. října 2010 v 13:28 | různé zdroje |  Něco z historie



Kryštof Kolumbus, italsky Cristoforo Colombo, španělsky Cristóbal Colón, (1451 Janov - 20. května 1506 Valladolid) byl italský mořeplavec, novodobý objevitel Ameriky.
Kolumbus se narodil někdy mezi 25. srpnem a 30. říjnem roku 1451. Dětství prožil v Janově (Genova). Jeho otec byl obchodník a velmi si přál, aby se i jeho synové věnovali obchodu. Kryštofa ale lákalo moře. Na svou první plavbu se vypravil už ve 14 letech a doplul do Tunisu a na řecký ostrov Chios.
Během dalších let získával na svých plavbách zkušenosti z řízení lodí a navigace. Vzdělával se také čtením zeměpisných a cestopisných děl (např. od Marka Pola). Během let se z něho stal zkušený mořeplavec. Došel k názoru, že Země je kulatá, a byl přesvědčen, že indických a japonských břehů lze dosáhnout západním směrem, přeplutím Atlantiku.
Osobnost Kryštofa Kolumba i jeho objevení Ameriky se nesmazatelně zapsala do lidských dějin, i když v jeho příběhu je mnoho událostí nejasných nebo sporných. Jeho jméno znělo italsky Christoforo Colombo, portugalsky Christavao Colom. Ve španělštině, jazyce v němž psal, se jmenoval Christobal Colón. Kolumbus byl nejen mořeplavec, ale byl i poněkud výstřední vizionář, který věřil, že si ho Bůh vyvolil pro veliký úkol. Některým imponoval, pro jiné byl arogantní, hrabivý, neústupný, bezohledný a despotický.
Kryštof Kolumbus nikdy nevkročil na pevninu Severní Americe. Nejbliže se dostal na jeden z ostrovů, který v současnosti patří Bahamám.
Columbus neměl žádné ženy za své první dvě cesty. V roce 1498 Columbus přijímá jednu ženu na každých deset mužů na svou třetí cestu.
Ani Columbus ani Vikingové nebyli objeviteli "nového světa", ten byl osídlen lidmi staletí před nimi.
V roce 1492 Kryštof Kolumbus při plavbě přes Atlantický oceán objevil několik ostrovů. V přesvědčení, že se jedná o indické ostrovy, nazval je Západní Indie. Ve skutečnosti se jednalo o součást obrovského amerického kontinentu. Kolumbus se 4. 3. 1493 vrátil do Lisabonu a krátce nato byl triumfálně přijat v Barceloně královnou Isabelou. Svým líčením nově objevených zemí vzbudil přehnané naděje na bohatství. Zanedlouho se vydal na svou druhou plavbu. Plul jižněji než při první plavbě a dospěl k Malým Antilám, kde postupně objevil ostrovy Dominica, Maria Galante, Guadalupe, Monserrat, Antiguu a Panenské ostrovy. Pak sledoval jižní pobřeží Kuby a objevil Jamajku. Vrátil se do Španělska, kde zájem o nové výpravy u dvora ochabl.
Při své příští plavbě v letech 1493-96 zjistil mnoho nových poznatků o Indiánech a jejich zvycích. Na posledních plavbách objevil ústí Orinoka. Celkem plul do Ameriky čtyřikrát.
Zemřel - poměrně bohatý- ve Španělsku ve věku 55 letech, aniž by věděl, že objevil "Nový svět."