Život píše neuvěřitelné příběhy. Mnohokrát jsem se už přesvědčila, že jsou daleko neuvěřitelnější než ty, které si člověk sám poskládá. Jako třeba ten o autíčku pro invalidu. Ne, nebojte se, nebylo ukradeno, ale naopak darováno.
Kdysi dávno se do sebe zamilovali dva mladí lidé. Jí bylo čerstvých patnáct, on byl o dva roky starší. Společně chodili do i ze školy (každý z jiné, samozřejmě), doprovázeli se navzájem k vlaku při cestě domů, chodili společně do jezdeckého oddílu. Láska jak trám, mysleli si oba do té doby, než se objevila ona. Mladší a hlavně neokoukaná. Ta první láska se cítila oklamaná a podvedená. Odmítla další schůzku a odmlčela se. Čas plynul, oba se školními povinnostmi protloukali, jak se dalo. Občas se potkali, prohodili pár slov a zase pokračovali dál. Ukončili školu a šli podle umístěnek na svá pracoviště. Ona do železného srdce republiky, on kousek od svého rodiště. Nové lásky jim pomalu přepisovaly ty staré, zapomínali na sebe.
I stalo se, že potřebovala potvrzení o své mimoškolní činnosti v době před lety, navštívila proto jezdecký oddíl v okresním městě. Při cestě kolem internátu, kde prožila spousty pěkného, jej uviděla. Stál na konci ulice a díval se směrem k ní. Pozdravila ho a dali se do řeči. Kde, jak a s kým?
Pak se opět rozešli, na dlouho, předlouho. Dívka se vdala, měla dvě děti a spokojenou rodinu. On začal studium na VŠ a dostavila se nemoc. Zlá, nevyléčitelná, omezující jeho aktivity a společenský život. Dálka je rozdělila. Když ji shodil kůň a ona musela na složitou operaci na neurochirurickou kliniku v Praze, která v těch letech tyto složité operace jako jediná u nás prováděla, vzpomněla si na něj a jeho počínající nemoc. Napsala mu pár řádků, jak i jí se pádem změnil život. Ještě než opustila nemocnici, přišla odpověď z Mariánských Lázní. Právě tam byl na léčení a rád by ji viděl. Rozhodla se v několika málo minutách a jela za ním. Společně prožili několik dnů a vrátili se každý domů.
Opět se nemilosrdný čas rozběhl neuvěřitelným tempem. Z něj udělal manžela a otce, z ní milující matku a tetu. Opět končil jeden školní rok a jeden mladík měl touhu studovat obor, kam bylo hodně přihlášek. Chtěje mu pomoci, vzpomněla si na svou první lásku, která v té době na škole učila. Rozjela se proto opět za ním a prosila o pomoc. Nedokázal jí nic odepřít a pomoc slíbil. Zkoušky dopadly dobře, i když nikdo vlastně neví čí zásluhou. Hoch byl jedničkář a možná by se do školy dostal i bez přímluvy.
Do nemocnice v okresním městě nastoupila dívčina neteř a náhoda tomu chtěla, že se o ní dozvěděl i onen nemocný. Byl dávno rozvedený a jeho dcera o něj neměla zájem. Poprosil tedy o adresu své lásky a napsal jí. Nezaváhala ani okamžik a přijela ho navštívit. Aby se o něm dozvěděla víc, zařídila mu ve svém bytě jeden pokoj, kam se před Vánocemi jednoho roku nastěhoval. Riskovala rozpad manželství, ale nevzdala to, starala se o něj několik měsíců, pak opět potřeboval pobyt v léčebně. Zařídila mu ho a aby měl větší šanci na pohyb, koupila pro něj Trabanta. Jako invalida na něj dostal nějaké peníze, něco si přidal a těšil se, jak se zase bude moci rozjet na známá místa. Nemoc pokračovala nezadržitelně kupředu a najednou už nebyl schopen auto řídit. I vzpomněl si na její schopnost vše lehce zařídit. Napsal tedy dopis a ona opět přijela. Postarala se o namontování ručního řízení a on zase nabyl dojmu, že mu svět neuteče mezi prsty.
Když se nachýlil jeho čas, požádal notáře o to nejjednodušší, co mohl. Připsal veškerý majetek své milované dceři, přestože ji už hodně dlouho neviděl. Něco našetřil, něco měl ve svém bytě, vše připadlo jí. Až na jednu věc! Modrého Trabanta, který mu připomínal člověka, kterého na světě nejčastěji podvedl a nejvíc miloval. Když se jednoho dne objevilo auto pod jejími okny, našla za stěračem lístek, který jí tam zanechal. Stálo na něm jen pár slov -
Pro nejlepšího člověka, jakého jsem poznal.