Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Říjen 2010

Jeden nikdy neví...

31. října 2010 v 23:30 | já |  Moje psaní
Stále se něco děje!  Neskutečně krásné počasí vylákalo ven spousty motoristů, kteří si ještě přáli provětrat své stroje. V kopcích kolem našeho města se proháněli pejskaři, pěší turisté i cyklisté. Na kopci za věžáky pouštěly děti draky, místní hřbitov se hemžil návštěvníky.
Nejedna rodina přivítala své příbuzné, kteří využili krásný víkend k návštěvám.
Za městem v nedávno otevřeném středisku záchranné služby se rozezvučel telefon. Dispečerka se protáhla a ozvala se do sluchátka.
"Záchranka, prosím!" za několik okamžiků stiskla červené tlačítko a budovou se rozezněl ječivý zvuk alarmu. Pak bouchly dvoje dveře a chodbou zazně dupot několikerých párů bot. Stiskem startéru nastartoval řidič sanitu, pak dovnitř usedl lékař a záchranář! Se skřípěním se rozevřela vrata a do ulic  vyrazil bílý mercedes. Lidé jdoucí kolem z procházky jenom tak tak uskočili a dívali se, kam auto jede. Mířilo někam ven za město, za někým, kdo se z posledních sil snažil vydržet.
Pak ulice ztichla, prach se usadil a v ulicích města opět zavládlo ticho.
Člověka jenom tak mimoděk napadne, kam asi auto jelo, kdo je v nesnázích.  Před očima se vám objeví nepěkná havárie s naříkajícím člověkem, kterému hrozí nebezpečí, vybaví se vám malý človíček, který se nepřirozeně kroutí ve febrilních křečích a jeho bezradná maminka, vzpomene si na staříka, který se po dobrém obědě usadí do křesla a po nějaké chvíli se celý zpocený zhroutí k nohám své vyděšené manželky.
Kolem nás je neustále někdo, kdo potřebuje rychlou pomoc, kdo spoléhá na chlapce v červených uniformách držící nepřetržitě službu, aby byli nám všem k dispozici. Je mezi nimi spousta mých známých, na něž si vždycky vzpomenu, kdekoliv zaslechnu zvuk sirény na rychle uhánějící sanitě. 
Vzpomenu si na chvíle strávené na dispečinku, na spousty telefonátů a vystrašených hlasů, které se člověku navždycky vryjí do paměti.  

Lístek za stěračem

30. října 2010 v 23:20 | já |  Moje psaní
Život píše neuvěřitelné příběhy. Mnohokrát jsem se už přesvědčila, že jsou daleko neuvěřitelnější než ty, které si člověk sám poskládá. Jako třeba ten o autíčku pro invalidu. Ne, nebojte se, nebylo ukradeno, ale naopak darováno.
Kdysi dávno se do sebe zamilovali dva mladí lidé. Jí bylo čerstvých patnáct, on byl o dva roky starší. Společně chodili do i ze školy (každý z jiné, samozřejmě), doprovázeli se navzájem k vlaku při cestě domů, chodili společně do jezdeckého oddílu. Láska jak trám, mysleli si oba do té doby, než se objevila ona. Mladší a hlavně neokoukaná. Ta první láska se cítila oklamaná a podvedená. Odmítla další schůzku a odmlčela se. Čas plynul, oba se školními povinnostmi protloukali, jak se dalo. Občas se potkali, prohodili pár slov a zase pokračovali dál. Ukončili školu a šli podle umístěnek na svá pracoviště. Ona do železného srdce republiky, on kousek od svého rodiště. Nové lásky jim pomalu přepisovaly ty staré, zapomínali na sebe.
I stalo se, že potřebovala potvrzení o své mimoškolní činnosti v době před lety, navštívila proto jezdecký oddíl v okresním městě. Při cestě kolem internátu, kde prožila spousty pěkného, jej uviděla. Stál na konci ulice a díval se směrem k ní. Pozdravila ho a dali se do řeči. Kde, jak a s kým?
Pak se opět rozešli, na dlouho, předlouho. Dívka se vdala, měla dvě děti a spokojenou rodinu. On začal studium na VŠ a dostavila se nemoc. Zlá, nevyléčitelná, omezující jeho aktivity a společenský život. Dálka je rozdělila. Když ji shodil kůň a ona musela na složitou operaci na neurochirurickou kliniku v Praze, která v těch letech tyto složité operace jako jediná u nás prováděla, vzpomněla si na něj a jeho počínající nemoc. Napsala mu pár řádků, jak i jí se pádem změnil život. Ještě než opustila nemocnici, přišla odpověď z Mariánských Lázní. Právě tam byl na léčení a rád by ji viděl. Rozhodla se v několika málo minutách a jela za ním. Společně prožili několik dnů a vrátili se každý domů.
Opět se nemilosrdný čas rozběhl neuvěřitelným tempem. Z něj udělal manžela a otce, z ní milující matku a tetu.  Opět končil jeden školní rok a jeden mladík měl touhu studovat obor, kam bylo hodně přihlášek. Chtěje mu pomoci, vzpomněla si na svou první lásku, která v té době na škole učila. Rozjela se proto opět za ním a prosila o pomoc. Nedokázal jí nic odepřít a pomoc slíbil. Zkoušky dopadly dobře, i když nikdo vlastně neví čí zásluhou. Hoch byl jedničkář a možná by se do školy dostal i bez přímluvy.
Do nemocnice v okresním městě nastoupila dívčina neteř a náhoda tomu chtěla, že se o ní dozvěděl i onen nemocný. Byl dávno rozvedený a jeho dcera o něj neměla zájem.  Poprosil tedy o adresu své lásky a napsal jí. Nezaváhala ani okamžik a přijela ho navštívit. Aby se o něm dozvěděla víc, zařídila mu ve svém bytě jeden pokoj, kam se před Vánocemi jednoho roku nastěhoval. Riskovala rozpad manželství, ale nevzdala to, starala se o něj několik měsíců, pak opět potřeboval pobyt v léčebně. Zařídila mu ho a aby měl větší šanci na pohyb, koupila pro něj Trabanta. Jako invalida na něj dostal nějaké peníze, něco si přidal a těšil se, jak se zase bude moci rozjet na známá místa. Nemoc pokračovala nezadržitelně kupředu a najednou už nebyl schopen auto řídit. I vzpomněl si na její schopnost vše lehce zařídit. Napsal tedy dopis a ona opět přijela. Postarala se o namontování ručního řízení a on zase nabyl dojmu, že mu svět neuteče mezi prsty.
Když se nachýlil jeho čas, požádal notáře o to nejjednodušší, co mohl. Připsal veškerý majetek své milované dceři, přestože ji už hodně dlouho neviděl. Něco našetřil, něco měl ve svém bytě, vše připadlo jí. Až na jednu věc! Modrého Trabanta, který mu připomínal člověka, kterého na světě nejčastěji podvedl a nejvíc miloval. Když se jednoho dne objevilo auto pod jejími okny, našla za stěračem lístek, který jí tam zanechal. Stálo na něm jen pár slov -
Pro nejlepšího člověka, jakého jsem poznal.

Květ pouště

30. října 2010 v 0:00 | Dirieová Waris, Millerová Cathleen |  Co jsem právě dočetla
Strhující autentická výpověď mladé somálské ženy, která si troufla vzdorovat osudu a uspěla. V pouhých třinácti letech uprchla Waris ze své rodinné komunity, protože ji otec s vyhlídkou na získání několika velbloudů hodlal provdat za velmi starého muže. Zbídačelá vyčerpávajícím pochodem pouští neměla na sobě nic než potrhaný šál ovinutý kolem těla, když se po strastiplné cestě konečně objevila v Mogadišu.
Nezdolná dívka raději než aby se vrátila domů, putovala po příbuzných, dřela na stavbě, nosila na bolavých zádech haldy písku a ruce si odírala do krve. Nakonec začala pracovat u zámožného strýce jako služka, a díky tomu se ve čtrnácti dostala do Londýna. Neuměla ani slovo anglicky, poprvé v životě viděla letadlo, a když se ocitla před letištní budovou Heathrow, právě padal sníh.
Přesto s houževnatostí typickou pro příslušníky nomádského kmene, která je ve vyprahlé africké poušti podmínkou přežití, překonala všechna zrádná úskalí. Když se strýc s rodinou vrátil zpět do Somálska, zůstala v Londýně zcela sama a rozhodla se vybudovat vlastní život. Začala chodit do školy pro cizince, nastoupila jako uklízečka u McDonalda a pak se na ni konečně usmálo štěstí. Všiml si jí fotograf módních časopisů a neznámou cizinku zanedlouho kariéra v modelingu i u filmu proměnila ve světovou celebritu.

Kterýpak je dneska vlastně den?

28. října 2010 v 22:09 | já |  Moje psaní
Už jste se ráno probudili a nevěděli, co je za den? Stává se mi to stále častěji. V neděli mám středu, v pondělí sobotu. Dnes, snad díky státního svátku, jsem si neuvědomila, že je většina obchodů zavřena. Vyskočila jsem (no, zrovna vyskočila se říci nedá) ráno z postele, vzala tašku, peníze a  vydala se do města do květinářství. Za tři dny je dušiček a já ještě nemám květinovou výzdobu. Po ránu bylo venku trochu pošmourno, ale za chvíli se vyjasnilo a slunce rozzářilo ulice. Bylo mi trochu divné, že potkávám málo lidí, ale bylo ještě brzo, tak co by všichni venku dělali. Když jsem došla k obchodu a chytila za kliku, prozřela jsem. Zavřeno! Dobře mi tak. Loudala jsem se nazpět domů, obhlížela posmutnělé zahrádky a na chvíli jsem se zastavila u rybníčku, kde bylo pusto a smutno. Na hladině se odrážela modrá obloha, na vodě se pohupovalo několik pírek a spadaných listů.
Když jsem došla domů, byla jsem sice trochu naštvaná, ale po nějaké době jsem procházku ocenila. Cítlila jsem se dobře a moje nožky to docela ocenily.   

002

030
225 a
025
019

Bleší trh

27. října 2010 v 15:20 | Brožurka o Paříži |  Moje psaní
Proslulé bleší trhy známé jistě všem návštěvníkům Paříže se konají na několika tradičních místech. Jejich průběh bývá jen v několika dnech v týdnu a je proto nejlepší být na místě první den jejich týdeního provozu anebo poslední den odpoledne. Znalci místních poměrů tvrdí, že toto je ta nejlepší doba pro dobré obchody. Existují dva druhy obchodníků; prodavači v registrovaných stáncích na stálých místech, kteří platí vedení trhu za svá privilegia a obchodníci na "černo", kteří rozkládají své výrobky po zemi na okraji tržiště a sledují neustále, jestli nejde inspektor. Pro ty, kdo rádi smlouvají, jsou tihle obchodníci dobrými partnery.
Jak vlastně název bleší trh vznikl?
Jednou během zimy zamořily blechy lůžkoviny, nábytek a oděvy v chmurných, plísní zamořených domech. Když se vrátilo suché počasí, lidé vytáhli své věci ven, usušili je a vytřásli blechy. Kolemjdoucí pak nabízeli za jednotlivé věci peníze a tak se uzavíraly obchody. Odtud název bleší trhy.
Čím improvizovanější tyto trhy jsou, tím jsou i nestálejší. Setkáte se tu s historkami o nejlevnějších koupích století, Někdo tu našel starý obraz, rytinu, starožitnost a podobně, jenž se později ukázala být dlouho zapomenutým mistrovským dílem, který pak jeho nálezce prodal za miliony. I když se to možná i stalo, cizí turista má jen nepatrnou šanci na úspěch. Prodavači by nenechali skutečné umělecké dílo nebo cennou starožitnost bez povšimnutí. Naproti tomu sháňka po levných koupích je velmi v módě. Podvody jsou tu zcela běžnou záležitostí a tak buďte opatrní, abyste nebyli ošizeni. Než se rozhodnete něco koupit, poraďte se se znalcem.


Halloween

26. října 2010 v 17:40 | tak různě |  Něco z historie
Halloween je svátek, který se slaví 31. října, většinou dětmi, které se oblékají do strašidelných kostýmů a chodí od domu k domu s tradičním pořekadlem Trick or treat (Koledu, nebo vám něco provedu) a "koledují" o sladkosti. Svátek se slaví většinou v anglicky mluvících zemích,
Halloween vychází původně z pohanského (keltského) svátku Samhain - pohanského nového roku (konce pohanského léta). Užívá se také název předvečer svátku Všech svatých. Pravděpodobně má i návaznost na křesťanský svátek Všech svatých
Tradičními znaky Halloweenu jsou dýně, speciálně vyřezané se svíčkou uvnitř (tzv. Jack-o'-Lantern), dále čarodějky, duchové, černé kočky, košťata, oheň, příšery, kostlivci atd. Barvy černá a oranžová.
Mnoho halloweenských symbolů je založeno na tradičním pohanském vnímání jejich spojení s čarodějnictvím. Když byl Halloween jako slavnost přejat do křesťanské kultury, začaly tyto symboly být vnímány jako znaky zla, spojení se Satanem.
Během bramborové krize v Irsku v 18. století přišlo do Ameriky až 700 000 emigrantů, kteří s sebou přinášeli tradici Halloweenu a používali "Jack-O-Lanterns". Podle tradice byla lucerna (angl. "lantern") vyřezávána z tuřínu, brambor nebo červené řepy a se svítícími uhlíky nebo svíčkou uvnitř. Tyto lucerny představovaly duše zemřelých milovaných bytostí a bývaly umístěny v oknech nebo na verandách, aby vítaly pozůstalé. Také sloužily jako ochrana proti zlým skřítkům.
V Americe ale tuříny nebyly vždy tak dostupné, proto se místo nich používaly dýně. Dýně jack-o-lantern je základní část halloweenských slavností od viktoriánské doby a dnes je typickým symbolem Halloweenu.
Halloween bez vydlabané tykve by nebyl  Halloween! Vydlabaná dýně, která je s tímto svátkem neodlučně spojovaná, skrývá také svůj vlastní příběh. Podle staré legendy žil Hrozný Jack, který se vyznačoval takovou krutostí a zlou povahou, že ho nechtěli vzít ani v pekle. Proto od těch dob musí Hrozný Jack chodit s vydlabanou tykví a hledat společníka. Svítícím vydlabaným dýním se také říkalo Jackovy lucerny.
citroulle

S Inkou v Paříži - II.

25. října 2010 v 14:04 | já |  Moje povídání
Pospíchaly jsme uličkou kolem Sorbony, kde se to začínalo hemžit studenty. Inka táhla po chodníku svůj kožeňák na kolečkách a já přeskakovala louže na chodníku. V noci drobně mžilo, a tak místy zůstávala stát voda. Inčin plášť přede mnou vlál jako modrý prapor obránců barikád.
Po příjezdu našeho autobusu jsme se vrhly do nitra metra, jehož stanice na nás mávala na rohu ulice. Směrem k Latinské čtvrti jela spousta úředníků různých národností, kteří byli po ránu trošku zamlklí. Ve voze vládlo pološero a lidé pospávali. Mobilem jsem se spojila s madam Czybulskou v hotelu Max, ale s politováním mi oznámila, že tentokrát volný pokoj nemá. Odkázala mě na nedaleký penzion, jeho vlastníkem je její kamarádka. Slíbila, že se s ní spojí a než dorazíme, bude vše domluveno. Sledovaly jsme stanice a těšily se, až se po dlouhé cestě hodíme do gala. Paříž na nás dýchla svou atmosférou a my nechtěly propást ani okamžik.
Po několika stanicích se vůz docela vyprázdnil a my osaměly.
"Jen abychom nezabloudily," prohlásila Inka a nedůvěřivě se na mě podívala.
"Neboj, beruško! Už tam budeme! Klídek!" houkla jsem dost nevrle, jelikož i mě se najednou zdála cesta do Latinské čtvrti docela dlouhá. Na displeji se objevil nápis Rue Saint-Jacques, Konečně. Dveře se zeširoka otevřely a my se ocitly v hloubce pařížského podzemí. Odevšad se rozléhaly kroky  cestujících a hlomoz odjíždějících souprav.
Na orientační mapce jsem namačkala adresu penzionu a opsala si vyznačenou trasu. Od zastávky metra to opravdu je kousek.
Inka si prohlížela nabízené zboží v malém stánku u pojízdného schodiště a na mě zapoměla. Dloubla jsem ji do boku a táhla ji nahoru. Schodiště šupajdilo ke sluníčku a nám se otevírala hala, celá prosklená a vzdušná. Uprostřed bublala fontánka a několik černochů si na lavičce u vchodu prozpěvovalo. Všední den uprostřed velkoměsta.
Madam Czybulská už na nás čekala v recepci a nabídla nám svou pověstnou kávu. Přišla nám nesmírně vhod a tak jsme rozložily své rance hned u prvního stolu v hale. Hodiny na zdi ukazovaly půl deváté a na nás pomalu dopadala únava.
Když majitelka penzionu odnaproti přišla, přivítaly jsme ji jako spásu. Představila se, prohodila pár slov a ukázala nám ke dveřím. Třípatrový domeček s malými okénky, plnými rozkvetlých muškátů nás lákal dovnitř. Neodolaly jsme a vstoupily dovnitř.
V malé hale stál recepční odněkud z Afriky a smál se na celé kolo. Prohodil několik slov a podával nám klíč. Pomohl nám s taškami a kufrem až do posledního patra, kde zastavil před pokojem číslo čtrnáct. Otevřela jsem dveře a vydechla nadšením. Pokojíček byl jako klícka, malý ale světlý. Okno otevřené do rušné ulice nás přímo vybízelo k cestě do města.  
Padly jsme vysílením na postele a vstřebávaly tu chvíli volnosti, ten pocit svobody a štěstí.
Odpolední procházka po nábřeží byla nádherná. Sluníčko svítilo jako uprostřed léta, v řece se pohybovaly prohlídkové čluny plné dychtivých návštěvníků, kteří odpovídali na naše mávání. Nic a nikdo nás nenutil spěchat a také nebylo kam. Prohlížely jsme si pultíky bukinistů, nabízejících knihy, drobné grafiky, pohlednice a drobné suvenýry. Inka si po chvíli vybrala malý obrázek kostela Sacre Coeur v zapadajícím slunci.

Dnes se pěkně sedělo u tepla

24. října 2010 v 23:56 | já |  Co se mi líbí
2522809l7wxcr8oap
 S knížkou v ruce a s Elinkou na klíně. Krása.

Igelit v povětří a jeho následky

23. října 2010 v 22:08 | já |  Moje psaní
Kousek od mostu jsem měla pocit, že už dál nedojdu. Nožky ne a ne najít ten správný rytmus. Zastavila jsem se a rozhlídla. Daleko přede mnou na chodníku poskakovala holčina s pejskem, s rachotem kolem přefičel klučík na kolobrndě a za ních cupitala maminka s kočárkem. Paráda, když vám to takhle šlape.  Z keře se vyřítila Elinka a začala mě tahat dál. Ještě že byla na vodítku, jinak bych jí nestačila. Pomaličku jsem vykročila a se zalíbením sledovala, jak se keře podél vody začínají kroutit a barvit. Ty barvičky, to je dílo! Pod nohama tiše šustí spadané listí a úplně nahoře, mezi větvemi stromů pokřikují ptáci. Na lavičce u cestičky leží zmuchlaná igelitová taška a větřík si s ní lehce pohrává. Najednou jeho větší závan zachytil jedno z uší a tašku nafoukl. Lehounce se vznesla nad lavičku a pak jako růžový balonek pomaloučku stoupala vzhůru. Elinka se za ní rozběhla a přinutila mě k několika drobným poskokům. Hle, ono to šlo! Ještě nejsem úplně dřevěná, blesklo mi hlavou a potěšena hopsala jsem chvíli po cestičce. Celý svět se najednou zdál veselejší. Po chvíli křepčení jsem vytáhla foťák a udělala několik fotek.

036

044
047 a

052
054

A po procházce nazpět domů.  Odstrojila jsem Elinku a dala se do nádobí.  Říjnová sobota pomalu končí. Ještě byla krásná, ještě svítilo sluníčko, ještě mi to skáče! Hurá na půdu s prádlem!   

Mistr

22. října 2010 v 23:42 Co řekli?

Jan Kraus (herec a moderátor)

Karel Gott se zařadil pro minulé století mezi takové české symboly, jako jsou Švejk, Prazdroj a podobně. Zkrátka typicky český produkt známý i v zahraničí, vyvolávající nadšení a doma i pohoršení. Protože na rozdíl od Švejka či Prazdroje se jedná o živou bytost, nadšení i pohoršení budil v míře podstatně větší. Trpí odjakživa jistou - velmi nečeskou - zvláštností, zejména pak v prostředí populární hudby: urputným profesionálním nasazením, soustředěním se na výsledek, produkt. Nedlouho po vzniku demokratického režimu vzbudil silné pobouření v pomačkané české společnosti, že stále zpívá a pořád dokola vyhrává různé ankety, zkrátka že je stále nejoblíbenějším zpěvákem široké masy publika! Odsuzovači měli tehdy zřejmě pocit, že jim Karel Gott uzpíval kus jejich života, možná i jejich vlastního úspěchu či štěstí. Věnovali mu v hospodách u půllitrů tolik hodin kritické analýzy - a bezvýsledně. Nejsem oddaný posluchač pop-music, přesto několik písní Karla Gotta patří mezi oblíbené symboly mé existence v této zemi stejně jako Gott sám. Je mu vyčítáno, že se za totality nechoval odbojně, ale "poslušně". Posoudili ochotně a aktivně ti, na které žádný tlak vyvíjen nebyl, protože nebylo proč, jelikož je nikdo neznal. Oblíbenou devastující nálepkou se stalo označení, že zpíval za všech dob. Stejně jako ptáci. Znal jsem osobně řadu kosů, vrabců a pěnkav, kteří také bezohledně zpívali za všech režimů... A dokonce žádný z těch ptáků se nikdy neopovážil zkusit Hej, páni konšelé. Karel Gott se stal českým symbolem zřejmě i pro jistou míru nečeských vlastností. Patří k nim výrazná úcta k publiku, k vlastnímu talentu a nadání, pracovitost. Byl a zůstává jedním z mála pravých "kapitalistů" v tom, jak nakládá sám se sebou, v dobrém slova smyslu. Místo bujarého vyhrožování u piva či odbojných večírků, kde se plánovaly lepší poměry na planetě až do úplného vykřičení, on zjevně, soustředěně pracoval a dřel. I v hnusných poměrech přinesl mnoha lidem chvíle pocitu štěstí a zážitku radosti. Karel Gott je nebývale úspěšný muž. V Česku existuje silnější nechuť k úspěchu, než je zdrávo, a tak kromě oslav je třeba Karla Gotta i hájit. Jako každého, kdo dosáhl svého velkého úspěchu poctivě. Obdivuji a vážím si toho muže.

Věra Špinarová (zpěvačka)

Poprvé jsem ho slyšela jako malá holka. Zpíval tu písničku o těch kravách... jo Zdvořilý Woody. Musím říct, že jsme se s Karlem k sobě vždycky chovali velmi ucivě, tykat jsme si začali až v posledních letech. Možná je to i díky Zlíntalentu, kdy jsme se potkávali v porotě. Od té doby se při každém dalším setkání nejenom pozdravíme, ale také obejmeme. Je to vždycky velmi milé.

Adolf Born (malíř)

U Karla Gotta si velmi cením jeho píle na pěveckém poli a šarmu, který mu jistě vydrží do 100 let. A je to slušný člověk.