14. září 2010 v 8:09 | já
|
Znáte pohádku o králi, jenž měl oslí uši? Určitě! V ní vystupuje holič, který, aby nepřišel o hlavu, chodí vykřičet tajemství o tom, co pod dlouhými vlasy král skrývá, do vykotlané vrby.
Každý známe takové "smrtonosné" tajemství, s nímž si mnohokrát nevíme rady. Špatně se nám spí, převracíme se ze strany na stranu, potíme se hrůzou, abychom se náhodou někde nepodřekli. Jistě to znáte např. ze zaměstnání, kde se člověk mnohokráte dozví věci, z nichž mu jde hlava kolem.
Moje kolegyně z nemocnice se jednoho krásného dne čirou náhodou doslechla, že šéfovi zahýbá manželka. Znala ji, stejně jako všichni ostatní. Byla to bomba, která kolegyni, říkejme jí třeba Věra, pořádně vyvedla z míry. Byla jedna z těch, které tajemství dlouho neudrží a tak jí bylo jasné, že je ve velkém nebezpečí. Podrobnosti nevěděla a tak chodila několik dnů jako tělo bez duše. Bylo nám jasné, že se s ní něco děje. Jindy uštěbetaná Věra jenom na půl úst odpovídala na otázky a kolektivnímu "drbání" se zdaleka vyhýbala. O víkendu, kdy měla službu, se jí však přihodila věc, kterou nečekala. Bylo po obědě a právě začínaly návštěvní hodiny. Oddělení ještě bylo zamčeno, proto, když Věře zazvonil telefon na stole, bezmyšlenkovitě jej vzala a řekla do něj "návštěvy od 14 hodin" a sluchátko odložila do vidlice. Nevšimla si však, že nedosedlo na své místo a tudíž nebyl zrušen hovor. Když se oddělení zaplnilo návštěvami, Věra se svou mladší kolegyní se zašily do ošetřovny, po stole rozložily materiál a motaly tamponky. Při takové práci se samozřejmě povídá a milá Věra to už nevydržela. Kolegyně musela slíbit, že bude mlčet jako hrob, že to co jí prozradí, nikomu neřekne. I milá Věra spustila a telefon odposlouchával. Náhoda tomu chtěla, že primář měl tento víkend službu a chtěl se ujistit, že na všech odděleních je vše v pořádku. I chytil sluchátko venku u vchodu do oddělení a než stačil vytočit číslo, zaslechl nějaký hovor týkající se jeho manželky. A tajemství bylo venku! Vrba, do níž si Věra chtěla ulevit, byla tak zrádná, stejně jako ta z pohádky.
O tom, co se dálo pak, už nemá cenu psát! Je to všude stejné v životě i v pohádce. Nechtějme proto znát cizí tajemství, ona totiž každá vrba jednou selže.
Tak tomu se říká souhra náhod. I o tom je život.