8. září 2010 v 13:18 | já
|
Dlouhou nemocniční chodbou se procházela dívka. Byla drobounká a její černé vlasy prozrazovaly odbornou péči. Na sobě měla bleděmodrý zupan a papuče stejné barvy. Vypadala jako panenka na hraní. Tváře měla pohublé a pleť prozrazovala vážnou chorobu. Při chůzi se přidržovala madel a její krůčky byly drobounké jako ona sama. Sem tam nahlédla do otevřených dveří, které právě míjela, a pomaloučku se sunula dál. Na konci chodby byly dvojité dveře na terasu a na ní několik stolečků a židle. Pomaloučku dveře otevřela a zmizela za nimi.
Na oddělení 3. interny byl ten den velký zmatek. Propouštělo se asi 10 pacientů a všichni chtěli být brzo doma. Pan doktor nestíhal vypisovat propouštěcí zprávy a do toho všeho se na ambulanci zbláznili. Mezi propouštěnými a zbylými pacienty se proplétaly příjmy, prodíraly se vozíky s pacienty na vyšetření, k tomu došel opravář na antidekubitky a přivezli lékárnu. Zkrátka blázinec. Ráno vyplivl počítač a ještě nefungoval. Všechno se muselo psát ručně na starém psacím stroji. No, zkrátka, záhul. Staniční cupitala z jednoho pokoje do druhého, dělala odběry a na nás zůstalo všechno ostatní. Vzala jsem si velký vozík, naložila na něj prádlo, vypsala si z vizitního sešitu, kdo jde definitivně domů, a odjela jsem převlékat postele. Zavřela jsem se na dvojáku a dala se do práce. Oknem svítilo sluníčko a venku se hlásilo jaro. Najednou mě napadlo, že bych v pokoji neměla být sama. Znovu jsem se podívala na lísteček a vidím, že paní M. zůstává. No, jo, ale kde ke? Naposledy jsem ji zahlédla při rozdávání léků tam na konci chodby! Zatrnulo mi! Pohled na hodinky ukazoval půl desáté a já dostala strach. Vždyť ona zná svou diagnózu a ví, co ji čeká, pomyslela jsem si v okamžiku, kdy jsem vycházela z pokoje.
Několikrát jsme spolu v noci seděly u kávy a povídaly si. Byla velmi společenská a milá. Chtěla všechno vědět na rovinu a tak jí lékař řekl pravdu. Její nemoc není na vyléčení a je velmi vážná. Na otázku kolik ještě má času, lékař pokrčil rameny. Kdopak ví?
Sedávaly jsme na pokojíku a povídaly si o všem možném. Jak chtěla studovat, ale nedostala se. Jak ji opustil její milý jenom proto, že nechtěla odjet s ním do ciziny. Vyprávěla o své matce, která je už stará a nemůže na nohy. Její touha po dětech jí přivedla k práci v dětském domově. Tam se cítila užitečná a tam se chtěla vrátit.
Spěšně jsem se rozhlédla chodbou, zda někde neuvidím modrat se župánek. Nechtěla jsem dělat ještě větší zmatek, než už na oddělení byl, tak jsem prošla jídelnou a zamířila jsem na terasu. Snad tam bude, napadlo mě a tajně jsem v to doufala. Otevřela jsem dveře a rozhlédla jsem se, konečně, támhle stojí. Opřená o zábradlí a kouká někam dolů! Opatrně jsem ji vzala za ramena a ona se ohlédla. V očích se jí leskly slzy a na tváři měla úsměv. Ona se opravdu usmívala, po dlouhé době jsem ten úsměv u ní viděla.
"Sestřičko, vy jste hodná, že jste se o mě bála, ale nemáte důvod! Já bych nikdy nemohla udělat nic takového, nač jste určitě myslela. Vím, že jsem nemocná a že moje dny jsou sečteny, ale přesto tady chci zůstat co nejdéle. Vidíte tam dole ty tři děti? To jsou od nás z domova. Jdou ze školy, a tak se rozhodly, že mě navštíví. Ještě, že mám ten mobil, který jste mi půjčila. Včera jsme se domluvili a teď tady na sebe koukáme. Nahoru je nechci volat, aby ještě něco nedostali. Nám to takhle stačí." Vychrlila na mě jedním dechem a začala mi děti představovat. Mluvila o nich tak, jako by to byly její vlastní, a pyšnila se jejich úspěchy.
V této chvíli to nebyla cizí žena, kterou nemoc změnila k nepoznání. Přede mnou stála mladá mamina, pyšnící se svými dětmi a objímající je svým pohledem. Pochopila jsem, že tyto děti ji nahradily rodinu a ona je tak bere i nyní, kdy s nimi nemůže být. Ptala se na známky, které dostaly, jak jim chutnal oběd a co mají naplánováno odpoledne? Byla k nim vlídná a oni jí radostně odpovídaly.
Pomalu jsem vycouvala a cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza. Něco nebylo v pořádku, někdo odepřel této ženě to největší potěšení, které mohla mít. Nestala se matkou. Škoda, že se jí už nestane! Věděla jsem, že čas už jí to nedopřeje.
Za několik dalších dnů se její osud naplnil. Já však na ni musím myslet vždycky, když někde čtu o špatném zacházení s dětmi. Ona by to rozhodně nedokázala!
Moc hezký, dojemný a krásně popsaný zážitek.