Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Pošta pro mě

29. září 2010 v 21:49 | já |  Moje psaní
Starý, chladný kumbál, to je to první, co si pamatuji. Klečím na studené podlaze, v žaludku mi kručí hlady a já brečím. Vzlykám a po tváři se mi kutálejí obrovské slzy. V ruce držím svou panenku Mářu a tisknu se celou svou bolavou duší k ní. Zase jednou přišel táta brzo domů a první, kdo se mu dostal pod ruku, jsem byla já. "Nechci se na tebe dívat!" křičel a strčil mě za dveře chladného sklípku, kde mě čeká dlouhá osamělá noc.
Je neděle a sedíme u svátečního stolu. Tety roznášejí polévku a já se těším na odpolední sledování televize. Návštěvy začínají ve tři a já tak budu s Michalem a Ríšou sama v celé televizní herně. Budeme se dívat na pohádky, aby nám návštěvní čas rychleji utekl. Spěchám s jídlem a kluci mě pod stolem kopají do nohy. Oplácím jim a najednou se to stane. Jsem pod stolem a na hlavu mi padají talíře, skleničky a ubrus. Rachot přiláká tetu Janu, ta mě chytá za ruku a táhne pryč. Strčí mě do koupelny a já už jenom slyším cvaknutí zámku. Tak a mám po pohádkách! Slyším křik z jídelny, pak dupot nohou po chodbě. Sedám si na okenní parapet a dívám se ven. U brány přešlapuje několik lidí, návštěv. Brečím a tluču hlavou do okna. Za mnou nikdo nepřijde, stejně jako po celou tu dobu, co jsem tady!
Kadeřnictví, v němž pracuju, se krčí ve stínu kostelní věže v rohu náměstí. Olina s Věrou šly na oběd a já zůstala v provozovně. Dveře jsem přimkla a pustila se do úklidu. V koutku šatny na plechové skříňce stojí sklenice od okurek a v ní dva karafiáty. Dostala jsem je od holek k mým včerejším narozeninám.  Dvacet let! Páni to už jsem tak stará, pomyslela jsem si a vysypala smetené vlasy do koše. Rukou jsem pohladila hlavičku karafiátu a do oka se mi zase vtírá slza. Večer ji musím vzít domů!
Domov mám v malé garsonce, kterou mi pomohla sehnat Věra, ještě, když jsem se učila. Je malinký, ale je jenom můj. První domov, který je jenom můj, který patří jenom mě a kam patřím jenom já.
Napadlo mě poznat někoho, ke komu jsem vlastně kdysi dávno patřila. Kdo mě považoval za svou jenom tehdy, když měl náladu. Někdo, kdo vlastně zapomněl, že jsem na světě. Napsala jsem do pořadu Pošta pro Tebe a teď čekám na odpověď. Holky mi radily, abych se moc netěšila, že třeba odpověď žádná nepříjde. Ale to nevadí, něco mě nutí to udělat, tak jsem to udělala.
Přijelo pro mě auto se znakem ČT a teď mě veze na vysílání. Je ve mě maličká dušička a už několik nocí jsem pořádně nespala. Udělala jsem dobře? Nemám to ještě odvolat?
Ve studiu to zašumělo, když jsem se objevila a paní Ester mi vyšla vstříc. Tak, jsem tady a nemůžu pryč. Copak se asi dozvím? Probírám tady před všemi svůj osud a chce se mi brečet. Lidi tleskají a já se třesu. Na obrazovce přede mnou pošťák Ondra mluví s nějakou paní. Je v nemocnici a vypadá velmi strhaně. Špatně mluví a Ondra má moc práce vysvětlit jí, oč se jedná. Dívám se na obrazovku a nespouštím své oči z tváře té ženy. Tak to je tedy moje matka, maminka, máma, mamička! Ta, o níž se mi zdávalo v nesčetných probrečených nocí, ta kterou jsem volala a přála si ji mít u sebe. Ta, jíž jsem slibovala všechno na světě, jen, když si mě vezme k sobě.
Tak tohle tedy je moje máma? Tenhle uzlíček, krčící se v nemocniční posteli, který potřebuje natřepat polštář, podat sklenici s vodou, vyměnit prostěradlo, tohle má být ta tolik vzývaná, silná osoba, od níž jsem očekávala záchranu a lásku? 
Ester mi klade nějakou otázku a já kývám, z telefonu se ozve přidušený slabý hlásek "Haló, kdo je tam?" a já se slyším, jak potichu šeptám "maminko, to jsem já, tvoje dcera! Maminečko vydrž, já za tebou přijedu a ten polštář ti natřesu! Jenom, prosím tě, vydrž, já už jedu!"
Moje ubrečené oči sledují  bez přestání obrázek člověka, kterému jsem patřila a patřím i dnes.
V okamžiku, když jsem svou matku uviděla, pocítila jsem náramné štěstí, takové, jaké mě nepotkalo za celých dvacet let života. Konečně vím, ke komu patřím a kdo patří ke mě.
Diváci tleskají a já odcházím do zákulisí. Jedu za svou mámou!    
 


Komentáře

1 Jarka | Web | 30. září 2010 v 8:31 | Reagovat

Hadi, ty mě vždycky svým povídáním dostaneš. Zas mám zamžené oči a prožívám ten příběh dívky, která našla svou maminku. :-)Ne všechny osudy, ale mají tak šťastný konec. 8-O

2 felixa | E-mail | Web | 2. října 2010 v 15:08 | Reagovat

Hadi, já normálně brečím.. proč nemůže mít každé dítě svou mámu, když ji potřebuje.. to by měl být přece zákon přírody..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama