Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Obr a chaloupka pod lesem

24. září 2010 v 12:04 | já |  Moje povídání
Taška, kterou nesu, je čím dál těžší. Vysedla jsem z autobusu a vleču se hlemýždím krokem na horní zastávku, abych mohla pokračovat dál. Musím ještě dvě zastávky, než se dostanu na horní konec dědiny. Tam úplně u lesa stojí stavení, do něhož tentokrát mířím. Od té doby, co pošťákům zakázali jezdit na kole a musí se šetřit i na benzínu, používají nás jako pokusné králíky, Opravdu zkoušejí kolik kg, kdo a kam donese. Naštěstí není dneska žádná dobírka, ale ty dopisy, které v tašce mám, se i tak pronesou.
Když jsem si ráno třídila zásilky podle adres, nemohla jsem si vzpomenout, kde toto číslo popisné je. Že je někde nahoře za kostelem, mi bylo jasný, ale, že leží ještě kousek dál, jsem si uvědomila, až jsem vysedala z autobusu. Jarda Novosad, řidič, který tady zná každý kámen, mi ještě jednou zopakoval, kam mám vlastně jít, pak mi zamával a pomaloučku odjel z poslední autobudové točny.
Tak teda jdu a cítím, jak se mi po tvářích kutálejí kapičky potu. Cesta se stáčí po vrstevnici dál do luk až pod les. Tam se krčí stará chalupa s dřevěným plotem. Kolem pobíhá malý vořech a už na dálku upozorňuje majitele, že se blíží vetřelec. Je první podzimní týden a sluníčko se ještě snaží trochu nás opéct.
U dřevěného plotku se zastavuji a domlouvám pejskovi, aby moje kalhoty nechal být. Zdá se, že si dal říct. Chytám za kliku a otevírám dveře do síně. Pomaloučku se rozkoukávám v příšeří chodby, když se za mnou ozve hrubý mužský hlas. Zprudka se otočím a příšerně se leknu. To co vidím, je hrozné. Přímo za mnou v síni stojí obr. Sklání hlavu, aby se vešel do síně a usmívá se . Může mu být kolem šedesáti let a vypadá hodně zachovalý. Má prošedivělé skráně a atletickou postavu. Po zádech mi proběhlo chvění a já se přistihla, že se mi docela líbí.  Sláva, bude jistě hodný a tak si chystám obálku s jeho jménem. Čte si a jeho tvář se pomalu rozjasňuje. Ještě mi podpisuje doručenku a pak mi nabídne kávu. Kdybych řekla, že na kávu nemám chuť, lhala bych.
Poseděla jsem si s tím mužem několik příjemných minut, dozvěděla jsem se, že mu konečně přišlo rozhodnutí o rozvodu, pochválil můj účes a vlastně i mě. Bylo to příjemné a teď se chystám na zpáteční cestu.
Nabídl, že mě odveze dolů a já přijala. Jsem teď, po té co jsem se rozešla s Jirkou, taková nijaká a jeho pozornost mi dělá dobře. Cesta dolů je kratičká, ale nám dvěma stačila. Slíbili jsme si dobrou večeři na hotelu a že si zavoláme.
Nasedla jsem do autobusu a pohledem hledám starý moskvič. Stál tam, než jsme zmizeli za lesem. Jsem pořád stejná, rychle vzplanu a pak mi dlouho trvá, než se ze špatného vztahu vzpamatuji. Cítím, jak mi hoří tváře a srdce divoce buší.
Bože, je to možné, že je to nový začátek, a ten obr v chaloupce pod lesem je tím pravým?
Kdopak ví?

 


Komentáře

1 Anna | Web | 24. září 2010 v 13:47 | Reagovat

Á, tady se rozehrává zajímavý romantický příběh :-) Moc hezky píšete, Hadi :-)

2 Jarka | Web | 24. září 2010 v 17:13 | Reagovat

Chaloupku pod lesem bych si dala říct a kdybych byla mladá a nezadaná, určitě i toho sympatického obra. ;-)  :-D

3 DědaLebeda | Web | 27. září 2010 v 17:15 | Reagovat

Že by ??,ve správnou chvíli na správném místě..hodně štěstí.. :-P
Chaloupka je krááásnááá.

---(:-§o)))   ,.DL.

4 Motýl | E-mail | 28. září 2010 v 0:10 | Reagovat

Schází se přeci lidi s lidma, tak proč ne? V krásném prostředí a sympatickým človíčkem? To se neodmítá. Tak tedy hodně štěstí Hadimrško! :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama