Umřela stará Prošková! Večer se motala kolem plotny a pokřikovala otevřeným oknem na uličníky běhající kolem jejich domu. Pak zničeho nic zmlkla. Nikomu to nebylo divné a tak ji našli až ráno, studenou.
Soused Mazal vypáčil dveře a zavolal záchranku. Přijel mladíček z vedlejšího města, bábu prohlédl a konstatoval smrt. Chvíli sepisoval povinné údaje do úmrtního listu, když ho napadlo, že nemá bábiny doklady. Rozhlédl se po kuchyni, nahlédl do zásuvky v kredenci, nadzvedl kraj ubrusu a koukl pod něj. Našel roztrhaný občanský průkaz a nějakou obálku. Byla docela tlustá a v ní se bělely úplně nové bankovky. Počítal, jedna, dvě...osm, devět....patnáct. Ano, patnáct pětitisícovek! Páni, tolik peněz, pomyslel si a obálku zasunul nazpět. Pokračoval v psaní, ale ta obálka mu nedala spát. Tolik peněz by beze zbytku vyřešilo všechny jeho problémy a Dana by dala konečně pokoj. Opatrně se rozhlédl a pak vzal obálku, přeložil ji na půl a zasunul do kapsy pláště. Překontroloval vše, co napsal. Vzal občanku a papíry a vyšel z domu. Tam už, za bedlivého dohledu několika sousedek, čekalo černé auto se dvěma zřízenci. Vyměnil s nimi několik slov a nasedl do svého nového vozu. Pohodlně se usadil a nastartoval vůz, jenž byl v poslední době nejčastějším zdrojem hádek. Před rozvodem se sice domluvili na vyrovnání, chtěli to mít oba konečně za sebou, ale on se rozhodl, že auto jí nedá ani za nic. To potřebuje, bez něj by byl jenom pan nikdo. Potřebnou částku má teď v kapse a bude klid.
Zamířil uličkou kolem školy a zapnul rádio. Chvíli se opájel nádherou okolní krajiny, pak se mu zazdálo, že v dálce za ním jede auto s blikajícím majákem. Myslí mu problesklo, že už asi jedou za ním, protože jej někdo viděl, jak počítá babčiny peníze. Zvolnil a pomalu položil nohu na brzdu. Zastavil u krajnice a otevřel okénko. Dovnitř pronikl čerstvý vzduch, prosycený vůní čerstvě pořezaného dřeva. Radek sáhl do kapsy a vytáhl obálku. Uvědomil si cenu těchto peněz pro něj i pro mrtvou bábu. Jeho mysl se rozdělila na dvě čáti, z nichž ta lepší mu neustále připomínala slova dávno zemřelého otce, že je lepší dluh než kriminál. Otec často používal různá přirovnání, která mu občas vytanula na mysli. Druhá polovina však překřikovala tu první, že babča už ty prachy nepotřebuje a nikdo o nich neví.
Vykouřil několik cigaret, když jej vyrušil pípavý zvuk oznamující, že jej někdo hledá. Rozmrzele sáhl na palubní desku a vzal mobil. Operátorka mu hlásila další návštěvu v blízké vesnici. Típl cigaretu, mobil vrátil nazpět a nastartoval. Ten den ještě mnohokrát projížděl kolem domu, v němž bydlela stará Prošková. Při pohledu na něj jím vždy projela neznámá vlna strachu a dosud nepoznaný pocit úzkosti a viny. Otřásl se a jel dál.
V poledne se zastavil na oběd v motorestu, dal si domácí polévku a pořádnou porci špenátu s bramborovým knedlíkem. Plášť i s obálkou nechal v autě, stejně tak jako lékařskou brašnu. Zaparkoval na straně od hlídačovy boudy, pěkně ve stínu, aby netrpěl jeho miláček.
Dana se ozval zrovna v okamžiku, kdy spokojeně dojídal porci. Oznamovala mu termín dalšího stání, které bude dělit jejich společný majetek. "A nezapomeň bude se tam jednat i o autě! Buď mi dáš peníze, nebo chci auto. Jistě si pamatuješ, že bylo koupeno mým dědou, a bez něj bychom byli namydlení, vždyť víš!" rezolutně zakončila Dana svůj hovor.
V zatáčce se mihl zajíc a jen tak tak stačil zmizet v mlází. Motor spokojeně vrčel a na Radka padala únava. Zastavil proto na odpočívadle u lesní školky a chvíli jen tak seděl. Pootevřel okénko na straně od cesty a pohodlně se opřel. Ticho a klid lesního porostu, drobné šumění větví a čerstvý vzduch jej pozvolna ukolébaly ke spánku.
Čas ubíhal a Radkovi se zdálo, že někde v dálce slyší hlasy ženských, které sbírají klestí. Zpočátku jim nerozuměl, pak bylo vše zřetelnější a jasnější.
Jedna mluvila o tom, že u nich ve vsi zemřela stará bábinka, která nikoho nemá.
"A ženské představte si, ze svého malého důchodu si našporovala hromadu peněz!" povídala informátorka.
"No, já vím, že prý je měla v kuchyni pod ubrusem, vím to od pošťačky, která jí nosívala penzi."
Ženské hlasy se nesly lesem až k cestě a Radkovi se začaly tvořit krůpěje potu na čele. Chvíli přemýšlel, jestli se mu to nezdálo, ale když hlasy pokračovaly sdělením, že -" ukradl to prý ten mladý doktor, když psal úmrtní listy!" dodávala další žena.
Radek se protáhl, rychle nastartoval a jel směrem k hornímu konci. Rychle se smrákalo a když zastavoval auto u domu staré Jeníkové, sousedky báby Proškové, nebylo skoro vidět na cestu.
Opatrně přivřel dveře auta a jedním skokem se přenesl přes babčin plot. Na dveřích se bělela policejní páska a okna byla zavřená. Oběhl rychle domek a chytil za kliku od prádelny. Naštěstí povolily a on se pohodlně dostal dovnitř. Na stěně tikaly hodiny a oknem se prodíral právě vyšlý měsíc. Jednou rukou sáhl do kapsy, kde se od rána krčila obálka s penězi. Druhou nadzvedl roh ubrusu a zastrčil ji pod něj. Jakoby mu něco spadlo z prsou.
Když otevíral dveře svého auta, zaslechl zřetelně, že někdo jde po cestě směrem k němu. Uviděl babču Jeníkovou, k níž občas také jezdí. Mávala na něj a pak zvolala "Tak to má být". Radek se třásl zimou a ještě něčím. Ne, strach to nebyl, jenom nějaká zvláštní síla a moc mu občas sáhla na srdce, které se zachvělo. Nerozuměl tomu, co tím babka Janíková myslí, ale byl přesvědčen, že dobře udělal.
Když ten den dorazil domů, Dana už byla pryč a on spokojeně usnul. Stále si nebyl jist, jestli v tom lese opravdu ty ženské byly, nebo se mu to jenom zdálo. Ale to už je jedno, řekl si pro sebe. Nic se nestalo, peníze jsou na svém místě a s Danou ještě promluvím.
Za několik dnů dostal dopis od starostky Večerkové. Psala v něm, že se má zastavit u ní na obecním úřadě, musí mu něco předat. Váhal, nevěděl o co jde, ale stavil se.
Čekalo ho překvapení, bába Prošková se starostkou sepsala poslední vůli, v níž domek okazuje radnici, aby s ním naložila, jak bude potřebovat a peníze jsou pro děti ve zdejší MŠ. Panu doktorovi odkázala vkladní knížku. Když se na ni podíval, zatočila se mu hlava. Byla na ní stejná suma, jakou v ten den vzal zpod ubrusu. Neuvěřitelné!
Jezdíval k ní často, ona několikrát Radkovi říkala, že po její smrti se s ním vyrovná, ale on tomu nevěnoval pozornost. Teď stál s knížkou v ruce a po tváři mu tekly slzy. Byl rád, že to tak dopadlo a spokojeně odešel.
Od té doby, kdykoliv projížděl kolem domku, kde se tehdy v noci potkal s bábou Jeníkovou, měl pocit, že za oknem někoho vidí, jak jej pozoruje. Věří tomu, že tam opravdu je někdo, kdo o jeho chvilkovém pochybení ví.
Je dobře, že člověk má něco takového, čemu říkáme svědomí a je dobré tomuto hlasu dopřát sluchu, dokud lze chybu napravit.
To byl moc hezký příběh a moc hezky napsaný. :-)