close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Cestovatelka

13. září 2010 v 10:17 | já |  Moje povídání
Za oknem vlaku se míhá krajina. Ubíhá někam dozadu a mizí v dáli. Kolik je to let, co jsem tudy jela naposledy? Pět? Ne, sedm let, ano sedm let jsem byla na druhém konci světa. Odjela jsem den po osmnáctých narozeninách a bylo to tak jednoduché. Čekal mě velký svět, noví lidé, zkrátka jiný život.
Matka nebyla doma a pro mě tak bylo jednodušší sbalit bágl a vypadnout. Nikdy jsme spolu neměli moc dobrý vztah. Štvala jsem ji svou tvrdou hlavou a ona mě svou jízlivostí a přehnanou péčí. Položila jsem klíče na stůl a bouchla dveřmi. Pryč! Co nejdál od všedního dne a nudy!
Protloukala jsem se světem všelijak. Zpočátku to nebylo snadné, kolikrát jsem se ocitla skoro na hraně zákona, ale sebe jsem nikdy neprodala. Kradla jsem po polích, občas něco v obchodě. Nejsem na to nikterak hrdá, ale jinak to zpočátku nešlo. Když jsem si našla první flek, v jedné nádražní putyce jsem myla nádobí a uklízela, byla jsem nesmírně šťastná, že se už dokážu o sebe postarat. Také hlavu jsem měla kam složit, v zadním kumbále za skladištěm, nebyl sice žádný komfort, ale konečně mi nepršelo za krk. První vydělaný peníz jsem projedla a propila, samou radostí, že už konečně něco mám. Když mě práce u nádraží přestala bavit, šla jsem zase dál, s několika markami v zadní kapse kalhot. Projela jsem skoro celou Evropu, než jsem poznala Ralfa. Byl to on, kdo mě přemluvil, abych odjela trochu dál do světa. Tím dál myslel Pákistán, kam se chystal s partou kamarádů na expedici. Moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem souhlasila a odletěla do jedné z nejchudších zemí světa. Když kluci odjeli do hor, já se vydala dolů do Indie.
Cestou jsem potkávala spousty lidí z celého světa. Živila jsem se příležitostnými pracemi a zadek si vozila stopem. Jednoho dne se ke mě přidala malá holčička s překrásnýma černýma očima. Tulačka, která nikoho neměla a šla s každým, kdo jí nabídl kousek placky nebo hrst rýže. Zpočátku jsem se bála, že ji někdo bude hledat, ale na četnické stanici mi řekli, že je opravdu bezprizorní. Byla zanedbaná a měla vši. Nakoupila jsem proto nějaké ty spreje, poumývala jsem ji a oblekla do čistého oblečení ze sekáče. Držela se mě celou dobu jako klíště a dlouhou dobu nepromluvila. Když jsme se dostaly do Marakéše, našla jsem jí nový domov. Charitní dům sester Dona Bosca. Loučení nemám ráda, tak jsem se zkrátka ráno sbalila a nechala ji tam. Bylo mě jí líto, ale víc jsem pro ni udělat nemohla.
Pokračovala jsem v toulání po světě, kde jsem viděla spousty krásných míst, potkala hodně dobrých lidí, narazila i na darebáky a místa, kde lidi požírá chudoba. Domů jsem za celou dobu napsala asi tři dopisy, to jenom tak, aby matka věděla, že ještě žiju a hlavně jsem se chtěla pochlubit, kam až jsem se dostala. 
Teď se teda vracím domů pokornější než dřív a se strachem v srdci, zda mě matka přijme!
Borovany, Příbělice, Kotlářov a jsem doma. Už poznávám věž Borovanského kostela za lesíkem, rybník u Příbělic a lom na Kotlářovské stráni. Vlak zastavil ve stanici a já se vydala pěšinkou mezi zahradami k té naší. Chvěju se strachem a můj krok se zpomaluje. Už je vidět dřevěný plot, celý nahnutý a křivý. V zahradě po kolena tráva a na jediném keři drobné kuličky rybízu. Otevírám vrátka a poslouchám, jestli uslyším otevřeným oknem matku myjící nádobí. Řinčení se neozývá, všude je klid a mír. Náhle mě napadlo to, co jsem celou dobu zaháněla pryč, čeká na mě někdo v tom malém domečku pod strání? Čím jsem blíž, tím více mi vlhnou oči! Postava s košem prádla se zastavuje a dívá se směrem ke mě. Ano, je to máma. Dnes už si dovedu přiznat, jak moc mi po celou tu dobu chyběla. Pokládá koš na zem a s nevěřícím pohledem si mě změří. Pak rozpřáhne náruč a já se do ní vrhnu. Jen tak beze slov se držíme a obě nás spojuje nesmírné, uklidňující štěstí. Beru do ruky vlhký svetr a věším jej na šňůru, máma mě pozoruje a po tváři ji stéká velká slza.
Neplač! Já také nepláču, jsem doma a už ti neodejdu!
Bereme prázdný koš a s rukama kolem ramen jdeme donitř. 
home
Konečně zase doma.                                                                              
 


Komentáře

1 Jarka | Web | 13. září 2010 v 11:23 | Reagovat

Návrat ztracené dcery. Asi oběma to odloučení pomohlo k uvědomění si, že jsou si blízké a že se mají rády. Bylo to Hadi moc hezky napsáno, přiznávám bez mučení, že mě při čtení poslední odstavce vyhrkly slzy do očí. Kéž by všechny zbloudilé ovečky našly otevřenou náruč. :-)

2 Motýl | E-mail | 14. září 2010 v 12:52 | Reagovat

Krásně se to četlo, jak cestopis, ale ve Tvé kůži /jestli je to opravdu o Tobě/ bych opravdu nechtěla být. Já také moc ráda cestuji,ale ne z trucu, nebo nepromyšleně. Umím si ale představit to vzácné setkání - ve zdraví a s maminkou po několika letech a bez rozloučení. Ale konec dobrý, vše odpuštěno a to byl ten vzácný den pro dvě ženské.Piš, umíš krásně psát o tom co  Tě zajímá, překvapí, či potká...Zdravím,Motýl. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama