Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Září 2010

Přišly všechny

8. září 2010 v 13:18 | já |  Moje psaní
Dlouhou nemocniční chodbou se procházela dívka. Byla drobounká a její černé vlasy prozrazovaly odbornou péči. Na sobě měla bleděmodrý zupan a papuče stejné barvy. Vypadala jako panenka na hraní. Tváře měla pohublé a pleť prozrazovala vážnou chorobu. Při chůzi se přidržovala madel a její krůčky byly drobounké jako ona sama. Sem tam nahlédla do otevřených dveří, které právě míjela, a pomaloučku se sunula dál. Na konci chodby byly dvojité dveře na terasu a na ní několik stolečků a židle. Pomaloučku dveře otevřela a zmizela za nimi. 
Na oddělení 3. interny byl ten den velký zmatek. Propouštělo se asi 10 pacientů a všichni chtěli být brzo doma. Pan doktor nestíhal vypisovat propouštěcí zprávy a do toho všeho se na ambulanci zbláznili. Mezi propouštěnými a zbylými pacienty se proplétaly příjmy, prodíraly se vozíky s pacienty na vyšetření, k tomu došel opravář na antidekubitky a přivezli lékárnu. Zkrátka blázinec. Ráno vyplivl počítač a ještě nefungoval. Všechno se muselo psát ručně na starém psacím stroji. No, zkrátka, záhul. Staniční cupitala z jednoho pokoje do druhého, dělala odběry a na nás zůstalo všechno ostatní. Vzala jsem si velký vozík, naložila na něj prádlo, vypsala si z vizitního sešitu, kdo jde definitivně domů, a odjela jsem převlékat postele. Zavřela jsem se na dvojáku a dala se do práce. Oknem svítilo sluníčko a venku se hlásilo jaro. Najednou mě napadlo, že bych v pokoji neměla být sama. Znovu jsem se podívala na lísteček a vidím, že paní M. zůstává. No, jo, ale kde ke? Naposledy jsem ji zahlédla při rozdávání léků tam na konci chodby! Zatrnulo mi!  Pohled na hodinky ukazoval půl desáté a já dostala strach. Vždyť ona zná svou diagnózu a ví, co ji čeká, pomyslela jsem si v okamžiku, kdy jsem vycházela z pokoje.
Několikrát jsme spolu v noci seděly u kávy a povídaly si.  Byla velmi společenská a milá. Chtěla všechno vědět na rovinu a tak jí lékař řekl pravdu. Její nemoc není na vyléčení a je velmi vážná. Na otázku kolik ještě má času, lékař pokrčil rameny. Kdopak ví?
Sedávaly jsme na pokojíku a povídaly si o všem možném. Jak chtěla studovat, ale nedostala se. Jak ji opustil její milý jenom proto, že nechtěla odjet s ním do ciziny. Vyprávěla o své matce, která je už stará a nemůže na nohy. Její touha po dětech jí přivedla k práci v dětském domově. Tam se cítila užitečná a tam se chtěla vrátit.
Spěšně jsem se rozhlédla chodbou, zda někde neuvidím modrat se župánek. Nechtěla jsem dělat ještě větší zmatek, než už na oddělení byl, tak jsem prošla jídelnou a zamířila jsem na terasu. Snad tam bude, napadlo mě a tajně jsem v to doufala. Otevřela jsem dveře a rozhlédla jsem se, konečně, támhle stojí. Opřená o zábradlí a kouká někam dolů! Opatrně jsem ji vzala za ramena a ona se ohlédla. V očích se jí leskly slzy a na tváři měla úsměv. Ona se opravdu usmívala, po dlouhé době jsem ten úsměv u ní viděla.
"Sestřičko, vy jste hodná, že jste se o mě bála, ale nemáte důvod! Já bych nikdy nemohla udělat nic takového, nač jste určitě myslela. Vím, že jsem nemocná a že moje dny jsou sečteny, ale přesto tady chci zůstat co nejdéle. Vidíte tam dole ty tři děti? To jsou od nás z domova. Jdou ze školy, a tak se rozhodly, že mě navštíví. Ještě, že mám ten mobil, který jste mi půjčila. Včera jsme se domluvili a teď tady na sebe koukáme. Nahoru je nechci volat, aby ještě něco nedostali. Nám to takhle stačí." Vychrlila na mě jedním dechem a začala mi děti představovat. Mluvila o nich tak, jako by to byly její vlastní, a pyšnila se jejich úspěchy. 
V této chvíli to nebyla cizí žena, kterou nemoc změnila k nepoznání. Přede mnou stála mladá mamina, pyšnící se svými dětmi a objímající je svým pohledem. Pochopila jsem, že tyto děti ji nahradily rodinu a ona je tak bere i nyní, kdy s nimi nemůže být. Ptala se na známky, které dostaly, jak jim chutnal oběd a co mají naplánováno odpoledne? Byla k nim vlídná a oni jí radostně odpovídaly.
Pomalu jsem vycouvala a cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza.  Něco nebylo v pořádku, někdo odepřel této ženě to největší potěšení, které mohla mít. Nestala se matkou. Škoda, že se jí už nestane! Věděla jsem, že čas už jí to nedopřeje.
Za několik dalších dnů se její osud naplnil. Já však na ni musím myslet vždycky, když někde čtu o špatném zacházení s dětmi. Ona by to rozhodně nedokázala! 

S kým si mě spletla?

7. září 2010 v 11:48 | já |  Moje psaní
Mávala na mě přes celou ulici a já měla dojem, že mi nese milion! Paní v mém věku s kyticí v ruce se ke mě řítila jako kometa. Proboha, kdo to je? Mám sice brýle a do dálky mám špatný zrak, ale paní mi nikoho nepřipomínala. Už, už jsem se chystala se otočit a kráčet dál, když mě doběhla.
"Ahoj! To jsem ráda, že tě vidím! Kolik je to prosím tě let, co jsme se neviděly?" chrlila ona žena a já se jenom tupě usmívala. Chtěla jsem ji říct, že si nevzpomínám, kdy jsme se naposledy , či vůbec někdy viděly, ale nepustila mě ke slovu. Byla k nezastavení a neustále při té řeči hladila mou ruku a smála se jako sluníčko. Ještě chvíli, pomyslela jsem si, a už jí něco řeknu.
Lidí kolem chodili a nevěřícně kroutili hlavou. Dvě báby na chodníku a drbou jako o závod.
Začínala jsem se potit (to vždycky, když jsem ve stresu nebo mě něco překvapí) a přešlapovala jsem z jedné nohy na druhou.
Když jsme tak stály asi dvacet minut a já ze sebe dostala jenom několik slov typu, "moment", "ale já". "chviličku" a podobně, k zastávce na druhé straně  ulice přijel autobus. Žena se na něj jen tak podívala a pak řekla "Nevadí, pojedu druhým, přece teď, když jsme se po tolika letech potkaly, tě nenechám jít!"
To už jsem nevydržela a chytila jsem ji za ruku se slovy " Ale, vy si mě s někým pletete! Já vás neznám, klidně na ten autobus běžte!" To poslední jsem už skoro křičela. Podívala se na mě pátravě a chvíli mlčela, pak se hluboce nadechla a zařvala na mě "Tak proč mě tady zdržujete, paní, teď mi ujede autobus!" To poslední už za mnou křičela a mávaje taškou nad hlavou utíkala k zastávce. Rozhazovala rukama a ještě v autobuse se jí neustále otevírala pusa. Naštěstí jsem ji už neslyšela. Docela jsem si oddechla, že mám ten trapas za sebou a horečně jsem uvažovala, zda opravdu tu ženskou neznám.
Možná, že mám někde dvojnici, ale nevím o tom. Bylo by dobré se s ní někdy sejít, mohlo by to být zajímavé.
A co vy? Už si vás také někdy s někým spletli?

Jako dvojník se označuje člověk, který vypadá velmi podobně nebo naprosto stejně jako někdo jiný. Vidění sebe samého je poměrně častým motivem pověstí a strašidelných historek, zpravidla je to považováno za zlé znamení. Psychologicky byl tento jev několikrát popsán, halucinace sebe samého se objevuje po intoxikaci alkoholem, u epileptiků a jiných duševně nemocných. Označuje se jako heautoskopie.[

Málem zadlužily státní kasu kvůli parádě!

6. září 2010 v 11:58 | já a History revue |  Něco z historie
Neznám ženskou, která by se nerada strojila. Už od malinka si děvčátka vybírají šatičky a střevíčky podle toho, které se jí více líbí. Nejednou jsem viděla v obchodě s obuví, jak si malá slečna s nechutí obouvá boty, které se ji nelíbí,, tváří se nešťastně, když ji maminka přemlouvá a naopak, sama ukazuje, které ty botičky by vlastně chtěla. Tánhle ty červené, ty se ji líbí nejvíc.
No, a my dospělejší jsme na tom stejně, kolikrát se vrátíme k výkladní skříni či do obchodu, znovu a znovu prohlížíme halenku na denním světle, otáčíme ji ze všech stran a přikládáme ji před zrdcadlem ke tváři, abychom se ubezpečily, že tahleta barva je právě ta, kterou hledáme.  Muži z nás šílí a raději do takovýchto butiků ani nejdou. Stejné je to i s účesem, kabelkami či parfémy. Zkrátka, ženy se odjakživa rády strojí.
Největšími parádnicemi v historii jsou panovnice, nejenže jsou všem na očích, ale navíc mají na parádu nejvíce finančních prostředků. Někdy při své marnivosti zacházejí velmi daleko. Například anglická královna Alžběta I. se jednou utrhne na služebnou, jenom proto, že se jí zdá, že má hezčí šaty než ona. Ruská carevna Alžběta I. Petrovna se zase na vlastním plese chová kvůli módě jako hospodský rváč a rozhazovačnost francouzské královny Marie Antoinetty rovnou vede k vypuknutí Velké francouzské revoluce!
První z jmenovaných dam, anglická královna Alžběta I. se na veřejnosti řídí heslem "šaty dělají člověka". Její okázalá garderoba z brokátu, sametu , saténu a hedvábí má všem ukázat moc a bohatství Anglie. Výběr má více než pestrý - ve svém šatníku ukrývá na 3000 šatů všech barev a každý týden jí k tomu přibude nový pár botiček. Nezbytným doplňkem jsou samozřejmě šperky. Jeden tehdejší benátský vyslanec píše: "V šatech, vpředu poněkud otevřených, bylo vidět krk obtočený perlami a rubíny až k hrudi.....kolem čela měla perly velké jako hrušky.....dávala na odiv obrovské množství drahokamů a perel, jež měla po celém těle." Možná víc než nad tou nádherou vyslanci žasnou nad tím, že se královna s takovým nákladem drahých kamenl na těle dokáže vůbec udržet na nohou. I pro její komorné představuje královnina garderoba noční můru. Trvá to dvě hodiny, než ji do těžkých šatů navléknou.
Přebornice Alžběta I. Petrovna, ruská carevna, má ve svém šatníku 15 000 šatů a k tomu 5000 párů bot. Dalších asi 4000 nádherných rób jí zničí nenasytné plameny, během požáru Moskvy v roce 1747. Carevna je marnivá a nesnese, aby některá dáma na plese měla cokoliv stejného jako ona. To se pak tak rozzuří, že se vrhne k dámě, jež si do vlasů vetkla stejnou růži jako ona a přede všemi jí květ z vlasů vyrve. Kolemstojící hosté a diplomaté zírají s otevřenými ústy.
To francouzská královna Marie Antoinetta luxusem zahání nudu. Jako královna dostává na svou garderobu závratnou roční apanáž - v přepočtu na dnešní koruny by činila 77 milionů. To jí ale nestačí, ročně si objednává na 300 nových šatů a k tomu doplňky, šperky, drahé účesy. Těmi udává v Paříži tón. V té době frčí vysoké drdoly s vycpávkami, které vlasy zvedají do závratných výšek. Její účesy mohou měřit i metr na výšku, ozdobit je obyčejnými květinami, šperky nebo peřím se jí zdá trochu nudné, a tak se ve vlasech objevují klícky se živými ptáky či modely lodí.


Kdo může za úpadek morálky?

5. září 2010 v 12:41 | já a Reflex |  Moje psaní
Křičela na svou matku přes půl ulice!
"Se ti na to můžu vy....! Nejsu blbá, jak si myslíš! A vůbec, nezajímá mě, že tam nedojdeš! Tak si někomu řekni, kruci, ať ti do zařídí! Já na to nemám čas!" dodala už o něco  mírněji a zabouchla dveře svého vozu.
Matka stála před domem a jenom tak mávla rukou na pozdrav. Několik kolemjdoucích se po ní podívalo a pokračovalo dál. Auto zařvalo, protočilo kola a za chvíli zmizelo v oblacích prachu.
Onu rozčilenou ženu, mladší než já, si pamatuji z doby, kdy ji její matka vodila do jeslí. Vždycky načesanou a pečlivě oblečenou jsme H. přebíraly do naší péče. Později, když chodila do školy kolem našeho, skotačila s ostatními dětmi a na svou mámu mávala až k rohu. Zmizela někde ve světě, udělala školu a stala se vdanou ženou. Její muž se pokoušel o podnikání a hrdá maminka všem vyprávěla, jak dobře se dcera má. Hlídala jí dvě děti, kdykoliv s nimi přijela, a když se dostala do průšvihu, ochotně vypomohla penězmi. Dnes své dceři nestojí ani za pozdrav.
Možná, že takových případů znáte několik. Když jsem dnes byla venku a tuto scénu jsem viděla a slyšela, uvědomila jsem si, jak moc bych si přála mít ještě své rodiče. Jak ráda bych jim s čímkoliv pomohla, ale nejsou už.
Takové chování a takový morální úpadek přece někde musí mít svůj původ! Dítě se přece učí nápodobou, tak jak to, že H. nejedná stejně jako její matka, která doopatrovala své rodiče, bez nejmenších problémů. Jak se asi budou chovat její děti, až dojde čas. Modelem chování musí být primárně rodinný kruh. Chybí-li dítěti přirozená autorita otce (A ta jim v tomto případě chybí. Jsou rozvedení a otec má zákaz styku s dětmi.) a matky, lze obtížně očekávat, že se dobrovolně podřídí autoritě druhých. Nedůslednost výchovy uvnitř rodiny, způsobená absencí autority, je lehkovážně zastírána pohodlnou výchovou dítěte k spontánnímu "svobodnému" jednání. Výsledkem je stále častější neschopnost dětí řídit se běžnými návyky a ovládat dovednosti odpovídající jejich věku.
Jedním z důsledků polistopadového vývoje české společnosti byl odklon od všeho, co připomínalo minulý režim, a nekritické přijímání čehokoliv, co přicházelo ze "Západu". Tento vcelku pochopitelný trend zastihl i českou rodinu a její chod. Otec i matka se věnují svému povolání a dětem se nechává co největší volnost a svoboda. Zapomíná se na tradiční soudržnost generací a potřebu pevné rodiny. Manželství jako pevný svazek dvou partnerů je považováno skoro za přežitek. Nesmyslné upřednostňování volných svazků vede k tomu, že rozchody jsou snazší.
Všichni se ženeme za mamonem majetku a zapomínáme na své kořeny a svou povinnost vychovávat příkladem své děti. Zdá se, že je to boj s větrnými mlýny, který nás čeká.
Dokážeme opět vrátit Česko mezi morálně vyspělé státy? Povede se nám dostat rodinu na místo, které ji ve společnosti patří? Začínám se bát, že se toho nedočkám!  

Máme rádi zvířata

4. září 2010 v 15:12 | já |  Fotografie
007a

Naše okatá Elinka!

040a


023a

kotě
ovečka

Boj o kartičky!

3. září 2010 v 12:24 | já |  Moje psaní
Výstřižky z novin a časopisů byly jednu dobu mým koníčkem. Měla jsem jich tolik, že zabíraly celou zásuvku. V letech 1958, kdy jsem začala chodit do školy, až 1967, jsem těchto výstřižků nasbírala moře. Nebylo to vůbec snadné, v novinách typu Rudé právo a Práce se toho mnoho nedalo najít. Tak jsem se pídila po různých časopisech, kde se tu a tam našel článeček o zpěvácích, nebo černobílá fotka s právě moderním účesem na nějaké manekýně. Obrázky byly tak malinké a tak nekvalitní, že se kolikrát nedalo rozeznat, co jsou vlasy a co stín. Přesto jsem hledala a sbírala. Velkým úlovkem pro mě byla mini fotografie jakési, mně v té době neznámé skupiny čtyř mladíků. Byli z Liverpoolu a hráli big beat, jak se psalo na titulce.  Nic víc, jenom nějaká mně neznámá jména. Celá nedočkavostí jsem se těšila na druhý den do školy, kde se holkám pochlubím úlovkem. Jaké bylo však mé překvapení, když mi Olda ukázal opravdové fotky a také věděl, jak se který hudebník jmenuje, nač hraje a dokonce měl i napsaná slova jedné písničky. Samozřejmě že anglicky, ale byl vítěz! Záviděla jsem mu hodně dlouho a ještě dlouho trvalo, než jsem s někým vyměnila barevnou kartičku z cigaretových žvýkaček, které se dostaly koupit jenom v Tuzexu, za barevnou fotku Brouků.
Stejné to bylo i s modelkami a módou vůbec. Náhodou jsem dnes objevila kartičky čtyř zpěvaček. Možná už nikomu nic neřeknou jejich jména, ale jednu určitě znáte -  bosonohá zpěvačka Sandy Shaw.

002
Tady je máte pěkně vedle sebe -  Sandy Shaw, Francoise Hardy, Marisa Mell a Cilla Blacková. Nepamatuji si, která byla zpěvačka, která herečka. Pro mě to byly tenkrát krásné ženské. Jsou i dneska.001
A když si ještě uvědomím, že na zadní straně kartiček jsou závodní auta, tak je mi zcela jasné, proč byl o ně takový zájem.

006

Jistě jsem jich měla daleko víc, ale čas zapracoval a jsou v nenávratnu. Tak alespoň tolik.

Dotazník

3. září 2010 v 9:55 | já |  Moje psaní
Uplynul nějaký čas a já se opět sama sebe ptám!
Tak jak se vede?

No, kdyby to bylo lepší, nezlobila bych se! Ale jde to!

Co zdraví? Jak to vypadá s ním?

Tak to už je trošku horší. Uplynul nějaký ten měsíc a já se pomalu naučila žít se všemi potížemi. Ráno rozhodnu, co udělám, zda to bude korzet, prášky nebo jenom cvičení? To podle toho jak se moje kosti projevují!

Jste v důchodu, co na to říkáte?

Zatím se s tím vyrovnávám. Každé ráno si lebedím v posteli a těší mě, že nemusím vstávat se slepicemi. Přes den si to ani neuvědomuji a večer mám radost z toho, že jsme s polovičkou spolu.

Jak je to u vás s volným časem?

Tak to je jediná věc, které mám relativně dost. Jenomže.... Co je to volný čas. Jsou to chvíle , kdy bezradně sedím a přemýšlím, co dneska uvařím? Nebo je volný čas doba po obědě, kdy s polovičkou popíjíme kávu a já při ní usnu! Nebo lze za volný čas považovat hodiny, kdy mi dole vrčí pračka a já čekám, až bude hotovo? Tak takového volna mám dost.

Blíží se podzim a s ním práce na zahrádce. Už jste začala?

No, tak po troškách, jenom co mě dovolí pajdavé nohy! Teď je zase deštivé období, tak se moc nedá dělat. Jinak pořád čekám na povolení kanalizační přípojky, která se díky letním dešťům zcela pokazila. U sto let starého domu není divu. Ještě štěstí, že mám zahrádku pro lenochy, bez zeleniny a jenom čtyři stromky. Jablíček moc není, višně už jsou zlikvidované, tak se bude jenom stříhat živý plot a sekat trávník. Doufám, že to zvládneme.

Když se řekne byt nebo dům? Co by u vás zvítězilo?

Celý život bydlím v rodinném domku, proto vím co to obnáší. Čím víc přemýšlím a stárnu, tím více se mi zdá život v bytě  pro dva důchodce přijatelnější. Není tam sice takový klid, jako ve vlastním domě, není tam zahrádka (ta jediná by mě asi scházela), ale jinak co by nám scházelo? Takový 3+1, si myslím, že by byl docela ideální.

Nabídne-li vám někdo vybrat si ze dvou jídel, např. vepřoknedlozelo a zeleninový nákyp, co zvítězí?

Jednoznačně to první. Jsem masožravec, a tak i když mám zeleninový nákyp ráda, sáhnu po vepřovém. Ovšem ničeho se nezříkám, neexistuje nic, co bych do sebe nenasoukala. Snad jenom nějaká exotika - červi, housenky apod.

Výlet pěší nebo kolmo?

Jednoznačně kolmo! Moje nožky už dopředu stávkují, když mají ujít větší vzdálenost jako 100 m, někdy se jim, mrchám, nechce ani menší vzdálenost. Řeknou dost a neudělám ani krok.

Televize vysílá několik nových seriálů, reality show, historických filmů. Co si vyberete?

Většinou jsou to historické filmy, Tudorovci, Madamme de Pompadoure a pod. Detektivní seriály také, ale poslední dobou jsou skoro stejné. Docela se mi líbí Mentalista a Sběratelé kostí. Nepohrdnu rovněž Dr. Housem apod.
Jejdanky, to je hodin! Musím běžet do kuchyně vařit. Tak zatím a zítra zase nashle!

  

Ještě ze šuplíku

3. září 2010 v 8:52 | já |  Fotografie
044
Pár zapomenutých fotek!

P1070917
"Fazolový strom"



018 aa
030 a
A ty vlny, člověče .....!

004

Osamělá krasavice

Říkanka

2. září 2010 v 9:00 | J.Čarek a J. Trnka |  Co se mi líbí
041

042

Hřebíček, muškát a skořice v erbu

1. září 2010 v 14:43 | podle časopisu History |  Víte, že?
zelene-koreni 2
Vůně dálek, která na každého z nás jistě občas dýchá, je neodmyslitelně spojena s orientálními bazary a trhy, S voláním muezinů a barevnou, až oči přecházející nádherou místních prodejců rozličného koření. Kdo by neznal vůni skořice, anýzu nebo majoránky! Každý má tu svou chuť a vůni, které dává přednost před těmi ostatními.
Napadlo vás někdy, odkud se distribuovalo koření? Které to nejčastěji bylo a odkdy se vozilo k nám do Evropy?
Obchod s kořením ze zámoří se začíná rozvíjet už ve středověku v době prvních velkých námořních výprav. Benátský kupec Marco Polo (1254-1324) třeba popisuje ve svém cestopise Milion indický pepřovník. Mořeplavec Kryštof Kolumbus (1451-1506) a Vasco de Gama  (1469-1524) zase přivážejí ze svých výprav do Ameriky, (respektive do Indie), vanilku, kakao, papriku, pepř, zázvor, muškátový oříšek, skořici a hřebíček.
Když roku 1519 vyplul Portugalec Fernao de Magalhäes (1480-1521) s 265 námořníky na cestu kolem světa, jedním z jeho úkolů je objevit nové zdroje hřebíčku. Z jeho výpravy se po třech letech vrací jenom jediná loď Victoria, zato plně naložená hřebíčkem z ostrovů Borneo a Moluky. Náklad koření přitom dvojnásobně zaplatí výdaje na celou výpravu! Španělský velitel lodi Juan Sebastian Elcono (1476-1526) se díky tomu stává šlechticem a do erbu dostává 12 hřebíčků, tři muškátové ořechy a dva pruty skořicovníku.