close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Září 2010

Tajemství vykřičené do vrby

14. září 2010 v 8:09 | já |  Moje psaní
Znáte pohádku o králi, jenž měl oslí uši? Určitě! V ní vystupuje holič, který, aby nepřišel o hlavu, chodí vykřičet tajemství o tom, co pod dlouhými vlasy král skrývá, do vykotlané vrby.
Každý známe takové "smrtonosné" tajemství, s nímž si mnohokrát nevíme rady. Špatně se nám spí, převracíme se ze strany na stranu, potíme se hrůzou, abychom se náhodou někde nepodřekli. Jistě to znáte např. ze zaměstnání, kde se člověk mnohokráte dozví věci, z nichž mu jde hlava kolem.
Moje kolegyně z nemocnice se jednoho krásného dne čirou náhodou doslechla, že šéfovi zahýbá manželka. Znala ji, stejně jako všichni ostatní. Byla to bomba, která kolegyni, říkejme jí třeba Věra, pořádně vyvedla z míry. Byla jedna z těch, které tajemství dlouho neudrží a tak jí bylo jasné, že je ve velkém nebezpečí. Podrobnosti nevěděla a tak chodila několik dnů jako tělo bez duše. Bylo nám jasné, že se s ní něco děje. Jindy uštěbetaná Věra jenom na půl úst odpovídala na otázky a kolektivnímu "drbání" se zdaleka vyhýbala. O víkendu, kdy měla službu, se jí však přihodila věc, kterou nečekala. Bylo po obědě a právě začínaly návštěvní hodiny. Oddělení ještě bylo zamčeno, proto, když Věře zazvonil telefon na stole, bezmyšlenkovitě jej vzala a řekla do něj "návštěvy od 14 hodin" a sluchátko odložila do vidlice. Nevšimla si však, že nedosedlo na své místo a tudíž nebyl zrušen hovor. Když se oddělení zaplnilo návštěvami, Věra se svou mladší kolegyní se zašily do ošetřovny, po stole rozložily materiál a motaly tamponky. Při takové práci se samozřejmě povídá a milá Věra to už nevydržela. Kolegyně musela slíbit, že bude mlčet jako hrob, že to co jí prozradí, nikomu neřekne. I milá Věra spustila a telefon odposlouchával. Náhoda tomu chtěla, že primář měl tento víkend službu a chtěl se ujistit, že na všech odděleních je vše v pořádku. I chytil sluchátko venku u vchodu do oddělení a než stačil vytočit číslo, zaslechl nějaký hovor týkající se jeho manželky. A tajemství bylo venku! Vrba, do níž si Věra chtěla ulevit, byla tak zrádná, stejně jako ta z pohádky.
O tom, co se dálo pak, už nemá cenu psát! Je to všude stejné v životě i v pohádce. Nechtějme proto znát cizí tajemství, ona totiž každá vrba jednou selže. 

Jaxi taxikařím

13. září 2010 v 14:03 | Iva Pekárková |  Co jsem právě dočetla
Už samotný titul (JAXI TAKSIKAŘÍM) nové knihy Ivy Pekárkové naznačuje, že nás při čtení čeká pohoda, humor a hlavně nečekáme náměty k zbytečnému přemýšlení. Autorčiny fejetony jsou přesně takové, ale náměty je kniha přímo nadupána. Za každým příběhem je ukryta zásadní otázka z říše mezilidských vztahů, kterou si v trvalém tlaku žití neklademe, vytlačujeme jí, nebo nevnímáme. Spisovatelka před nás servíruje "všední" zážitky, "všední" práce londýnské taxikářky. Její kolegové a pasažéři jí inspirují k zamyšlením se nad rasismem, stářím, výchovou mládeže, maloměšťáctvím, touhou po penězích a moci, životním prostředím a vším, co nás denně provází. Geniálně umí najít jádro problému, částečně nastavit zrcadlo, trochu navodit odpověď a zbytek nechat na čtenáři. Po přečtení každé povídky knihu odložíte, zavřete oči a zamyslíte se. Hned na úvod zjistíme, že je Londýn všude okolo nás, že jeho multikulturní společnost je o trochu pestřejší, ale ne zas tak odlišná. Máme stejné problémy a čtenář dostane chuť ty svoje vlastní okamžitě řešit.

Zavřít okno


Obrázky na perníky

13. září 2010 v 13:46 Co se mi líbí

Probíhají poutě a různá vinobraní a trnkobraní. Na všech těchto akcích jsou stánky s dobrotami pro ty nejměnší i ty největší. Ráda se dívám na všechny ty barevné krabičky plné různobarevných bonbonů, oplatků, mandlových figurek, čokoládiček apod. Za mého mládí jsme hledali, kde mají jaká perníková srdíčka a figurky. Nejvíce nás na nich lákaly ony barevné papírové obrázky, lepené na obal. Vzpoměla jsem si, že někde pár takových obrázků mám schovaných. Úplně nových, nepoužitých, tak jak jsme je našli po manželových prarodičích, kteří vlastnili cukrárnu. Některé jsou sice trošku poničené časem, ale přesto jsou krásné. Nedá mi to, abych se s vámi nepodělila o jejich krásu.   

001

002

003

1224434145

Cestovatelka

13. září 2010 v 10:17 | já |  Moje povídání
Za oknem vlaku se míhá krajina. Ubíhá někam dozadu a mizí v dáli. Kolik je to let, co jsem tudy jela naposledy? Pět? Ne, sedm let, ano sedm let jsem byla na druhém konci světa. Odjela jsem den po osmnáctých narozeninách a bylo to tak jednoduché. Čekal mě velký svět, noví lidé, zkrátka jiný život.
Matka nebyla doma a pro mě tak bylo jednodušší sbalit bágl a vypadnout. Nikdy jsme spolu neměli moc dobrý vztah. Štvala jsem ji svou tvrdou hlavou a ona mě svou jízlivostí a přehnanou péčí. Položila jsem klíče na stůl a bouchla dveřmi. Pryč! Co nejdál od všedního dne a nudy!
Protloukala jsem se světem všelijak. Zpočátku to nebylo snadné, kolikrát jsem se ocitla skoro na hraně zákona, ale sebe jsem nikdy neprodala. Kradla jsem po polích, občas něco v obchodě. Nejsem na to nikterak hrdá, ale jinak to zpočátku nešlo. Když jsem si našla první flek, v jedné nádražní putyce jsem myla nádobí a uklízela, byla jsem nesmírně šťastná, že se už dokážu o sebe postarat. Také hlavu jsem měla kam složit, v zadním kumbále za skladištěm, nebyl sice žádný komfort, ale konečně mi nepršelo za krk. První vydělaný peníz jsem projedla a propila, samou radostí, že už konečně něco mám. Když mě práce u nádraží přestala bavit, šla jsem zase dál, s několika markami v zadní kapse kalhot. Projela jsem skoro celou Evropu, než jsem poznala Ralfa. Byl to on, kdo mě přemluvil, abych odjela trochu dál do světa. Tím dál myslel Pákistán, kam se chystal s partou kamarádů na expedici. Moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem souhlasila a odletěla do jedné z nejchudších zemí světa. Když kluci odjeli do hor, já se vydala dolů do Indie.
Cestou jsem potkávala spousty lidí z celého světa. Živila jsem se příležitostnými pracemi a zadek si vozila stopem. Jednoho dne se ke mě přidala malá holčička s překrásnýma černýma očima. Tulačka, která nikoho neměla a šla s každým, kdo jí nabídl kousek placky nebo hrst rýže. Zpočátku jsem se bála, že ji někdo bude hledat, ale na četnické stanici mi řekli, že je opravdu bezprizorní. Byla zanedbaná a měla vši. Nakoupila jsem proto nějaké ty spreje, poumývala jsem ji a oblekla do čistého oblečení ze sekáče. Držela se mě celou dobu jako klíště a dlouhou dobu nepromluvila. Když jsme se dostaly do Marakéše, našla jsem jí nový domov. Charitní dům sester Dona Bosca. Loučení nemám ráda, tak jsem se zkrátka ráno sbalila a nechala ji tam. Bylo mě jí líto, ale víc jsem pro ni udělat nemohla.
Pokračovala jsem v toulání po světě, kde jsem viděla spousty krásných míst, potkala hodně dobrých lidí, narazila i na darebáky a místa, kde lidi požírá chudoba. Domů jsem za celou dobu napsala asi tři dopisy, to jenom tak, aby matka věděla, že ještě žiju a hlavně jsem se chtěla pochlubit, kam až jsem se dostala. 
Teď se teda vracím domů pokornější než dřív a se strachem v srdci, zda mě matka přijme!
Borovany, Příbělice, Kotlářov a jsem doma. Už poznávám věž Borovanského kostela za lesíkem, rybník u Příbělic a lom na Kotlářovské stráni. Vlak zastavil ve stanici a já se vydala pěšinkou mezi zahradami k té naší. Chvěju se strachem a můj krok se zpomaluje. Už je vidět dřevěný plot, celý nahnutý a křivý. V zahradě po kolena tráva a na jediném keři drobné kuličky rybízu. Otevírám vrátka a poslouchám, jestli uslyším otevřeným oknem matku myjící nádobí. Řinčení se neozývá, všude je klid a mír. Náhle mě napadlo to, co jsem celou dobu zaháněla pryč, čeká na mě někdo v tom malém domečku pod strání? Čím jsem blíž, tím více mi vlhnou oči! Postava s košem prádla se zastavuje a dívá se směrem ke mě. Ano, je to máma. Dnes už si dovedu přiznat, jak moc mi po celou tu dobu chyběla. Pokládá koš na zem a s nevěřícím pohledem si mě změří. Pak rozpřáhne náruč a já se do ní vrhnu. Jen tak beze slov se držíme a obě nás spojuje nesmírné, uklidňující štěstí. Beru do ruky vlhký svetr a věším jej na šňůru, máma mě pozoruje a po tváři ji stéká velká slza.
Neplač! Já také nepláču, jsem doma a už ti neodejdu!
Bereme prázdný koš a s rukama kolem ramen jdeme donitř. 
home
Konečně zase doma.                                                                              

Barevné odpoledne

12. září 2010 v 15:44 | já |  Fotografie
Sluníčko mě vytáhlo na vycházku. Hodila jsem se do sportovního, vzala foťák a hupsla na Babetku. Jela jsem jenom kousek za město a kochala se krásnou zelení, novými pohledy na můj domov a okolí.
S polí už mizí poslední kola slámy, na šípcích se začínají červenat drobounké plody. Kytičky v zahradách kvetou a lidé využívají každou volnou chviličku k odpočinku a práci. Když jsem se dívala po ovocných stromech, konstatovala jsem, že jablíček je někde hodně, ale jsou drobná, jinde zase není nic. Švestky také skoro nevidět, jenom ořechů je, zdá se, hodně.
Když jsem se projížděla kolem města, zjistila jsem, kde že mají zajímavé kačenky, kde otevřeli nový penzionát, kdo si chystá místo na stavbu domu a kde je prázdný a opuštěný dům. Dokonce jsem v dálce zahlédla srny pasoucí se na jakémsi lupení.

Nový penzionát


Tento penzion je v klidné části města, má nádhernou zahradu a jeho původní majitelé z této bývalé MŚ udělali krásné bydlení.

059 a

Trošku se honily mráčky, ale i ty byly trošku fotogenické.

070

Červená jablíčka.

099 a
Kačenky u jednoho domu.

035

Červené šípky.

224aa

Nosaté boty

12. září 2010 v 15:09 | Encyklopedie mody |  Moje psaní
Boty se zvednutou špičkou prý vynalezl v 11. století hrabě Fulko z Anjou, aby tak zakryl své deformované nohy. V tomto případě se ale jedná o tradovaný výklad, který zřejmě v poněkud obměněné podobě posloužil k objasnění módních tendencí v obuvnictví. Stejně tak nejistá je hypotéza, že tyto střevíce s sebou přivezli křižáčtí rytíři z Orientu. Od poloviny 14. století se tato móda, jež byla původně vyhrazena šlechtičnám a šlechticům, začala stále více šířit i mezi měšťany a řemeslníky.
Oblečení bylo důležitým stavovským odznakem. Proto byly v pozdním středověku opět zavedeny oblékací regule, která nižším vrstvám povolovala pouze prosté, nenápadné pracovní oděvy z levných látek, vyšším stavům pak ovšem pestrobarevné, nápadné oblečení z drahých materiálů. Oblečení horní vrstvy se od oblečení nižších vrstev lišilo často nejen kvalitou látek, kožešinovým olemováním a barvami, ale také nepraktickým střihem, nevhodným k tělesné práci. Dvorní móda ve vrcholném středověku se vyznačovala obrovskou spotřebou látek na volně splývavá roucha pro obě pohlaví, pro něž bylo příznačné a žádoucí bohaté elegantní řasení. Oblečení bylo možné přizpůsobit tělu stahovacími šňůrami. Těžké pláště zhotovené z půlkruhového kusu látky se uvazovaly u krku páskem, šňůrou nebo řetězem, což poskytovalo nositeli nebo nositelce příležitost přehrnout si plášť přes ramena a vytořit vysoký límec, považovaný tehdy za vrchol elegance.
Ve 14. století se oděvy postupně zužovaly a střih se přizpůsoboval tělesným tvarům, ženské šaty, stále dosahující až na zem, dostávaly hluboké dekolty, zatímco muži nosili kabátce stále kratší a ukazovali nohy. Na mužském oděvu se objevil nový estetický prvek, lněná či hedvábná košile. Přes tu se oblékal spodní a svrchní kabátec, jehož vzhled vypovídal o postavení nositele. Měšťanův kabátec byl v horní části přiléhavý, od pasu rozšířený. Šlechtické kabátce byly kratší, vatované, měly široká ramena, hluboký výstřih a malý stojatý límec. V této době se již formovaly šité nohavice, vzadu spojené švem, vpředu krytím, přivazovaným šňůrkami k vrchní části. Pestré v tomto období byly mužské pokrývky hlavy, od plstěných, pletených a kožešinových čapek až po klobouky a barety. Nosily se vyšší válcovité čapky s přehnutým koncem, do módy ale přicházely i síťované čepce a turbany a z románského období stále přetrvávaly kapuce a kukly.
Burgundská móda

Štafetová hra

11. září 2010 v 10:53 Zaujalo mě
Pozvání do této hry jsem dostala od Jitky. Výzvu přijímám a předám dál.

Pravidla hry:

1. Uvést, kdo Tě do hry pozval
2. Vyjmenovat 10 věcí, které máš rád
3. Prostřednictvím komentáře pozvat dalších 10 osob do hry

113-candle
 Deset nejdůležitějších věcí v mém životě.

  1. Rodina
  2. Zdraví mé i ostatních v rodině.
  3. Dobré zaměstnání.
  4. Finanční zajištění
  5. Svobodný život
  6. Dobré bydlení
  7. Čas na zájmy a odpočinek
  8. Přátelé
  9. Kultura
10. dobré jídlo

Obálka

10. září 2010 v 11:04 | já |  Moje povídání
Umřela stará Prošková! Večer se motala kolem plotny a pokřikovala otevřeným oknem na uličníky běhající kolem jejich domu. Pak zničeho nic zmlkla. Nikomu to nebylo divné a tak ji našli až ráno, studenou.
Soused Mazal vypáčil dveře a zavolal záchranku. Přijel mladíček z vedlejšího města, bábu prohlédl a konstatoval smrt. Chvíli sepisoval povinné údaje do úmrtního listu, když ho napadlo, že nemá bábiny doklady. Rozhlédl se po kuchyni, nahlédl do zásuvky v kredenci, nadzvedl kraj ubrusu a koukl pod něj. Našel roztrhaný občanský průkaz a nějakou obálku. Byla docela tlustá a v ní se bělely úplně nové bankovky. Počítal, jedna, dvě...osm, devět....patnáct. Ano, patnáct pětitisícovek! Páni, tolik peněz, pomyslel si a obálku zasunul nazpět. Pokračoval v psaní, ale ta obálka mu nedala spát. Tolik peněz by beze zbytku vyřešilo všechny jeho problémy a Dana by dala konečně pokoj. Opatrně se rozhlédl a pak vzal obálku, přeložil ji na půl a zasunul do kapsy pláště.  Překontroloval vše, co napsal. Vzal občanku a papíry a vyšel z domu. Tam už, za bedlivého dohledu několika sousedek, čekalo černé auto se dvěma zřízenci. Vyměnil s nimi několik slov a nasedl do svého nového vozu. Pohodlně se usadil a nastartoval vůz, jenž byl v poslední době nejčastějším zdrojem hádek. Před rozvodem se sice domluvili na vyrovnání, chtěli to mít oba konečně za sebou, ale on se rozhodl, že auto jí nedá ani za nic. To potřebuje, bez něj by byl jenom pan nikdo. Potřebnou částku má teď v kapse a bude klid.
Zamířil uličkou kolem školy a zapnul rádio. Chvíli se opájel nádherou okolní krajiny, pak se mu zazdálo, že v dálce za ním jede auto s blikajícím majákem. Myslí mu problesklo, že už asi jedou za ním, protože jej někdo viděl, jak počítá babčiny peníze. Zvolnil a pomalu položil nohu na brzdu. Zastavil u krajnice a otevřel okénko. Dovnitř pronikl čerstvý vzduch, prosycený vůní čerstvě pořezaného dřeva. Radek sáhl do kapsy a vytáhl obálku. Uvědomil si cenu těchto peněz pro něj i pro mrtvou bábu. Jeho mysl se rozdělila na dvě čáti, z nichž ta lepší mu neustále připomínala slova dávno zemřelého otce, že je lepší dluh než kriminál. Otec často používal různá přirovnání, která mu občas vytanula na mysli. Druhá polovina však překřikovala tu první, že babča už ty prachy nepotřebuje a nikdo o nich neví.
Vykouřil několik cigaret, když jej vyrušil pípavý zvuk oznamující, že jej někdo hledá. Rozmrzele sáhl na palubní desku a vzal mobil. Operátorka mu hlásila další návštěvu v blízké vesnici. Típl cigaretu, mobil vrátil nazpět a nastartoval. Ten den ještě mnohokrát projížděl kolem domu, v němž bydlela stará Prošková. Při pohledu na něj jím vždy projela neznámá vlna strachu a dosud nepoznaný pocit úzkosti a viny. Otřásl se a jel dál.
V poledne se zastavil na oběd v motorestu, dal si domácí polévku a pořádnou porci špenátu s bramborovým knedlíkem. Plášť i s obálkou nechal v autě, stejně tak jako lékařskou brašnu. Zaparkoval na straně od hlídačovy boudy, pěkně ve stínu, aby netrpěl jeho miláček.
Dana se ozval zrovna v okamžiku, kdy spokojeně dojídal porci. Oznamovala mu termín dalšího stání, které bude dělit jejich společný majetek. "A nezapomeň bude se tam jednat i o autě! Buď mi dáš peníze, nebo chci auto. Jistě si pamatuješ, že bylo koupeno mým dědou, a bez něj bychom byli namydlení, vždyť víš!" rezolutně zakončila Dana svůj hovor.
V zatáčce se mihl zajíc a jen tak tak stačil zmizet v mlází. Motor spokojeně vrčel a na Radka padala únava. Zastavil proto na odpočívadle u lesní školky a chvíli jen tak seděl. Pootevřel okénko na straně od cesty a pohodlně se opřel. Ticho a klid lesního porostu, drobné šumění větví a čerstvý vzduch jej pozvolna ukolébaly ke spánku.
Čas ubíhal a Radkovi se zdálo, že někde v dálce slyší hlasy ženských, které sbírají klestí. Zpočátku jim nerozuměl, pak bylo vše zřetelnější a jasnější.
Jedna mluvila o tom, že u nich ve vsi zemřela stará bábinka, která nikoho nemá.
"A ženské představte si, ze svého malého důchodu si našporovala hromadu peněz!" povídala informátorka.
"No, já vím, že prý je měla v kuchyni pod ubrusem, vím to od pošťačky, která jí nosívala penzi."
Ženské hlasy se nesly lesem až k cestě a Radkovi se začaly tvořit krůpěje potu na čele. Chvíli přemýšlel, jestli se mu to nezdálo, ale když hlasy pokračovaly sdělením, že -" ukradl to prý ten mladý doktor, když psal úmrtní listy!" dodávala další žena.
Radek se protáhl, rychle nastartoval a jel směrem k hornímu konci. Rychle se smrákalo a když zastavoval auto u domu staré Jeníkové, sousedky báby Proškové, nebylo skoro vidět na cestu.
Opatrně přivřel dveře auta a jedním skokem se přenesl přes babčin plot. Na dveřích se bělela policejní páska a okna byla zavřená. Oběhl rychle domek a chytil za kliku od prádelny. Naštěstí povolily a on se pohodlně dostal dovnitř. Na stěně tikaly hodiny a oknem se prodíral právě vyšlý měsíc. Jednou rukou sáhl do kapsy, kde se od rána krčila obálka s penězi. Druhou nadzvedl roh ubrusu a zastrčil ji pod něj.  Jakoby mu něco spadlo z prsou.
Když otevíral dveře svého auta, zaslechl zřetelně, že někdo jde po cestě směrem k němu. Uviděl babču Jeníkovou, k níž občas také jezdí. Mávala na něj a pak zvolala "Tak to má být". Radek se třásl zimou a ještě něčím. Ne, strach to nebyl, jenom nějaká zvláštní síla a moc mu občas sáhla na srdce, které se zachvělo. Nerozuměl tomu, co tím babka Janíková myslí, ale byl přesvědčen, že dobře udělal. 
Když ten den dorazil domů, Dana už byla pryč a on spokojeně usnul. Stále si nebyl jist, jestli v tom lese opravdu ty ženské byly, nebo se mu to jenom zdálo. Ale to už je jedno, řekl si pro sebe. Nic se nestalo, peníze jsou  na svém místě a s Danou ještě promluvím.
Za několik dnů dostal dopis od starostky Večerkové. Psala v něm, že se má zastavit u ní na obecním úřadě, musí mu něco předat. Váhal, nevěděl o co jde, ale stavil se.
Čekalo ho překvapení, bába Prošková se starostkou sepsala poslední vůli, v níž domek okazuje radnici, aby s ním naložila, jak bude potřebovat a peníze jsou pro děti ve zdejší MŠ. Panu doktorovi odkázala vkladní knížku. Když se na ni podíval, zatočila se mu hlava. Byla na ní stejná suma, jakou v ten den vzal zpod ubrusu. Neuvěřitelné!
Jezdíval k ní často, ona několikrát Radkovi říkala, že po její smrti se s ním vyrovná, ale on tomu nevěnoval pozornost. Teď stál s knížkou v ruce a po tváři mu tekly slzy. Byl rád, že to tak dopadlo a spokojeně odešel. 
Od té doby, kdykoliv projížděl kolem domku, kde se tehdy v noci potkal s bábou Jeníkovou, měl pocit, že za oknem někoho vidí, jak jej pozoruje. Věří tomu, že tam opravdu je někdo, kdo o jeho chvilkovém pochybení ví.

Květy

9. září 2010 v 23:59 | já |  Fotografie
001
002

003

Znovu ze šuplíku

8. září 2010 v 15:05 Fotografie

To bude probuzení! Kamarádi se činili.

účes
Na návštěvě u workoholika! Tam bych nechtěla uklízet!
u workoholika
Zásoba vitamínu na zimu! Bude to stačit?
tržnice s vitaminy