Otevřeným oknem mi vlétl do pokoje motýl. Zatřepetal se na zácloně a zachytil se do nitky. Jeho křídla bezmocně tloukla do tenké záclony a na jejím povrchu se objevil barevný poprašek z jeho křídel. Jak dlouho se snažil osvobodit, nevím, já ho našla až teď večer. Zůstal viset bezvládně a čekal na záchranu. Opatrně jsem si ho vzala na dlaň a zlehounka na něj foukla. Nic, nereagoval. Jedním prstem jsem ho pošimrala na hřbetě, ale odezva nebyla žádná. Usoudila jsem, že je mrtev a položila jsem ho na zelený list v květináči. Ležel, ani se nepohnul. Bylo mi ho líto, zdálo se, že už není.
Stříbrné světlo měsíce, zářícího na okenní parapet, asi dokáže zázraky. Když jsem se ráno probudila, už tam nebyl, zůstal po něm jenom lehký poprašek. Možná jej odvál noční vítr, ale také možná se probudil nádherou stříbrného úplňku. Ať tak nebo tak, motýlek je fuč.







