Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Září 2010

Ema Destinová

30. září 2010 v 22:15 | encyklopedie |  Víte, že?
Emilie Kittlová, známá pod pseudonymem Ema Destinnová (26. února 1878, Praha - 28. ledna 1930, České Budějovice) byla světoznámá česká operní pěvkyně a všestranně vzdělaná osobnost.
Ve svých 20 letech byla sice odmítnuta v Národním divadle v Praze, svou kariéru však úspěšně zahájila v témže roce v Berlíně. Po deseti letech získala angažmá v Metropolitní opeře New Yorku, kde zpívala například po boku Carusa.
V roce 1914 se vrátila do Čech, vlivem válečných událostí byla nucena zůstat zde až do konce první světové války. V roce 1914 zakoupil ve Stráži nad Nežárkou její přítel za její peníze zámek, v němž žila až do konce života. V roce 1925 ji na zámku navštívil i T. G. Masaryk.
V roce 1916 se vrátila do Čech, kde byla kvůli údajné špionáži uvězněna na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou domácím vězení. V posledním roce 1. světové války, 1918, se opět vrátila na scénu a všude slavila úspěchy. Na konci koncertů zpívala českou národní hymnu Kde domov můj, kde vlast je má…, čímž vyjadřovala na svých vystoupeních národní manifest.


Po válce se opět stále častěji vrací. Vystupuje v Londýně na festivalu československé hudby a jedenáctkrát v Covent Garden. Roku 1919 se znovu objevuje na dvě divadelní sezóny v newyorské Metropolitní opeře, již pod jménem Ema Destinnová. Těžce onemocněla a včasná operace jí zachránila život. V roce 1925 podnikla krátké turné po Jugoslávii a vystoupila v Bratislavě. Roku 1926 se pomalu loučila. Poslední pražský koncert v Lucerně a turné po 20 městech Československa. V roce 1928, u příležitostí 10. výročí vzniku republiky, zpívá svůj poslední koncert v Londýně. Nakonec se stáhla na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou a jen příležitostně zpívala na koncertech.
"Emmy Destinn" zemřela během operace očí 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích. Na její poslední cestě na hřbitov českých velikánů na Vyšehradě se s ní přišlo rozloučit velké množství lidí.

Soubor:Emmy Destinn.jpg

Pošta pro mě

29. září 2010 v 21:49 | já |  Moje psaní
Starý, chladný kumbál, to je to první, co si pamatuji. Klečím na studené podlaze, v žaludku mi kručí hlady a já brečím. Vzlykám a po tváři se mi kutálejí obrovské slzy. V ruce držím svou panenku Mářu a tisknu se celou svou bolavou duší k ní. Zase jednou přišel táta brzo domů a první, kdo se mu dostal pod ruku, jsem byla já. "Nechci se na tebe dívat!" křičel a strčil mě za dveře chladného sklípku, kde mě čeká dlouhá osamělá noc.
Je neděle a sedíme u svátečního stolu. Tety roznášejí polévku a já se těším na odpolední sledování televize. Návštěvy začínají ve tři a já tak budu s Michalem a Ríšou sama v celé televizní herně. Budeme se dívat na pohádky, aby nám návštěvní čas rychleji utekl. Spěchám s jídlem a kluci mě pod stolem kopají do nohy. Oplácím jim a najednou se to stane. Jsem pod stolem a na hlavu mi padají talíře, skleničky a ubrus. Rachot přiláká tetu Janu, ta mě chytá za ruku a táhne pryč. Strčí mě do koupelny a já už jenom slyším cvaknutí zámku. Tak a mám po pohádkách! Slyším křik z jídelny, pak dupot nohou po chodbě. Sedám si na okenní parapet a dívám se ven. U brány přešlapuje několik lidí, návštěv. Brečím a tluču hlavou do okna. Za mnou nikdo nepřijde, stejně jako po celou tu dobu, co jsem tady!
Kadeřnictví, v němž pracuju, se krčí ve stínu kostelní věže v rohu náměstí. Olina s Věrou šly na oběd a já zůstala v provozovně. Dveře jsem přimkla a pustila se do úklidu. V koutku šatny na plechové skříňce stojí sklenice od okurek a v ní dva karafiáty. Dostala jsem je od holek k mým včerejším narozeninám.  Dvacet let! Páni to už jsem tak stará, pomyslela jsem si a vysypala smetené vlasy do koše. Rukou jsem pohladila hlavičku karafiátu a do oka se mi zase vtírá slza. Večer ji musím vzít domů!
Domov mám v malé garsonce, kterou mi pomohla sehnat Věra, ještě, když jsem se učila. Je malinký, ale je jenom můj. První domov, který je jenom můj, který patří jenom mě a kam patřím jenom já.
Napadlo mě poznat někoho, ke komu jsem vlastně kdysi dávno patřila. Kdo mě považoval za svou jenom tehdy, když měl náladu. Někdo, kdo vlastně zapomněl, že jsem na světě. Napsala jsem do pořadu Pošta pro Tebe a teď čekám na odpověď. Holky mi radily, abych se moc netěšila, že třeba odpověď žádná nepříjde. Ale to nevadí, něco mě nutí to udělat, tak jsem to udělala.
Přijelo pro mě auto se znakem ČT a teď mě veze na vysílání. Je ve mě maličká dušička a už několik nocí jsem pořádně nespala. Udělala jsem dobře? Nemám to ještě odvolat?
Ve studiu to zašumělo, když jsem se objevila a paní Ester mi vyšla vstříc. Tak, jsem tady a nemůžu pryč. Copak se asi dozvím? Probírám tady před všemi svůj osud a chce se mi brečet. Lidi tleskají a já se třesu. Na obrazovce přede mnou pošťák Ondra mluví s nějakou paní. Je v nemocnici a vypadá velmi strhaně. Špatně mluví a Ondra má moc práce vysvětlit jí, oč se jedná. Dívám se na obrazovku a nespouštím své oči z tváře té ženy. Tak to je tedy moje matka, maminka, máma, mamička! Ta, o níž se mi zdávalo v nesčetných probrečených nocí, ta kterou jsem volala a přála si ji mít u sebe. Ta, jíž jsem slibovala všechno na světě, jen, když si mě vezme k sobě.
Tak tohle tedy je moje máma? Tenhle uzlíček, krčící se v nemocniční posteli, který potřebuje natřepat polštář, podat sklenici s vodou, vyměnit prostěradlo, tohle má být ta tolik vzývaná, silná osoba, od níž jsem očekávala záchranu a lásku? 
Ester mi klade nějakou otázku a já kývám, z telefonu se ozve přidušený slabý hlásek "Haló, kdo je tam?" a já se slyším, jak potichu šeptám "maminko, to jsem já, tvoje dcera! Maminečko vydrž, já za tebou přijedu a ten polštář ti natřesu! Jenom, prosím tě, vydrž, já už jedu!"
Moje ubrečené oči sledují  bez přestání obrázek člověka, kterému jsem patřila a patřím i dnes.
V okamžiku, když jsem svou matku uviděla, pocítila jsem náramné štěstí, takové, jaké mě nepotkalo za celých dvacet let života. Konečně vím, ke komu patřím a kdo patří ke mě.
Diváci tleskají a já odcházím do zákulisí. Jedu za svou mámou!    

Konvertitky k islámu. Nová móda?

28. září 2010 v 16:18 | sarkapavlikova.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
To jak pročítám různé blogy mně nutí k zamyšlení nad tím, co se u nás v naší malé vlasti děje. Nebudu posuzovat Evropu nebo dokonce širší území, k tomu se necítím dosti kompetentní. Chci se pozastavit nad tím, co zde zaznívá z článků lidí hlásících se dobrovolně k islámu.
Zatím nikdo mi v diskusi nebyl schopen odpovědět na mojí otázku "Proč"!!! A můžete tu tisíckrát omílat, že jste našli štěstí, cestu životem, návod na život, pravého a jediného (podle vás) boha. To není odpověď na otázku: Proč jste si vybral/a islám, když jste vychován jako křesťan? Jen pro rýpaly upozorňuji, že ČR je křesťanskou zemí a že to nemá nic společného s katolickou vírou. :-)
Chápu, že všichni lidé nemají stejnou povahu. Někteří potřebují v životě "návod" nebo nějakou "berličku", podporu k tomu, aby věděli, že žijí "správně". Jen prostě nepochopím, jak si může někdo dobrovolně zvolit islám jako to pravé, podle čeho chce žít. A mám přímo morbidní touhu chtít získat odpověď na tuto otázku. Chci prostě vědět, próóóč si vybrali islám. Hlavně mně to zajímá z důvodu toho, že jsem tak trošku feministka a nevím, jak se někdo dobrovolně může nechat označovat za nerovného.
Milé slečny a paní, co jste konvetovaly k islámu, pokud mi moje tvrzení nevyvrátíte nějakou věcnou argumentací, tak tvrdím, že tím, že jste konvertovaly k islámu, ničíte poselství všech žen, které prosazovaly v minulosti rovnoprávnost žen v naší zemi. A nejen to, dobrovolně se vzdáváte odkazu svých předků (i když to může znít jako klišé). Odhodíte svoje tradice a výchovu, a tím nepřímo říkáte, že to pro vás není dostatečně dobré.
Možná je můj projev dosti radikální, ale já když neznám na něco odpověď, tak se ji prostě snažím nějak nalézt a doufám, že vás tímto článkem vyprovokuji k tomu, že mi tu odpověď nějak zprostředkujete.
Tak, dámy, budu se těšit, že se konečně dozvím odpověď na mé proč!!

Tajná komnata

28. září 2010 v 9:44 | já |  Moje psaní
Mám jedno velké tajemství! Nikdo nemá o něm ani tušení. Jak jinak, když je to tajemství, že?
Našla jsem ho jako malá holka, ještě u babičky. Je docela malá a nikdo o ní neví. Dvířka, která ji otvírají, jsou jenom těžce rozpoznatelná. Stačí mít trochu splínu na duši a ona dvířka se objeví.
O kom mluvím? O mé tajné komnatě, do níž se utíkám vždycky, když se cítím sama, ponížená, zneuznaná. Dvířka se otevřou a já vstoupím! Už ve dveřích na mě mává kamarádka z Vlaštovky. Přijela si pro mě a pomáhá mi do lodi. Už je vidím, všechny trosečníky z Vlaštovky, kteří zaujímají jednu velkou palubu. Ve velikánském křesle sedí velký vypravěč a kolem něj plno drobotiny. Rozeznávám Pipi, Robinsonku, Leni i Paví pírko! Všichni moji kamarádi už čekají, až společně s nimi podniknu cestu kolem světa nebo se podíváme do Ocelového města. Kluci a holky z Bullerbynu právě podnikají dobrodružnou cestu a volají na mě, abych se jí také zúčastnila. S každým krokem, který udělám, se stávám starší a kolem se neustále mění přátelé. Hrdina Nik spolu s Malým princem jdou lovit mamuty. Po neurovnané silnici hrkotají vozy s nápisem Cirkus Humberto a jedou do světa. Někde v dálce je slyšet rány, to mušketýři cvičí boj muže proti muži a D´Artagnan na ně dohlíží. Na západní frontě je klid před bouří a řek Zorba tančí s velikou chutí svoje choro. Jsem ve své tajné komnatě a nikdo na mě nemůže. Tolik kamarádů a přátel, kteří jsou tady kolem, mě nenechá dlouho smutnit. Chytí mě do svých sítí a jen tak mě nepustí.
Tajná komnata je skrytá před zraky všech a já se v ní cítím od malička dobře. Teď rychle navařit  a dvířka do mého tajného světa mohu otevřít.

Královna Alžběta

27. září 2010 v 22:27 | Film VB (2005). |  Co se mi líbí

Bylo jí pouhých šestadvacet let, když usedla na trůn. Málokdo tehdy věřil, že by žena dokázala úspěšně vládnout. Dcera Jindřicha VIII. a Anny Boleynové to však dokázala. V zemi, rozpolcené náboženskými nesváry, v  zemi s vyschlou státní pokladnou, zemi, která poprvé po mnoha stoletích neměla jedinou kontinentální državu, dokázala za dvacet let své vlády položit základy stabilní, prosperující říše, jež se v budoucnu měla stát nejmocnějším impériem světa. V roce 1579 trápí její rádce jediná věc. Alžběta se až dosud odmítala vdát. A bez manžela nelze mít přímého dědice, následkem čehož vzniká nebezpečí občanské války mezi možnými následníky. Kromě toho je Anglie stále ještě malou, zranitelnou protestantskou zemí, která nutně potřebuje silného spojence. Neboť katolíci, vedení Španělskem, čekají na první příležitost, aby se mohli zmocnit trůnu kacířské královny. Tomu všemu by se dalo zabránit vhodně voleným manželským svazkem. Například s bratrem francouzského krále, vévodou z Anjou. Je ale možné, aby k tomuto sňatku vůbec došlo, když královnino srdce patří již léta jinému muži?
Dvoudílný historický film režiséra Toma Hoopera mapuje nejdůležitější okamžiky posledního čtvrtstoletí vlády nejslavnější anglické královny: její pokus provdat se v zájmu země i svém za katolíka, popravu Marie Stuartovny, vítězné války, upevňování moci impéria atd. Především ale poskytuje pohled na soukromí panovnice a její vztah ke dvěma nejdůležitějším mužům jejího života. Prvním z nich byl Robert Dudley, hrabě z Leicesteru, její přítel od dětství a její největší důvěrník a rádce. Po jeho smrti pak zaujal jeho místo jeho adoptivní syn Robert Devereux, hrabě z Essexu.
Ambiciózní projekt získal celkem 9 sošek Emmy. Jednu z nich si po právu odnesla i představitelka titulní role, jedna z momentálně nejlepších britských hereček vůbec - nedávno oceněná Oscarem za roli jiné britské královny, Alžběty II. - Helen Mirrenová, která dokázala ve své Alžbětě spojit jak státnickou velikost královny, tak i chvilkovou slabost a zranitelnost svým způsobem osamoceného, rozpolceného, nešťastného člověka.

První díl uvidíte ve středu 29.9.2010


Z procházky

26. září 2010 v 15:28 | já |  Fotografie
Včerejší procházka za město. Leží v malém ďolíčku mezi zelenými vršky.

001

Na polích už je uklizeno, jablíčka dozrávají.
003

Do dálky září nová střecha kostela.
004

Věžáky mají místo rovných pěkné sedlové střechy a na nich spoustu antén, parabol a komínků.005

Aby se nám v dolíčku lépe telefonovalo, postavila na kopci rediotelekomunikace anténu.
006

Rybník v parčíku osiřel,  kačeny se odstěhovaly na druhý konec města.001a

Byl příliš slabý pro válku

26. září 2010 v 11:43 | já |  Poznáte o kom píšu
Když jej 2. listopadu 1766 jeho matka Marie Venancie rozená Bechyňová z Lažan porodila, nikdo netušil, že ještě téhož dne bude jednostranný sirotek. Otec zemřel o deset let později, proto Jana Josefa Václava dostává do opatrovnictví jeho dědeček Václav Leopold, který ho bere k sobě do Prahy. Mladý pan hrabě je příliš sláb na studium na Tereziánské vojenské akademii, po smrti dědečka mu nový poručník Václav Ignác sjednává stipendium na brněnské škole pro šlechtické synky Collegium mobile. Tam projevuje největší zájem o studium vojenské historie. V 17 letech se sám hlásí k pěšákům, ale opět je odmítnut, prý je příliš mladý. O rok později se konečně dostává ke kyrysnickému pluku hraběte Caramelliho a v roce 1788 prodělává svůj vojenský křest v bojích s Turky. Jeho kariéra jde strmě nahoru. V době míru 22. dubna 1798 se žení se 17 letou Františkou Ramanou, dcerou hraběte Strasoldo - Graffenberga, o rok později se jim narodí první syn Josef František a pak čtyři synové a tři dcery. Mezi vojáky je velmi oblíbený pro své známé prohlášení, že "každý vojín musí mít svou železnou postel a plný žaludek". Umírá v požehnaném věku 92 let v Miláně.
Víte kdo byl onen úspěšný stařík?


Tak už vás déle nebudu napínat! Onen slabý mladík, neschopný vojenské služby byl slavný maršál, o němž je napsán nádherný marš! Ano, jedná se o maršála Radeckého.

Výkřik za zámeckou zdí

25. září 2010 v 23:29 | já |  Moje psaní
Hudba zahrála poslední valčík a svatebčané se rozcházeli, všude bylo vidět potrhané barevné fábory, jimiž byl vyzdoben sál. Svatební veselí ukončila nechutná rvačka několika kluků z města se zdejšími mladíky. Hulákali jeden přes druhého a nejvíce se oháněl ženich. Nevěsta se jenom jednou pokusila svého manžela uklidnit, ale odehnal ji a okřikl, aby si šla sednout, že on si to vyřídí sám. Z natrženým sakem a modřinou pod okem si ji pak odváděl do pokoje, který jim hostinský nahoře připravil. Šla ochotně a byla ráda, že rodiče už odjeli a nevidí ten trapný závěr svatby své jediné dcery. Muzikanti sklízeli své nástroje a sál se pomalu vylidňoval. Všichni rváči už byli pryč, jenom v koutě u pódia seděla skupinka značně unavených mládenců, držících se kolem ramen a kývajících se ze strany na stranu. Černovlasý František na celé kolo vykřikoval nevěstino jméno "Vlasto, proč?" a ostatní se ho snažili utěšovat. Bylo už moc pozdě a hostinský se svou paní začali uklízet sál. Muzikanti dopíjeli svá piva se spadlou pěnou, za oknem zvolna vycházelo sluníčko. Hoši žádali po hostinském, aby jim nalil, ale on je striktně odmítl. "Běžte už domů, chalani, máte dost!" zavolala hostinská a rázně chytila jednoho z nich za límec a zvedla. Ohnal se ale neudeřil. Bylo vidět, že jeho síla je utopená v alkoholu. Ještě nějakou chvíli trvalo, než se zvedli od stolu a s písničkou na rtech se vydali do tiché dědiny. Došli k uličce a rozdělili se, Honza s Petrem zamávali na pozdrav a vydali se podél plotů domů. Ještě dlouho bylo slyšet jejich opilecký zpěv. Franta se posadil na mez a chytil hlavu do dlaní. Zradila ho, ještě před půl rokem spolu tancovali na hodové zábávě a on si byl jistý, že toho frajera z města nechá. Když se dozvěděl, že se chystá svatba, chtěl se prát s každým, koho s Vlastou uviděl. Nemohl pochopit, že ho zradila. Od kamaráda ze školy se dozvěděl o tom Pavlovi všechno. Jak je hrubý a rád se pere, proto se rozhodl Vlastě všechno říct. Ona ale nechtěla o ničem ani slyšet a Frantu nazvala žárlivým Othelem. Urazil se a odešel. Ať si teda udělá, co chce.
Když dostal pozvání na svatbu, odmítl a z trucu se opil. Ale včera ráno si to rozmyslel, nebude přece sedět doma, třeba se něco stane, třeba si to Vlasta, když ho uvidí, rozmyslí a on si ji vítězně odvede. Nic takového se však nestalo a teď tady sedí s hlavou v dlaních a brečí! Ano, brečí, teď už může, kluci jsou pryč a nikdo ho nevidí.
Kdesi v dálce zaštěkal pes a postupně se k němu přidávali další. Vypadalo to, jako by je někdo postupně budil. Bylo to divné, vstal a zadíval se do tmy. Zdálo se, že slyší nějaké zvuky, rachot plechu, výkřik páva někde v zámecké zahradě a pak bylo ticho. Psi ještě chvíli štěkali a pak se nad spícími domy rozprostřelo probouzející se nedělní ráno.
Franta se otřásl chladem a vydal se kolem zámecké zdi dolů k potoku. Šlo se mu špatně, v hlavě měl tisíce kováříčků, v botách cítil chlad a do vlasů mu padala ranní rosa. Klopýtal a rukou si utíral pořád ještě stékající slzy. Teď už je všechno pryč! Představil si Vlastu, jak leží v objetí svého muže v novomanželské posteli, v duchu ji slyšel, jak sténá v jeho náručí a znovu vykřikl do tmy "proč?".
Domů došel, když ještě všichni spali. Potichu se osprchoval, pohladil černou kokřici, zavřel za ní dveře svého pokoje a ulehl.
Když se probudil, blížilo se poledne a z předního pokoje slyšel nějaké vzrušené hlasy. To sousedka s matkou řešily nějaký vážný problém. Jistě probírají tu včerejší rvačku, to jsou celé ženské. Roztáhl žaluzie a první, co uviděl, bylo policejní auto před jejich domem! Začal rychle zpytovat své svědomí, zda měco neprovedl, ale na nic se nepamatoval. Když vešel do kuchyně a uviděl uplakanou matku se sousedkou, začal tušit, že se něco stalo. Nechápavě na ně pohlédl a začal si nalívat minerálku. Když mu řekli, co se stalo, zatočila se s ním kuchyně a on dosedl na bobek.
Vlasta? Mrtvá? Jak to? Ne, to není možné, určitě ještě spí s tím svým frajírkem a tyhle ženské jenom dělají klepy, pomyslel si.  Ale co tady chtějí ti policisté? Ze všech stran se na něj  hrnuly otázky, na něž neznal odpověď?
Konečně mu řekli, co se stalo! Když Vlasta odcházela se svým manželem do pokoje, přihnali se jeho kamarádi a unesli nevěstu. On šel klidně spát a oni jeli ještě někam slavit. Při zpáteční cestě se jim do cesty připletl strom. Náraz nikdo nepřežil. Když je našel náhodný automobilista, ještě byl motor teplý. Nevěstiny bílé šaty vlály z rozbitého vozu a zvolna se po nich rozlézala červená barva. Na obzoru vycházelo slunce a novomanžel se obrátil na posteli. Spal!

Obr a chaloupka pod lesem

24. září 2010 v 12:04 | já |  Moje povídání
Taška, kterou nesu, je čím dál těžší. Vysedla jsem z autobusu a vleču se hlemýždím krokem na horní zastávku, abych mohla pokračovat dál. Musím ještě dvě zastávky, než se dostanu na horní konec dědiny. Tam úplně u lesa stojí stavení, do něhož tentokrát mířím. Od té doby, co pošťákům zakázali jezdit na kole a musí se šetřit i na benzínu, používají nás jako pokusné králíky, Opravdu zkoušejí kolik kg, kdo a kam donese. Naštěstí není dneska žádná dobírka, ale ty dopisy, které v tašce mám, se i tak pronesou.
Když jsem si ráno třídila zásilky podle adres, nemohla jsem si vzpomenout, kde toto číslo popisné je. Že je někde nahoře za kostelem, mi bylo jasný, ale, že leží ještě kousek dál, jsem si uvědomila, až jsem vysedala z autobusu. Jarda Novosad, řidič, který tady zná každý kámen, mi ještě jednou zopakoval, kam mám vlastně jít, pak mi zamával a pomaloučku odjel z poslední autobudové točny.
Tak teda jdu a cítím, jak se mi po tvářích kutálejí kapičky potu. Cesta se stáčí po vrstevnici dál do luk až pod les. Tam se krčí stará chalupa s dřevěným plotem. Kolem pobíhá malý vořech a už na dálku upozorňuje majitele, že se blíží vetřelec. Je první podzimní týden a sluníčko se ještě snaží trochu nás opéct.
U dřevěného plotku se zastavuji a domlouvám pejskovi, aby moje kalhoty nechal být. Zdá se, že si dal říct. Chytám za kliku a otevírám dveře do síně. Pomaloučku se rozkoukávám v příšeří chodby, když se za mnou ozve hrubý mužský hlas. Zprudka se otočím a příšerně se leknu. To co vidím, je hrozné. Přímo za mnou v síni stojí obr. Sklání hlavu, aby se vešel do síně a usmívá se . Může mu být kolem šedesáti let a vypadá hodně zachovalý. Má prošedivělé skráně a atletickou postavu. Po zádech mi proběhlo chvění a já se přistihla, že se mi docela líbí.  Sláva, bude jistě hodný a tak si chystám obálku s jeho jménem. Čte si a jeho tvář se pomalu rozjasňuje. Ještě mi podpisuje doručenku a pak mi nabídne kávu. Kdybych řekla, že na kávu nemám chuť, lhala bych.
Poseděla jsem si s tím mužem několik příjemných minut, dozvěděla jsem se, že mu konečně přišlo rozhodnutí o rozvodu, pochválil můj účes a vlastně i mě. Bylo to příjemné a teď se chystám na zpáteční cestu.
Nabídl, že mě odveze dolů a já přijala. Jsem teď, po té co jsem se rozešla s Jirkou, taková nijaká a jeho pozornost mi dělá dobře. Cesta dolů je kratičká, ale nám dvěma stačila. Slíbili jsme si dobrou večeři na hotelu a že si zavoláme.
Nasedla jsem do autobusu a pohledem hledám starý moskvič. Stál tam, než jsme zmizeli za lesem. Jsem pořád stejná, rychle vzplanu a pak mi dlouho trvá, než se ze špatného vztahu vzpamatuji. Cítím, jak mi hoří tváře a srdce divoce buší.
Bože, je to možné, že je to nový začátek, a ten obr v chaloupce pod lesem je tím pravým?
Kdopak ví?


Tři nejstarší kuchařky světa

23. září 2010 v 13:17 | History a já |  Zaujalo mě
Myslím si, že není člověka, který by byť jednou nedržel v ruce knihu se spoustou dobrých rad a nápadů, postupů a ukázkových obrázků, podle nichž se vaří. Ano, kuchařku určitě máme každý doma, možná i několik. Jsou mezi námi i tací, kteří je mají jako koníčka, sbírají kdejaký recept a při každé příležitosti experimentují a zkoušejí nová a nová jídla. V TV běží neustále nějaký ten pořad - vaření se šéfkuchařem, dvěma kluky nebo s cizincem. Existuje dokonce televizní program Paprika, na němž se vaří bez přestání celých 24 hodin. A ne jen tak ledajaké věci. Můžete se octnout na karibském ostrově stejně jako v dalekém Mongolsku či na severu u Laponců. A všude je co obdivovat, všude existuje něco, co by našinec nesnědl a cizinec nechválil.
Nikdy nikdo nespočítá rozmanitá jídla, z nichž se skládá lidský jídelníček. Jsou tak rozmanitá a neobvyklá, stejně jako jednoduchá a přetrvávající mezi lidmi z dob dávno minulých.
První kniha o jídle byla sepsána na přelomu 5. a 4. století př.n.l., jejímž autorem byl gurmán Mitháikos z řeckých Syrakus. Recepty z ní se bohužel dodnes nedochovaly, je však jisté,že si mlsouni na nich pochutnávali v celém Středomoří. Kolem roku 350 př.n.l. odplouvá ze Sicílie loď, která míří na jih Itálie. Na její palubě sedí básník Archestratos. Nevydává se za krásami světa ani za obchodem, má jediný cíl - najít, co je kde dobrého k jídlu a jak to nejlépe uvařit. Kromě básnické duše má totiž i mlsný jazýček. Zamiluje si hlavně ryby. Z dochovaných částí jeho kuchařky, psané v hexametrech (což jsou nerýmované verše o šesti stopách), je hned 48 věnovaných právě jim. Některá koření ze starého Říma už dnes sice v obchodech neseženete, ale History revue vybrala několik receptů, do kterých se směle můžete pustit i v současnosti. Např. Omeleta z kopřiv je velmi jednoduchá. Opláchnuté kopřivy rozsekejte na kaši, popř. rozmixujte, přidejte olej, pak kaši povařte v hrnci a nechejte vychladnout. Rozšlehaná vejce vlijte na vymaštěnou pánev a přidejte k němu kopřivovou kaši. Omeletu po chvii obraťte a pod pokličkou dosmažte.
Censor Marcus Cato starší si rozhodně nepotrpí na luxus. Zajímá ho život chudých lidí a píše spis O zemědělství. Každý, kdo pracuje na poli a stará se o dobytek, tu najde užitečné rady, Naíc nechybí recepty na jídla z mouky, tvarohu a medu.
Vyhlášený římský kuchař Marcus Gavius Apicius ve svém spise O umění kuchařském líčí všechny taje tehdejší kuchyně. Uvádí třeba, jak uchovat čerstvé maso, nebo jak poznat ředěný med. "Vložte do něj knot, aby koukaly oba konce, a zapalte ho. Není-li med falešný, hoří oba konce jasným plamenem." Dále popisuje přípravu sekaného masa, ptáků, luštěnin, zeleniny,  čtvernožců a ryb i nejrůznějších mořských "potvor".