27. srpna 2010 v 14:50 | já
|
"Ty, matko, nevíš, kde mám rodný list?" ozval se polovička, zrovna když jsem si čistila zuby?
Nejdříve jsem chtěla vyprsknout, ale pusa plná pěny mi to nedovolila. Pomalu jsem pokračovala v činnosti, když do koupelny strčil hlavu.
"Ty neslyšíš, nebo co?" trochu ostřeji vypěnil. "Počkej, já ti ho dám!" řekla jsem zcela zřetelně a vyšla jsem do předsíně. Pomaloučku jsem vytáhla složku, v níž se nacházejí všechny důležité doklady, odkládala jsem je před sebe na stůl, ale inkriminovaný rodný list nikde! Zuřivě obracím všechny papírky, nahlížím do všech obálek, nic.
Polovičkovi začínají nabíhat žíly na spáncích a to už je zle! Hledáme zoufale oba dva a papír není.
Kdyby ho tak nutně nepotřeboval, tak by se asi nafoukl a dělal by mrtvého brouka, ale chtěl si jet domluvit odchod do důchodu a tam ho samozřejmě potřebovat bude.
Napadlo mě, že si cestou uděláme odbočku na matriku, kde mu vystaví kopii. Proto ani moc nepěnil a souhlasil. Nechala jsem jít tatínka samotného, aby si věc vyřídil sám, což on hrozně nerad dělá. Když se vrátil, byl rozesmátý a spokojený. V ruce třímal obrovskou kopii, kterou láskyplně složil a dal mezi své papíry v aktovce. Cestou jsem se dozvěděla, story o tom, jak ho slečna nemohla v knihách najít!
"Představ si, ona to celý musela několikrát projít, než mě našla! Už jsem si myslel, že ani neexistuju!" zasmál se na mě do zpětného zrcátka a věnoval se řízení.
V našem slovutném okresním městě, kde už několik let nebyl, se toho moc změnilo, přibyly semafory, nové objezdy a jiné značení. Ještě že jsem jela s ním, jinak by možná ještě teď bloudil.
Na OSSZ jsme si vyzvedli lísteček a bylo nám oznámeno, že náš pan referent tam není. Už jsem se těšila na spousty nespisovných výrazů, když tomu předešla slečna u recepce. S úsměvem nám oznámila číslo náhradní a poslala nás dál. Oddechla jsem si, neboť ještě tak absolvovat zbytečnou cestu, tak to by polovička nepřežil.
Posadili jsme se u slečny v boxu a sledovali její pilné ručky běhající po klávesnici. Najednou se zarazily a slečna s děsem v oším nám oznámila, že manželovo rodné číslo její počítač ne a ne sežrat. I seběhlo se děvčat několik, neustále brebentily a snažily se PC přimět k činnosti. Marně! Opět jsem viděla, že polovička začíná rudnout. Ještě chviličku a vypustí oblaka páry a bude pohroma.
Naštěstí nejmladší slečnu napadlo vzít nás k sobě do boxu, kde prý jí program jede a nezlobí ji.
Pak už šlo všechno ráz na ráz. Venku jsme byli za 10 minut, polovička zářil nadšením, jak krásně všechno zvládl (nebýt mě, samozřejmě) a tak mě pozval na kávičku. Trochu jsme si odpočinuli a cestou k autu jsem udělala jen pár fotek, neboť na displeji začínalo svítit červené světýlko.
Díky pátečnímu polednímu provozu jsme se táhli domů skoro hodinu.
Dva spokojení důchodci! Pardon, polovička si ještě měsíc počká.
Nabídka zeleniny.
Chtělo by to opravit!
Není to škoda?
Zajímavá průlezka
Musím se smát, jak je to všude stejné, jako, kdybych to viděla u nás. Po těch letech už to člověk bere s nadhledem, i když to někdy zamrzí. Ale, co my ženské něco vydržíme! Myslím si, že jsme si ty naše Polovičky během těch let trošku rozmazlily. Dnešní dívenky, to berou jinak. Odhaduji, že až dojdou do našeho věku to bude obráceně. :-( ;-)