Květák zvaný karfiol
24. srpna 2010 v 12:59 | já | Moje psaníJe rok 1965.
V zelenině byla zase fronta, stála jsem tam asi dvě hodiny a v duchu nadávala, cože si to ta máti zase vymyslela. Nemohla být k obědu třeba žemlovka nebo palačinky? To musíme mít zrovna ten květák. Jsou ho tady tři bedny, ale lidí je ještě víc. Prodavačka obsluhuje pomalu a lidí neubývá. Stojím na schůdcích vedoucích do pidiprodejny, do níž se nás vejde tak akorát, tři k pultu a prodavačka za ním. "Paní Zemánková, dejte mi ještě ten karfiol, udělám ho dědkovi k večeři!" prohlásila paní přede mnou a začala se hrabat v bedně, Každou bílou hlavou otáčela na všechny strany, mačkala a rozdělávala zelené olistění, aby si vybrala ten nejlepší. Ta půl hodinka ve frontě mě štve, mohla jsem si zatím číst. Tak už jsem na řadě, vybírám si ten největší květák a podávám jej prodavačce, aby z něj otrhala zelené listí. Usmívá se na mě a přitom pořád něco povídá. Krásný bílý květák mi pomůže dát do síťovky a bere si ode mě papírovou dvacetikorunu. Vrátí nějaké drobné a já peláším domů. Z té hlavy jsme se najedli všichni - 5 lidí mělo dobrý oběd.
Píše se rok 2010.
V našem supermarketu je fronta na vozíky až venku. Uvnitř se motá spousta lidí a já se vleču s těžkým a velkým vozíkem až dozadu k zelenině. Vybírám si nějaká rajčata a okurky. Najednou jsem mé oko zahlédlo přepravku s květákem. Dostala jsem na něj docela chuť. Prohlížím si jednu hlavu po druhé, ale nemůžu si jaksi vybrat. Na všech jsou podezřelé černé tečky. Do jedné z nich vrtám v domění, že se jedná o zaschlu hlínu. Mýlím se, jsou to počínající hnilobné změny. Nakonec si teda jeden květáček beru a hledám, kam bych dala nalámané zelené lupení, kterého bylo více jak bílé hmoty. Nic jsem nenašla, tak trhám igelitový sáček, kterých je tady dost, lupení nacpu do něj a zavážu. Ještě doberu nákup a stavím se do řady k pokladně. Jde to pomalu a já netrpělivě pohlížím na hodiny. Pás se sune kupředu a v mém vozíku na dně se krčí igelitový pytlík s podezřelou zeleninou. "A tam máte co?" vyštěkne na mě pokladní a všichni v řadě se hned dívají na mě jako na zlodějku! "To je jenom lupení z toho květáku," říkám provinile a natahuji se pro sáček. "No, ale paní to mi musíte podat, tam může být ledacos!" mrčí zase pokladní, které poslušně sáček podávám. Prohlíží si ho podrobně, promačkává a já se jenom usmívám. Zaplatila jsem a skládám věci nazpět do vozíku. Jenom to lupení nechávám leže u pokladny. Ať si s ním udělají, co chtějí. No, a ten květáček jsem skoro celý musela okrájet. Začínal se kazit, snědli jsme jej s polovičkou ještě ten den k večeři. Při televizních novinách, v nichž ukazovali pohromu na našich polích po povodních, jsem si vzpoměla na tu malinkatou zeleninu, na příjemnou prodavačku a tu obří hlavu karfiolu, která byla bílá jako padlý sníh.
Tak nevím, mohou za to jenom povodně? Nebo na tom má vinu ještě něco víc?
Komentáře
Tos mi připomněla, že už jsem květák dlouho neděla, muž ho jí jen obalovaný a mě nebaví ty růžičky jednu po druhé pracně obalovat. Z toho plyne, že ani nevím v jaké kvalitě se u nás prodává. ??? Jinak u nás v Kauflandu u kasy prolistovájí časopisy a otevírají všechny krabičky, i od zubních past. Asi se u nich hodně krade. :-|
:-D:-):-D