Říká se to o mužích nemladých, kteří nepropadli světáctví a nepokoušejí se vykřesat v sobě poslední jiskru milostného ohně. Jsou rozšafní, důstojní, přiměřeně šetrní a neprahnou po vzrušujících kratochvílích, jež nepokládají za přiměřené svého věku. Výraz "starý paprika" vznikl koncem 19. století v Praze. Mohovití penzionovaní magistrátní úředníci, ministerští radové či vysloužilí advokáti, vyrojili se v dopoledních hodinách jako na povel a spěchali starobylými uličkami do útulných hospůdek a gábliček. Nejoblíbenějším jídlem bývalo telecí na paprice. Zámožný stařec se ovšem stával terčem zájmu povětrných dívek, které se pokoušely nabízet rozkoše zcela jiného druhu. Pokřikovaly na upalující dědouše a slibovaly jim chvíle vášnivé lásky. Marně. Drtivá většina penzistů odolávala vábení nevěstek a bez zpoždění dorazila do své restaurace, aby si pochutnala na papričce a dobrém pivečku. Není divu, že povětrné dámičky cítily k těmto mužům nenávist a posměšně o nich vykřikovaly, že to jsou staří paprikové. Staly se tak sice autorkami nového úsloví, ale v jejich obchodě jim to příliš nepomohlo.

Dnes by povětrná dívka moc těch "zámožných" penzistů nepotkala. :-D
Toto vysvětlení pro úsloví se mi líbí, to se povětrným dámám povedlo. ;-)