Hudba budoucnosti, rajská hudba, hudba jedna báseň.
Tak a ještě mnoha způsoby lze nazvat něco, co vzniká foukáním, tlučením, brnkáním, taháním a kdovíjak ještě. Vezměte si třeba nástroje foukací, neboli žesťové. Kdo z nás na ně umí vyloudit líbezný tón? Kdysi dávno jsem to zkoušela na hornu (lesní roh), na niž hrával starší syn. No nevyloudila jsem nic, jenom jsem byla poprskaná, boule za ušima a z úst mi tekly sliny až na bradu. No, tak tudy teda by cesta, alespoň pro mě, nevedla. Udržet rytmus, jako bubeník, to teda také nezvládám. Jsem hned o takt rychlejší, nebo zase někde zaspím. S kytarou, kterou jsem měla doma, to nebylo o nic lepší, Ještě tak jeden dva akordy bych vyloudila, ale ostatní, kdepak. Housličky a jejich táhlý hlas se mi vždycky líbily, ale vyloudit jediný tón bych nedokázala. Ještě tak hra na klavír, ta by mi šla. Nejśem barvoslepá, a když si noty označím černou a bílou pastelkou, něco zahraju. Obdivuhodné tóny se ozývají při brnkání na harfu, ale jenom proto, že jsou struny sladěné. Cinkání na triangl nebo na tamburínu mi nešlo ani v jeslích, kde jsem měla dětem hrát doprovod k písničkám.
Miluji hudbu a ráda ji poslouchám. Když si pustím něco z vážné hudby a zamyslím se nad tím, co slyším, uvědomím si, jak je to kouzelné a dokonalé. V té nádheře se jednotlivé nástroje jakoby ukrývají a dohromady vytvářejí něco jako šumění lesa, hučení vody padající do hlubin, veselí na venkovské zábavě. Bez dechu poslouchám a v hlavě se mi odvíjí fantastický svět, zakletý do jednotlivých skladeb.
Nejsem hudebník a ani nemám hudební sluch, ale naučila jsem se hudbu vnímat vcelku a tak, když se někdy stane a někomu tón ujede níž nebo výš, neslyším to. Pro mě je hudba jeden celek, který je krásný nebo ošklivý, který mám ráda a který nemusím. Zavřu oči a nechám se unášet hudbou a sním!