Sluníčko nad kopci se zvolna prodíralo mezi stromy, když se z dálky rozlehly mohutné rány. Bára poslední dobou prodávat nechodila, nebylo to bezpečné. Horami se potulovali různí lidé, jedni pospíchali na západ před postupujícími armádami, druzí se snažili krýt před všude slídícími zraky doposud kralujících Němců.
Rány byly den ode dne silnější a mezi lidmi se šeptalo, že už to nebude dlouho trvat, že se bojuje u Ostravy, pod Brnem a Němci to mají spočítané.
Jedno květnové ráno, které rodinu Knapilovu probudilo ve sklepě, kam se stejně jako všichni na noc schovávali, uslyšeli nad hlavami v jejich domě kroky a podivné hlasy. Oldřich opatrně vyšel na schodiště a zmizel na chvíli v domě. Po nějaké chvíli se vrátil se zprávou, že jejich Horní ulice je plná vozů s ustupující německou armádou a od nich z kuchyně si odnesli nějaké jídlo. Celá rodina prožívala v malém sklepení několik hodin strachu, než zaslechli hlasité povely k odjezdu. Trvalo hodnou chvíli, než se jejich ulicí rozhostilo ticho. Oldřich, jako jediný chodil do městečka na zvědy. Děvčata měla zakázáno vystrčit hlavu. Za několik dnů se ulice opět zaplnila vozy, auty a spoustou koní. To do města dorazila osvobozovací armáda. Nejdříve několik slovenských vojáků z našeho armádního sboru, kteří byli jako předvoj a jichž bylo málo. V malých domcích prosili o vodu a nějaké jídlo. S podivným výrazem říkali domácím, aby raději zůstali ještě několik dnů ve sklepech, neboť nevědí, jak se situace vyvine a zdali se Němci nevrátí nazpět. Pak spěšně naskákali na vozy a ujížděli dál. Ulicemi se rozhostil klid.
Pozdě odpoledne prolétlo Horní ulicí několik koňmi tažených vozů, na nichž seděla spousta exoticky vyhlížejících vojáků. Sovětská armáda, v jejichž řadách byli vojáci všech národností a typů, od Mongolů, přes Kazachy po Lotyše. Naštěstí zastavili jenom chviličku, napojili své koně a táhli zase dál. Městečko se vylidnilo, všude bylo podivné ticho. Sem tam se odněkud z větší dálky ozvala dávka ze samopalu, jak poznamenal Oldřich, ještě asi dva dny projížděly kolem Knapilovic domku kolony osvobozenecké armády a byl konec!
Opravdový konec války, na nějž se všichni těšili, Nejvíce asi Liduška, která očekávala své rodiče a svůj návrat do Brna, které milovala. Děvčata plna zvědavosti běžela na náměstíčko, kde se konala smuteční slavnost a pohřeb zabitých slovenských vojáků, kteří zahynuli při osvobozování Lhoty. Všude bylo plno lidí, vlajek a krojů, které Liduška obdivovala a slibovala Aničce, že si jeden taky pořídí. Mrtvé pochovali na místním hřbitově, zahráli jim hymnu a byl konec. Mezi lidmi to šumělo, každý měl nač se ptát a koho postrádat. Byly vyvěšovány různé vzkazy a papírové seznamy, kam lidé připisovali své dotazy. Liduška si vzpomněla na bratra Poldíka, o němž rodina už několik měsíců nemá zprávy. Naposledy psal z Hamburku, kam se vrátil z krátkého pobytu u rodičů v Brně. Několik dnů trvalo, než se daly do pořádku vlakové spoje a než do Lhoty dorazila teta Barbora. Sama! Josef odejel do Prahy ke svým rodičům ještě před koncem války a zůstal tam. Neví o něm nic víc než o Poldíkovi. Ach, kdyby tak mohla zařídit, aby se oba vrátili! Liduška svou matku přivítala a plnou pusou ji vyprávěla své zážitky z posledních dnů. Také ona vyprávěla o nekonečných hodinách strávených v krytu, o tom, jak se v ulicích střílelo a ona měla strach, vzpomenula také následné odvetné akce proti brněnským Němcům, které vyháněli z bytů a nakonec je někam odvedli. Domy zůstaly prázdné a jsou nyní na pospas zlodějům a nenechavcům.
Jindřich konečně opustil zadní pokoj a vyjel i z vozíkem na zahradu. Až tady se obě děvčata dozvěděla, že se věnoval poslechu zahraničního rozhlasu a předávání zpráv domácímu odboji. To byli ti jeho kamarádi, kteří tu a tam stáli vzadu pod oknem a na Jindru pískali. Rodina se sesedla u velkého stolu v zahradě a dlouhou dobu si měli o čem povídat.
Anička byla zamilovaná a neustále ji to táhlo ven. Chodili s Liduškou na korzo do městečka a celou cestu nazpět si špitaly a špitaly. Jejich ještě skoro dětská tajemství jim zaplňovala celé dny. Chichotání je provázelo, kudy chodily.
Z Brna došel smutný dopis! Barbora v něm oznamovala celé rodině a hlavně Lidušce, že její bratr Poldík zahynul při jednom z posledních náletů na Hamburk. Dostala od úřadů jenom několik fotografií a jeho hodinky, které ten den neměl u sebe. Kamarád z pokoje všechno zabalil a odevzdal. Tak to došlo do Brna.
Barbořin život se zhroutil! Její milovaný syn Poldík je pryč, Josef zůstal v Praze a ona se cítila najednou zbytečná. Během léta 1945 zestárla o několik let.
To je dobře, že už je po válce, teď už snad bude líp. I když ne všechno bylo tak růžové jak by se mohlo zdát. Znárodnění a poválečné procesy poznamenaly ještě mnoho rodin.