Bylo po válce a život začal ubíhat jaksi rychleji. Obě děvčata Liduška i Anička si brzy našly své místo ve společnosti, snažily se dohnat všechny ty roky, kdy se nesmělo chodit na zábavy, kdy bylo všechno jaksi ošklivé.
Do Horní ulice se vrátila paní Krausova, která ještě před válkou zmizela v cizině, s celou rodinou. Obě jejich děvčata, Greta a Dorka, zůstala v daleké Argentině a domů se vrátila jenom manželka starého Krause, který před časem zemřel. Anička starou paní znala a tak za ní občas zašla, podívat se, zda něco nepotřebuje. Ulice byla stejná a přece jiná. Dříve byly chalupy plné dětí, na lavečkách posedávali staroušci a všichni se znali. Dneska by se staří sousedé dali spočítat na prstech, skoro v každé rodině někdo chyběl už za války, někdo se vytratil až nyní. Oldřich se svou dýchavičnou postavou postával u branky do zahrady a pozoroval ulici. Někdy se vydal s Jindřichem do hospody na Rožku, ale brzy se oba vraceli domů. Už to nebylo jako dřív.
Jak čas ubíhal, měnil se i život v Brně, Barbora začala marodit, Josef zůstávál stále častěji v Praze u svých starých rodičů, aby se o ně postaral. Liduška si dodělala přerušenou školu a začala pracovat v pobočce Červeného kříže. Pomáhala navrátilcům z lágrů a lidem, jež přišli o své blízké i domovy. Od nich se dozvídala smutné noviny a lidské tragédie. Pracovala celé dny a snažila se pomáhat, kde to jenom šlo. Se svými rodiči se takřka neviděla. Matka Barbora truchlila pro svého syna a snažila se udržet majetek, který jí zůstal po otci. Nově zprovoznila malou tiskárnu, prodala dva z jejich pěti bytů v činžovním domě a nakoupila nějaké akcie. Jako oko v hlavě opatrovala ten zbytek peněz pro svou Lidušku. Josef doopatroval své rodiče v Praze a do Brna se už nevrátil . Požádal o rozvod a rodina jej ztratila z očí.
V létě 1949, bylo ohromné sucho a docházelo k požárům, při jednom z nich se Oldřich velmi vysílil, dostal zápal plic a po několika dnech marodění zemřel. V domě na kraji Horní ulice zůstala jenom osamělá Barbora s Aničkou a nemocným Jindrou. Ten chřadl, stále více potíží jej připoutalo na postel. Obě děvčata měla práce nad hlavu. Na kopec do stánku chodívala už jenom Anička, pro niž denní cesta nahoru a dolů byla hračkou. Ješte na podzim se vdala a přivedla do domku mladého Vaška. Chlap jako hora v chalupě chyběl. Jeho silné ruce a chuť do práce se brzo projevily. Přistavěl patro, do něhož se s milovanou Aničkou nastěhovali, a tak Barbota, které už táhlo na padesát, měla nyní na starost pouze svého bratra.
Aniččina rodina se brzo rozrostla o dva střapáče, dvojčata Jiříka a Lidunku. Na jejich křtiny dorazila teta Barbora i s Liduškou a rodina měla po několik dnů pocit, že jsou opět spolu. Vřeštící mimina v kočárku pod oknem bylo to nejnovější v domě, jenž vždycky býval plný příbuzenstva a do něhož se rodina ráda sjížděla.
Při večerním sedánku na zahradě u opraveného altánu se vzpomínalo na všechny, kteří už tady nebyli. Nejčastěji vzpomínala teta Barbora na svého otce, který pocházel z bohaté rodiny bydlící na konci Horní ulice v zámečku u továrny. Vyprávěla o jeho veselé a milé povaze, o tom, jak ji vozíval na vozíku po ulicích starého Brna, o mamince, která ji tak brzo opustila, a když došla řeč na Poldíka, měla už oči plné slz a hrdlo stažené, tak, že nebyla schopna dál mluvit. Bylo to smutné, ale všichni věděli, že nejvíce ji zasáhl rozvod s Josefem, kterého milovala víc než sebe.
Když dali dvojčata spát, seděli ještě dlouho v pokoji Bára s tetou a nad krabičkou fotografií.
Spolu navštívily poutní místo nad městem, kde v tichu chrámu utěšovaly svou duši a prosíc na nejvyšších místech o ochranu pro své blízké a pro sebe, kráčely pak po dlouhém schodišti dolů.
Nastaly všední dny, tetinka s Liduškou odjela a Anička měla plné ruce práce s dětmi a domácností.
Kropfova továrna byla znárodněna a Barbora Provázková tak přišla o všechen majetek. Zůstalo ji jenom několik tisíc korun v záložně a i o ty měla chystanou měnovou reformou přijít. Jednoho dne přišla Liduška domů s pláčem, dozvěděla se, co se matce stalo a chtěla jí pomoci. V tu dobu chodila s mládencem, který se chystal za rodinou do Izraele. Barboře se srdce svíralo bolestí, když jí prozradila, že chce také odcestovat, ale navenek na sobě nedala nic znát. Měla v sobě rodovou sílu Krautrových děvčat. Pomohla jí s věcmi a slíbila, že za ní přijede. Když Liduška odjela, zůstala v Brně úplně sama. Doba se svíjela v počátcích nové éry, které ti starší nerozuměli, ač se snažili, jak chtěli. Marně hledali mezi svými vrstevníky někoho, kdo by jim pomohl, kdo by je zachránil. Měli jenom sami sebe a svou rodinu. Proto se jednoho dne tetička rozhodla k návratu. K návratu ke svým kořenům, ke kořenům svého rodu i rodu svého otce. Věděla, že tady bude v bezpečí a nikdy nebude sama.
Vašek s Aničkou pro ni připravili malý pokojík za kuchyní, kde bude mít své království.
Nábytek, který měla v Brně, rozdala sousedům anebo prodala za pár korun. Dovezla si jenom velkou cestovní tašku osobních věcí a dvě velké dřevěné bedny, poslané vlakem dovezli z nádraží o několik dnů dříve. Ty na ni čekaly v pokoji.
Ten jí Anička s Barborou vybavily starým nábytkem po Míně, který byl uložen venku v šopě a nyní se hodil. Velmi dobře poznala skříňku se zrcadlem, která stávala v chodbě, rukou pohladila pohovku a stolek se židlí, jako by na věcech hledala stopy své sestřenky, kterou měla tak ráda. Začala skládat své prádlo a oblečení do skříně a pomaloučku se vybalovala. V příruční tašce našla svou malou šperkovnici a zastrčila ji daleko do skříně pod vyskládané věci. Byl to její jediný majetek, proto se o něj bála. Určitě se jí ještě bude hodit pár náušnic s rubíny, které měla na svatbě, maminčiny hodinky a otcův snubní prsten. Všechny věci byly z poctivého předválečného zlata a jeho cena určitě hned tak nepadne.
Ach, Bože, vzdychla si, kam se všechno podělo?
Tetičce bude u Barbory a Aničky lépe, potěší se s vnoučátky a nebude se cítit opuštěná.
Snad už se bude dařit dobře všem, už si zaslouží trochu klidu.