close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Srpen 2010

Jarmark

2. srpna 2010 v 8:41 | historické publikace a kalendáře |  Moje psaní
Tradiční jarmarky ve středověku, to bylo velké množství lidí, kejklířů, potulných umělců, ale hlavně kupců a řemeslníků, co se se svým zbožím sjížděli z okolí i z dáli, ve snaze ho co nejlépe prodat. Zkrátka výroční trh byl vždy pro město, kde se konal, velkou událostí. Možná málo kdo ví, že slovo "jarmark" je počeštěnou podobou dvou německých slov Jahre + Markt, tedy opravdu výroční trh.
Pořádaly se několikrát do roka a měly různá zaměření. K oslavě velikonoc, letnic, nebo vánoc.

Soubor:Croll CR (C09)Markt.jpg

Historické kořeny výstav a veletrhů sahají hodně do minulosti, k počátkům dělby práce. Jakmile člověk vyprodukoval více, než kolik stačil sám spotřebovat, snažil se své přebytky nabídnout na trhu. Nejprve slovně, ale brzy přišel na to, že je lepší představit své zboží přímo ve fyzické, naturální podobě a zejména na místech, kde dochází ke shromažďování lidí - křižovatkách obchodních cest, na náměstích, tržištích.
Trhy se konaly zejména u příležitosti církevních svátků, což je patrné v němčině, kde slovo die Messe znamená nejen mše, ale i veletrhy. Např. i u nás sahá tradice brněnských veletrhů až do 13. století, kdy roku 1243 udělil král Václava I. Brnu privilegium konat jednou do roka o svatodušních svátcích výroční trh. Další rozvoj řemesel a obchodu si vyžádal udělení práv pořádat další jarmarky - od r. 1291 svatohavelský a od 1357 před Popeleční středou.
Pravidelně se opakující výroční trhy, kde je nabídka představena v naturální podobě v časově i místně vymezeném prostoru, se začínají konat v období zakládání měst. Privilegia uděloval panovník. Pořádání trhů vždy přinášelo městské pokladně nemalé zisky. Proto i dnes bývají města majiteli nebo spolumajiteli výstavních a veletržních areálů.
V dnešní době už není doba jarmarků spjata s náboženskými daty. Objevují se skoro ve všech větších obcích a městečkách. Většinou bývají součástí nějakých oslav, např. založení obce, svěcení kostela, připojení k železnici apod.
K Hořovicím nezapomenutelně patří Cibulový jarmark, který se koná každý rok na podzim. Na tomto jarmarku se vystavují a prodávají např. právě odsud velice známé cibulové copy, pořádají různé výstavy ručních prací a mnoho dalších produktů, které vypovídají o zručnosti českého národa.
Největším turistickým lákadlem jsou poté slavnosti v souvislosti s výročím bitvy u Chlumce 1813, spojené s hudbou, divadelními představeními na návsi, jarmarkem a fragmentem bitvy které se účastní nejen domácí, ale i zahraniční účastníci klubů vojenské historie.
Buchlovický jarmark byl rozdělen na dvě části. Dopoledne patřilo dětem a jejich vystoupení, odpoledne pak vzali do rukou dospěláci. Nechyběla zabijačka, medovina, svařené víno, punč, zabijačkové speciality, perníčky, vizovické pečivo, ručně vyráběné šperky atd. V dílnách se předváděli kováři, výrobky z kůže, adventní věnce.

Blýskavé vzpomínky - XVIII.

2. srpna 2010 v 8:10 | já |  Moje povídání
Sluníčko nad kopci se zvolna prodíralo mezi stromy, když se z dálky rozlehly mohutné rány. Bára poslední dobou prodávat nechodila, nebylo to bezpečné. Horami se potulovali různí lidé, jedni pospíchali na západ před postupujícími armádami, druzí se snažili krýt před všude slídícími zraky doposud kralujících Němců.
Rány byly den ode dne silnější a mezi lidmi se šeptalo, že už to nebude dlouho trvat, že se bojuje u Ostravy, pod Brnem a Němci to mají spočítané.
Jedno květnové ráno, které rodinu Knapilovu probudilo ve sklepě, kam se stejně jako všichni na noc schovávali, uslyšeli nad hlavami v jejich domě kroky a podivné hlasy. Oldřich opatrně vyšel na schodiště a zmizel na chvíli v domě. Po nějaké chvíli se vrátil se zprávou, že jejich Horní ulice je plná vozů s ustupující německou armádou a od nich z kuchyně si odnesli nějaké jídlo. Celá rodina prožívala v malém sklepení několik hodin strachu, než zaslechli hlasité povely k odjezdu. Trvalo hodnou chvíli, než se jejich ulicí rozhostilo ticho. Oldřich, jako jediný chodil do městečka na zvědy. Děvčata měla zakázáno vystrčit hlavu. Za několik dnů se ulice opět zaplnila vozy, auty a spoustou koní. To do města dorazila osvobozovací armáda. Nejdříve několik slovenských vojáků z našeho armádního sboru, kteří byli jako předvoj a jichž bylo málo. V malých domcích prosili o vodu a nějaké jídlo. S podivným výrazem říkali domácím, aby raději zůstali ještě několik dnů ve sklepech, neboť nevědí, jak se situace vyvine a zdali se Němci nevrátí nazpět. Pak spěšně naskákali na vozy a ujížděli dál. Ulicemi se rozhostil klid. 
Pozdě odpoledne prolétlo Horní ulicí několik koňmi tažených vozů, na nichž seděla spousta exoticky vyhlížejících vojáků. Sovětská armáda, v jejichž řadách byli vojáci všech národností a typů, od Mongolů, přes Kazachy po Lotyše. Naštěstí zastavili jenom chviličku, napojili své koně a táhli zase dál.  Městečko se vylidnilo, všude bylo podivné ticho. Sem tam se odněkud z větší dálky ozvala dávka ze samopalu, jak poznamenal Oldřich, ještě asi dva dny projížděly kolem Knapilovic domku kolony osvobozenecké armády a byl konec!
Opravdový konec války, na nějž se všichni těšili, Nejvíce asi Liduška, která očekávala své rodiče a svůj návrat do Brna, které milovala. Děvčata plna zvědavosti běžela na náměstíčko, kde se konala smuteční slavnost a pohřeb zabitých slovenských vojáků, kteří zahynuli při osvobozování Lhoty. Všude bylo plno lidí, vlajek a krojů, které Liduška obdivovala a slibovala Aničce, že si jeden taky pořídí. Mrtvé pochovali na místním hřbitově, zahráli jim hymnu a byl konec. Mezi lidmi to šumělo, každý měl nač se ptát a koho postrádat. Byly vyvěšovány různé vzkazy a papírové seznamy, kam lidé připisovali své dotazy. Liduška si vzpomněla na bratra Poldíka, o němž rodina už několik měsíců nemá zprávy. Naposledy psal z Hamburku, kam se vrátil z krátkého pobytu u rodičů v Brně. Několik dnů trvalo, než se daly do pořádku vlakové spoje a než do Lhoty dorazila teta Barbora. Sama! Josef odejel do Prahy ke svým rodičům ještě před koncem války a zůstal tam. Neví o něm nic víc než o Poldíkovi. Ach, kdyby tak mohla zařídit, aby se oba vrátili! Liduška svou matku přivítala a plnou pusou ji vyprávěla své zážitky z posledních dnů. Také ona vyprávěla o nekonečných hodinách strávených v krytu, o tom, jak se v ulicích střílelo a ona měla strach, vzpomenula také následné odvetné akce proti brněnským Němcům, které vyháněli z bytů a nakonec je někam odvedli. Domy zůstaly prázdné a jsou nyní na pospas zlodějům a nenechavcům.
Jindřich konečně opustil zadní pokoj a vyjel i z vozíkem na zahradu. Až tady se obě děvčata dozvěděla, že se věnoval poslechu zahraničního rozhlasu a předávání zpráv domácímu odboji. To byli ti jeho kamarádi, kteří tu a tam stáli vzadu pod oknem a na Jindru pískali. Rodina se sesedla u velkého stolu v zahradě a dlouhou dobu si měli o čem povídat.
Anička byla zamilovaná a neustále ji to táhlo ven. Chodili s Liduškou na korzo do městečka a celou cestu nazpět si špitaly a špitaly. Jejich ještě skoro dětská tajemství jim zaplňovala celé dny. Chichotání je provázelo, kudy chodily.
Z Brna došel smutný dopis! Barbora v něm oznamovala celé rodině a hlavně Lidušce, že její bratr Poldík zahynul při jednom z posledních náletů na Hamburk. Dostala od úřadů jenom několik fotografií a jeho hodinky, které ten den neměl u sebe. Kamarád z pokoje všechno zabalil a odevzdal. Tak to došlo do Brna.
Barbořin život se zhroutil! Její milovaný syn Poldík je pryč, Josef zůstal v Praze a ona se cítila najednou zbytečná. Během léta 1945 zestárla o několik let.

Není Radegast jako Radegast

1. srpna 2010 v 15:06 | netové stránky a Wikipedia |  Něco z historie
Radegast nebo Radigost, mnohými ztotožňovaný se synem Svarogovým Svarožičem, byl uctíván hlavně v Retře. Jak ukazuje již jeho původ, byl symbolem nižšího typu ohně (slunečního), jakousi analogií římského Marta. Byl také bohem války, jeho idol byl vyzbrojen štítem s obrazem tuří hlavy, přílbice jeho nesla labuť s rozpjatými křídly a jeho ruka byla vyzbrojena kopím. Ze zvířat byl mu zasvěcen kůň, jenž také byl užíván k účelům věštebným. Někteří mají za to, že mu byly přinášeny krvavé oběti.
Na počátku 11. století se německý biskup a kronikář Dětmar z Merseburku ve své kronice Chronicon Thietmari Merseburgensis zmiňuje o svatyni pohanského kmene Ratarů z luticko-veletského svazu, jménem Radegast. V tomto místě se mělo uctívat mnoho bohů, mezi nejvýznamnější patřil Svarožic. Je pravděpodobné, že jeho následovník, další německý kronikář Adam Brémský v díle Gesta Hammaburgensis Ecclesiae Pontificum, zaměnil jméno sídla za jméno božstva. Ve druhé polovině 12. století tento pravděpodobný omyl přebírá biskup Helmoldus z Bosau do své slovanské kroniky Chronicon Slavorum.




Radegast je značka českého piva vyráběného v pivovaru Radegast společností Plzeňský Prazdroj, a.s., ležícího v obci Nošovice v okresu Frýdek-Místek.

Radegast (Beer- czech republic).jpg



Spadl z višně

1. srpna 2010 v 7:32 | M. Švandrlík - Dikobraz |  Co jsem četla jinde!
Skutečnost je taková, že úsloví by nikdy nevzniklo, kdyby staroměstský radní Češpiva neměl mimořádně krásnou ženu Lucii. Mimořádně krásné ženy mívají i bezpočet nápadníků a o přízeň Lucie usiloval ve staré Praze kdekdo. Mimo jiné i císařský komorník Bayer. Ten psal půvabné paní Češpivové dva až tři dopisy denně a ve všech žádal o schůzku. Pak se dozvěděl, že Lucie spí sama v ložnici, která má okna do temné uličky, a rozhodl se toho využít. Kolem půlnoci se dostavil pod okno milované ženy s žebříkem a těšil se na chvíle vzájemného porozumění. Dopadlo to špatně. Proradná Lucie informovala chotě o Bayerových úmyslech, a tak roztoužený komorník narazil na vousatého Češpivu. Ten neváhal ani okamžik a svrhl nápadníka své ženy z okna na kamennou dlažbu. Komorník Bayer se zle potloukl, a navíc se strašně styděl za svůj milostný neúspěch. Proto také druhý den na dotazy, kde se tak zřídil, odpovídal, že česal višně a spadl ze stromu. Nebylo mu to nic platné, nevěřili mu. Pravda vyšla najevo a záhy se ujalo i posměšné úsloví pranýřující lidi, jejichž vzezření je v rozporu s normální situací.  

002