close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Srpen 2010

Blýskavé vzpomínky - XIX.

7. srpna 2010 v 17:40 | já |  Moje povídání
Bylo po válce a život začal ubíhat jaksi rychleji. Obě děvčata Liduška i Anička si brzy našly své místo ve společnosti, snažily se dohnat všechny ty roky, kdy se nesmělo chodit na zábavy, kdy bylo všechno jaksi ošklivé.
Do Horní ulice se vrátila paní Krausova, která ještě před válkou zmizela v cizině, s celou rodinou. Obě jejich děvčata, Greta a Dorka, zůstala v daleké Argentině a domů se vrátila jenom manželka starého Krause, který před časem zemřel. Anička starou paní znala a tak za ní občas zašla, podívat se, zda něco nepotřebuje. Ulice byla stejná a přece jiná. Dříve byly chalupy plné dětí, na lavečkách posedávali staroušci a všichni se znali. Dneska by se staří sousedé dali spočítat na prstech, skoro v každé rodině někdo chyběl už za války, někdo se vytratil až nyní. Oldřich se svou dýchavičnou postavou postával u branky do zahrady a pozoroval ulici. Někdy se vydal s Jindřichem do hospody na Rožku, ale brzy se oba vraceli domů. Už to nebylo jako dřív.
Jak čas ubíhal, měnil se i život v Brně, Barbora začala marodit, Josef zůstávál stále častěji v Praze u svých starých rodičů, aby se o ně postaral. Liduška si dodělala přerušenou školu a začala pracovat v pobočce Červeného kříže. Pomáhala navrátilcům z lágrů a lidem, jež přišli o své blízké i domovy. Od nich se dozvídala smutné noviny a lidské tragédie. Pracovala celé dny a snažila se pomáhat, kde to jenom šlo. Se svými rodiči se takřka neviděla. Matka Barbora truchlila pro svého syna a snažila se udržet majetek, který jí zůstal po otci. Nově zprovoznila malou tiskárnu, prodala dva z jejich pěti bytů v činžovním domě a nakoupila nějaké akcie. Jako oko v hlavě opatrovala ten zbytek peněz pro svou Lidušku. Josef doopatroval své rodiče v Praze a do Brna se už nevrátil . Požádal o rozvod a rodina jej ztratila z očí.
V létě 1949, bylo ohromné sucho a docházelo k požárům, při jednom z nich se Oldřich velmi vysílil, dostal zápal plic a po několika dnech marodění zemřel. V domě na kraji Horní ulice zůstala jenom osamělá Barbora s Aničkou a nemocným Jindrou. Ten chřadl, stále více potíží jej připoutalo na postel. Obě děvčata měla práce nad hlavu. Na kopec do stánku chodívala už jenom Anička, pro niž denní cesta nahoru a dolů byla hračkou. Ješte na podzim se vdala a přivedla do domku mladého Vaška. Chlap jako hora v chalupě chyběl. Jeho silné ruce a chuť do práce se brzo projevily. Přistavěl patro, do něhož se s milovanou Aničkou nastěhovali, a tak Barbota, které už táhlo na padesát, měla nyní na starost pouze svého bratra. 
Aniččina rodina se brzo rozrostla o dva střapáče, dvojčata Jiříka a Lidunku. Na jejich křtiny dorazila teta Barbora i s Liduškou a rodina měla po několik dnů pocit, že jsou opět spolu. Vřeštící mimina v kočárku pod oknem bylo to nejnovější v domě, jenž vždycky býval plný příbuzenstva a do něhož se rodina ráda sjížděla.
Při večerním sedánku na zahradě u opraveného altánu se vzpomínalo na všechny, kteří už tady nebyli. Nejčastěji vzpomínala teta Barbora na svého otce, který pocházel z bohaté rodiny bydlící na konci Horní ulice v zámečku u továrny. Vyprávěla o jeho veselé a milé povaze, o tom, jak ji vozíval na vozíku po ulicích starého Brna, o mamince, která ji tak brzo opustila, a když došla řeč na Poldíka, měla už oči plné slz a hrdlo stažené, tak, že nebyla schopna dál mluvit. Bylo to smutné, ale všichni věděli, že nejvíce ji zasáhl rozvod s Josefem, kterého milovala víc než sebe.
Když dali dvojčata spát, seděli ještě dlouho v pokoji Bára s tetou a nad krabičkou fotografií.
Spolu navštívily poutní místo nad městem, kde v tichu chrámu utěšovaly svou duši a prosíc na nejvyšších místech o ochranu pro své blízké a pro sebe, kráčely pak po dlouhém schodišti dolů.
Nastaly všední dny, tetinka s Liduškou odjela a Anička měla plné ruce práce s dětmi a domácností.
Kropfova továrna byla znárodněna a Barbora Provázková tak přišla o všechen majetek. Zůstalo ji jenom několik tisíc korun v záložně a i o ty měla chystanou měnovou reformou přijít. Jednoho dne přišla Liduška domů s pláčem, dozvěděla se, co se matce stalo a chtěla jí pomoci. V tu dobu chodila s mládencem, který se chystal za rodinou do Izraele. Barboře se srdce svíralo bolestí, když jí prozradila, že chce také odcestovat, ale navenek na sobě nedala nic znát. Měla v sobě rodovou sílu Krautrových děvčat. Pomohla jí s věcmi a slíbila, že za ní přijede. Když Liduška odjela, zůstala v Brně úplně sama. Doba se svíjela v počátcích nové éry, které ti starší nerozuměli, ač se snažili, jak chtěli. Marně hledali mezi svými vrstevníky někoho, kdo by jim pomohl, kdo by je zachránil. Měli jenom sami sebe a svou rodinu. Proto se jednoho dne tetička rozhodla k návratu. K návratu ke svým kořenům, ke kořenům svého rodu i rodu svého otce. Věděla, že tady bude v bezpečí a nikdy nebude sama.
Vašek s Aničkou pro ni připravili malý pokojík za kuchyní, kde bude mít své království.
Nábytek, který měla v Brně, rozdala sousedům anebo prodala za pár korun. Dovezla si jenom velkou cestovní tašku osobních věcí a dvě velké dřevěné bedny, poslané vlakem dovezli z nádraží o několik dnů dříve. Ty na ni čekaly v pokoji.
Ten jí Anička s Barborou vybavily starým nábytkem po Míně, který byl uložen venku v šopě a nyní se hodil. Velmi dobře poznala skříňku se zrcadlem, která stávala v chodbě, rukou pohladila pohovku a stolek se židlí, jako by na věcech hledala stopy své sestřenky, kterou měla tak ráda. Začala skládat své prádlo a oblečení do skříně a pomaloučku se vybalovala. V příruční tašce našla svou malou šperkovnici a zastrčila ji daleko do skříně pod vyskládané věci. Byl to její jediný majetek, proto se o něj bála. Určitě se jí ještě bude hodit pár náušnic s rubíny, které měla na svatbě, maminčiny hodinky a otcův snubní prsten. Všechny věci byly z poctivého předválečného zlata a jeho cena určitě hned tak nepadne.
Ach, Bože, vzdychla si, kam se všechno podělo?

Ponesou ho nohama napřed

6. srpna 2010 v 9:08 | já |  Moje psaní
Starý Kalous byl opilec. Vědělo se o něm, že bez "zelené" nevydrží ani chvíli. Býval postrachem všech větších společností, kam se většinou pozval sám, aby si užil neplacení! Zpočátku se společnost smála jeho vtípkům a legráckám, které všem kolem prováděl, po nějaké době začal být na obtíž. To pak vstali dva nejsilnější z přítomných a milého Kalouse vyprovodili za dveře. Ten se ještě chvíli dožadoval vpuštění, pak to vzdal a s nadávkami na rtech se vzdálil, aby v další hospodě začal zase pěkně od začátku. A že jich u nás bylo hodně potloukal se celé dny po městečku, stále si něco mrmlal a byl všem pro smích. A jak by také ne, jenom si ho představte. Malý skrček s křivýma nohama, ryšavou bradkou a obrovským kloboukem, bez něhož si jej nikdo nepamatoval. Nikdy ho z hlavy nedával, ani když náhodou zavítal domů a jeho žena, které jinak neřekl jako "ta moje herdegbába", ho zahnala do komory spát. Docela z ní šla hrůza, to víte, vysoká kostnatá ženská v ruce s válečkem na nudle. To pak i takový hrdina jako Kalous raději rychle zmizel v komoře.
Jednou, bylo to zrovna před Vánocemi, slavilo několik mužských společné narozeniny. Domluvili se s hostinským Vaverkou, v určenou hodinu zavřeli hospodu a dovnitř byli vpuštěni jenom pozvaní, tzv. lepší společnost. Pan lékárník s chotí byli prvními hosty, kteří ten den dorazili. Usadili se pohodlně a objednali si lahvinku vína. V sále bylo ticho a kamna docela slušně hřála. Paní lékárníková se natáhla pod lavici, kam se jí zatoulala jedna bota a něčeho se tam dotkla. Bylo to měkké a příjemné na dotek, v domění, že pod lavicí je spící hospodského Ryšinka, rezavá kočka, která se vždycky motala ve vyhřátém sále návštěvníkům kolem nohou, po chvíli na celou věc zapoměla. Sál se zvolna plnil oslavenci a jejich pozvanou společností, hudba spustila a zábava se rozproudila. Jídla i pití bylo dost a také veselé příhody, které byly pro rozveselení společnosti už po několikáté dávány k dobru, nebraly konce.
"A to víte," ozval se radní Všetečka, "že včera v noci někdo plaval v kašně na náměstí?"
Společnost zpozorněla a všichni s napětím očekávali další noviny.
"A kdo to, prosím tě, byl?" neslo se ze stran.
"No, to je právě to, co se neví!" dodal radní Fialka a pořádně si zavdal piva. "Bylo po půlnoci, když starostovic služka, Filomena zavírala okno v kuchyni a uviděla něco velkého plácat se ve vodě. Zpočátku se lekla, ale pak jenom mávla rukou, zhasla a šla spát. Ráno pak byly vidět stopy ve sněhu, našlo se několik láhví, pochopitelně prázdných a jinak nic. Hasiči přijeli a z kašny odčerpali vodu, ale na dně nic nenašli. No prostě záhada!"
Sál šuměl a jeden druhému vysvětloval své teorie. Někdo tvrdil, že tam spadla nějaká toulavá kočka, jiní zase obviňovali místní uličníky, že tam schválně dělali nějaké neplechy a tak, když se ničeho nedobrali, pokračovala zábava zase jiným směrem.
Blížila se půlnoc, když dovnitř vlítla bába Kalousová a spustila bandurskou! Kdeže je ten její skrček, už ho dva dny pořádně neviděla, ale ona si to s chlapem neřádným vypořádá, hřímala  na celý sál. Oči jí žhnuly pekelným plamenem a ruka s kovovou pánvičkou neustále poletovala nad hlavami nešťastných hostů. Všichni mlčeli a jenom sledovali hostinského, jak se pokouší tu semetriku odvést mimo společnost. Po chvilce se ozval její hřímající hlas:
"Vyřiďte tomu ožralci, že domů smí jenom nohama napřed!"
Sálem proběhla vlna smíchu a po chvíli bylo vše zapomenuto. Ale ne na dlouho!
Výkřik "Ježiš Marja Josef, co to je?" který se náhle z jednoho rohu sálu ozval, všechny probral. Vyskočili dokonce i ti, kdož už spokojeně pochrupovali s opičkou v zádech.
Ženské zaječely a vrhly se svých mužským kolem krku. Hospodský nesoucí plný tác piv, jenom tak tak zastavil u prvního stolu.
V tmavém rohu, kde seděl pan lékárník s paní lékarníkovou, se začaly dít věci! Nějaké strašidlo vylézalo zpod stolu a mručelo na celé kolo. "Ta moje mrmr, hmmm, stará, mě jednou echm, echm zabije. Já radši ehmmmm, domů nejdu! Pánové buďte tak mrmrmr, laskaví, echch a pomožte mi!" To starý Kalous, ještě celý urousaný a špinavý od včerejší nedobrovolné koupele v kašně, se drápal zpod lavice u kamen, kam se tajně ukryl a kde prospal v teple celý den. Sál zašuměl a všichni si vydechli, když se ze strašidla vyklubal známý notorik. Ten, se ještě celý třásl, jak jej probudilo bábino vystoupení.
Hospodský odváděl Kalouse mimo společnost a chtěl jej vystčit za dveře, ale ten celou cestu naříkal, zapřísahal Toníčka Vaverku, aby ho nechal u sebe, že ta jeho semetrika ho opravdu zabije. "Pane doktore, zachraňte mě, nedávejte mě té herdegbábě, nebo to bude moje smrt,"
drmolil pod svým obrovským kloboukem.
Chlapi se smáli, až se za břicha popadali. Navrhovali co s Kalousek, když v tom někoho napadlo, jak to provést.
Půjčili si od hostinského jednu lavici, na ni dali Kalousův zmáčený kabát a nechali jej lehnout si. Pan hostinský přinesl bílý ubrus, tím milého ožralu přikryli, na prsa mu položili velký dřevěný kříž, který visel na zdi a v tu chvíli se vypravil pohřební průvod k malé chalupě na druhé straně náměstí. Hudba hrála smuteční pochod a průvod vyšel do nočního města. Hudba hrála, chlapi se chechtali a nálada byla náramná. V okénkách se tu a tam rozsvěcela světla a když probuzení lidé viděli "máry" a průvod chechtajících se vážených občanů, nevěřili vlastním očím.
Po chvíli dorazili ke Kalousově chalupě. Hudba hrála jenom pianko a učitel Matouš zabušil na dveře. Chvíli se nic nedělo, pak se ozvalo láteření a nakonec se otevřely dveře. V nich stála rozespalá Kalousová chystající se pokračovat v nadávkách a spouštění hromů. Nadechla se aby začala, ale vyšlo z ní jenom jakési neznámé slovo "Játicosenebohá" s nezvykle dlouhým závěrem "ach panebóžeéééééé" zaznělo ulicí a plácla sebou na bílé máry. Kalous ucítil na sobě její váhu a začal se drát pryč, ona ho však držela a naříkala a volala ho nazoět, omlouvaje se za vše zlé, co mu kdy udělala. Chlapi přiskočili, a tak jak oba na sobě leželi, strčili lavici do chodby, zabouchli dveře a celý průvod zmizel naproti v hospodě.
Co se dělo u Kalousů za dveřmi, nikdo neví, ale od té doby se štamgasti řídí tím, co je napsané nad výčepem. "Domů až nohama napřed." 

Těstoviny - it. Pasta

5. srpna 2010 v 12:17 Víte, že?
První písemný doklad o přípravě těstovin prý pochází z doby před čtyřmi tisíci lety z Číny. Byl psán na pergamenu a popisuje recept na přípravu těstovin s kuřecím masem. Nudle byly vyrobeny z pšeničné mouky, vajec a vody. Další prameny ale uvádějí, že první zmínkou o těstovinách je recept na jídlo, které se pojídalo s plátky těsta, tedy předchůdci lasagní. Tento recept pochází z období antického Říma. 
Výrobu těstovin znali také Arabové, kteří vládli na Sicílii v 9. století n.l. Marco Polo v roce 1292 představil těstoviny v rodném Janově po svém návratu z Číny. Tohle však není dokázané.
Těstoviny opravdu pocházejí z Itálie, první zmínka je z 1. stol. n.l. ve známé Apiciově knize (který žil v době Tiberia), kde je popisována příprava sekaného masa nebo ryb obložených těstovinami "lasagne". Druhý historický záznam byl až z dvanáctého století, kde Gugliemo di Malavelle popisuje hostinu, při které se podávaly macarrones sen logana, což v překladu znamená těstoviny v omáčce. A o století později se v historii objevuje těstovina Jacopore da Todi.

Plněné
  • Tortellini: těstovinové taštičky ve tvaru prstýnku, ve kterých se skrývá maso nebo sýrová náplň.
  • Ravioli: těstovinové taštičky ve tvaru čtverečků.
  • Cappelleti: plněné těstoviny ve tvaru malých kloboučků.
  • Canelloni: závitky z nudlového těsta plněné různými náplněmi

Neplněné
  • Spaghetti: těstoviny, v čestině špagety.
  • Spaghettini: velmi tenké špagety.
  • Linguine: tenké, placaté špagety.
  • Fettuccine: široké nudle.
  • Tagliatelle: širší dlouhé nudle.
  • Makkaroni: široké roury.
  • Penne: široké kratší rourky se skosenými konci, nazývané též makaronky.
  • Rigatoni: podobné penne, jen delší a s rovnými konci.
  • Lasagne: asi 2,5 cm široké a 8 cm dlouhé těstovinové pláty.
  • Farfalle: těstoviny ve tvaru mašliček - motýlků.
  • Fusilli: vřetena.
  • Gnocchi: noky, většinou vyráběné z bramborového těsta.
  • Ballerine:
  • Gigli:
  • Radiatori: tvar noků s žebrováním

Polévkové
  • Stelline: malé hvězdičky, které se používají jako zavářka (do polévek).
  • Peperini: malé kuličky/kostičky, nejspíš nejmenší typ polévkových nudlí.
  • Alfabetti: malé písmenka a čísla, v oblibě zejména dětmi.
  • Anellini: malé kroužky.
  • Capellini tagliati: nalámané velmi tenké špagety.
  • Conchigliette: mořské ulity.
  • Farfalline: farfalle v malém provedení.
Bylo zjištěno, že lidé z jižní Evropy, kteří často jedí těstoviny, netrpí srdečním onemocněním. Těstoviny obsahují veliké množství složených sacharidů, které dodávají energii. Velikým omylem však je, že jsou těstoviny kalorické. Přesně naopak! Těstoviny se výborně hodí i pro všechny, kteří drží redukční diety, ale pozor. Těstoviny zalité smetanovou omáčkou určitě nebudou to pravé. Sušené bílé těstoviny se staly jednou z nejoblíbenějších potravin, která se vyrábí z vody a hrubé mouky. Těstoviny obsahují veliké množství bílkovin. Těstoviny z celozrnné pšenice mají hrubší, tužší strukturu než bílé těstoviny. Obsahují více vlákniny a tiaminu, vitamínu B potřebného k přeměně sacharidů na energii. Jsou o něco málo kalorické a obsahují více proteinu. Těsto může být obohacené vajíčkem, ale ostatní ingredience jako špenát nebo rajčata se přidávají jen kvůli barvě nebo vůni. V Asii, Číně nebo Japonsku jsou těstoviny nedílnou součástí každodenní stravy a objevují se téměř ve všem.
Italové těstoviny milují a proto mají na 400 druhů těstovin.

Něco pro oči

4. srpna 2010 v 13:06 Víte, že?

Letošní úroda ovoce je katastrofální, naše meruňky jsou dražší než ty z dovozu


Letošní sklizeň ovoce je podprůměrná, u meruněk a třešní dokonce katastrofální, lépe dopadly jen jahody a maliny. Angrešt zdecimovalo padlí, sklizeň rybízu je nerentabilní. Jablek je dost, ale kvůli poškození z nich bude hlavně calvados.
Za katastrofu označují ovocnáři letošní sklizeň meruněk. V porovnání s předchozími lety sklidili jen čtvrtinu úrody. Zásadní vliv mělo špatné počasí i velké sklizně minulých let a moniliový úžeh, tedy houbová choroba.
Špatná situace je u třešní, jejichž sklizeň končí. Mohou za to mrazy, nedostatečné opylení a opět moniliový úžeh.
Předpokládaná sklizeň broskví ve výši 2 630 tun je o 30 % nižší než pětiletý průměr. Vinny nejsou pouze zimní mrazy a výskyt druhotné kadeřavosti, ale i pokles výměry broskvoňových sadů, protože nové sady se nesázejí. Na pultech supermarketů proto nahradily českou sezonní produkci tradičních šťavnatých odrůd tvrdší broskve španělské a italské s pevnou konzistencí dužniny.
Úroda švestek a slív bude slabší než v loňském roce, kdy sklizeň dosáhla rekordní hodnoty 7,5 tisíce tun. Stromy se v loňském roce plodností vysílily, takže letošní nižší úroda je pochopitelná. Roli na propadu švestek sehrálo, zejména na Moravě, také sucho v červnu a červenci, kdy nespadla ani kapka vody.
Ve zdraví se letos podařilo přežít špatné počasí snad jen jahodám. Díky tomu byla jejich cena o pár korun nižší než v minulých letech, které úrodě jahod tolik nepřály.
Tak si proto užívejme plnými ústy toho, co nám vyrostlo na zahrádkách a přejme si do budoucna lepší úrodu.

Znovunalezený život

4. srpna 2010 v 8:06 | Režie: S. Schachter |  Zaujalo mě
Film USA (1998). Po letech izolace konečně svoboda! O dívce zneužívané vlastní matkou. 
Případy dlouholetého zneužívání vlastních dětí jsou sice poměrně vzácné, ale stávají se a vždy přitahují pozornost veřejnosti, jak ostatně dokázal i známý případ z české Kuřimi. Americký televizní snímek Znovunalezený život (1998) líčí příběh dospívající Karen (Annabeth Gishová), kterou její matka držela v izolaci od útlého dětství, neboť se domnívala, že dcera vykazuje známky pomatenosti a mohla by ubližovat sobě i svému okolí. Po zákroku úřadů se dívka dostává do péče sociální pracovnice Iris Sayerové (Bonnie Bedeliaová), jež se vyrovnává se ztrátou vlastního dítěte a v pomoci těžce traumatizované Karen vidí možnost nalézt ztracenou životní rovnováhu. Vezme ji na svou farmu, kde se snaží vystrašenou dívku pomalu naučit základům mezilidské komunikace a chování. Rostoucí pouto mezi oběma ženami nedokáže narušit ani dívčina prostoduchá matka (Frances Sternhagenová), která se soudní cestou sna ží o znovuzískání dcery do vlastní péče. Americký režisér Steven Schachter pracuje převážně v televizi (je mj. držitelem dvou cen Emmy) a na jevišti. Ve filmu Znovunalezený život se soustředil především na vedení hlavních představitelek. Pozoruhodnou hereckou kreaci předvádí zejména Annabeth Gishová, ale pozadu nezůstávají ani Bonnie Bedeliaová (známá jako manželka Bruce Willise v prvních dvou Smrtonosných pastech) a také významná divadelní herečka Frances Sternhagenová, která na relativně malém prostoru přesvědčivě ztělesnila umanutou Constanci, jež si vůbec neuvědomuje, co všechno své dceři způsobila.
Tento báječný film vysílala včera Česká televize. Musím se přiznat, že mi i slza ukápla.

tv






Hledí jak vyoraná myš!

4. srpna 2010 v 7:58 | já |  Moje pokusy
To takhle jednou po ránu se paní Myšová probudila dřív než pan Myšák a děti. Protáhla se lenivě na posteli a protřela si černá očka. Jakpak je dneska venku? Včera večer, když se starý Myšák od vedle vrátil z hospody, hlásil na celé podzemí, že venku prší a horní chodba se začíná plnit vodou a je potřeba ucpat všechny východy. Jeho stará sice udělala, co chtěl, ale potajnu se na paní Myšovou koukla a mrkla na ni, že jako starý zase blázní. Jako posledně, když si víc přihnul, hlásil na celé podzemí, že venku je zemětřesení, všude padají bramborové natě a blíží se konec světa. 
Paní Myšová vstala, prohrábla si svůj kožíšek a šla si do komůrky vyčistit zuby. Její myšák se zavrtěl na posteli a zavrtal se hlouběji do nadýchaných peřin. V malé kuchňce postavila na kafé a na stůl do misky nachystala krásně žlutá a křupavá kukuřičná zrnka. To mají její děti i manža nejraději.
Měla by jít na chvíli k sousedům oplatit jejich včerejší návštěvu. Právě, když udělala první krok do chodbičky nalevo, zatřásla se s ní země. Tak, pomyslela si, to bude asi zase to zemětřesení, co o něm starý Myšák mluvil. Ze stropu na ni začala padat hlína a jenom pár krůčků od její zadní nožky vjelo do chodby něco lesklého. Zůstala chvíli stát a pak se honem vrhla k chodbičce, která ji vedla domů. Země se opět zatřásla a něco se za ní zalesklo. Jakásy velká síla vyhodila celou rodinku Myšovu na denní světlo. Děti křičely, vyskákaly z postýlky a maminka je držela u sebe. Všichni od strachu ani nedýchali! Co to bylo, kde to jsou, ptali se jeden druhého a neodvažovali se podívat.
Nejodvážnější ze všech, malý Myšáček nejrříve otevřel jedno očko, zamžoural do světla, pak přidal i druhé oko a nevěřícně se rozhlídl. Ta příšerná a zemětřesení vyvolávající věc je vynesla nahoru na velký kopec hlíny. Paní Myšová nevěřila vlastním očím. Na nejvyšším bodě hroudy se pohupovala jejich obrovská postel, z níž před chvílí všichni vstali. A uvnitř pod hromadou peřin odchrupoval její pan Myšák. Nic s ním nehnulo, zemětřesení nezemětřesení, spí jako dřevo.
Až se probudí, bude mít nevěřícný výraz v očích, zkrátka bude koukat jako vyoraná myš.  

V Peru se objevil mor

3. srpna 2010 v 16:23 | novinky .cz. |  Co jsem četla jinde!
Mor se objevil na severu země, asi pět set kilometrů od metropole Limy. Podle ministra chlapec trpěl Downovým syndromem a na dýmějový mor zemřel 26. července.
Většina nakažených měla právě tento druh choroby, navíc se ještě vyskytly čtyři případy plicního moru, uvedl Daily Telegraph.
Při posledním výskytu moru v Peru v roce 1994 zemřelo 35 lidí. Dýmějový mor se přenáší kousnutím blech, plicní mor se přenáší vzduchem.
Nemoc způsobuje bakterie Yersinia pestis. Ve středověku si mor vyžádal miliony obětí. Dnes se vyskytuje vzácně, nejčastěji v Jižní Americe a Asii. Je velmi dobře léčitelná antibiotiky. Nemoc má dvě formy, plicní - tzv. černou smrt - a bubonickou, známou také jako dýmějový mor. Tato forma nemoci je častější. Zdrojem onemocnění byli nejčastěji hlodavci, blechami se nemoc přenesla na lidi.
Plicní i bubonickou formu provázejí vysoké horečky. Při dýmějovém moru nemocnému v místě kousnutí blechou vznikne puchýř a během několika dní pacientovi otečou mízní uzliny v tříslech a podpaží. Právě tam se bakterie hromadí a šíří se dál do těla. Bez léčby umírá asi 60 procent lidí.
Poslední epidemie moru postihla Čechy a Moravu počátkem 18. století. V současnosti se v Česku, stejně tak jako v celé Evropě onemocnění téměř nevyskytuje, je však stále hlášeno z Ameriky, jižní a jihovýchodní Asie a Afriky.

Ze sbírky pohlednic

3. srpna 2010 v 7:56 Můj koníček
Moje nové úlovky do sbírky pohlednic!

654

903750977

906380709
941116882
950479051

Je to starý paprika

3. srpna 2010 v 7:43 | M. Švandrlík - Dikobraz |  Co jsem četla jinde!
Říká se to o mužích nemladých, kteří nepropadli světáctví a nepokoušejí se vykřesat v sobě poslední jiskru milostného ohně. Jsou rozšafní, důstojní, přiměřeně šetrní a neprahnou po vzrušujících kratochvílích, jež nepokládají za přiměřené svého věku. Výraz "starý paprika" vznikl koncem 19. století v Praze. Mohovití penzionovaní magistrátní úředníci, ministerští radové či vysloužilí advokáti, vyrojili se v dopoledních hodinách jako na povel a spěchali starobylými uličkami do útulných hospůdek a gábliček. Nejoblíbenějším jídlem bývalo telecí na paprice. Zámožný stařec se ovšem stával terčem zájmu povětrných dívek, které se pokoušely nabízet rozkoše zcela jiného druhu. Pokřikovaly na upalující dědouše a slibovaly jim chvíle vášnivé lásky. Marně. Drtivá většina penzistů odolávala vábení nevěstek a bez zpoždění dorazila do své restaurace, aby si pochutnala na papričce a dobrém pivečku. Není divu, že povětrné dámičky cítily k těmto mužům nenávist a posměšně o nich vykřikovaly, že to jsou staří paprikové. Staly se tak sice autorkami nového úsloví, ale v jejich obchodě jim to příliš nepomohlo.

001

Miluše

3. srpna 2010 v 7:35 | Co je co |  Váže se k dnešnímu datu
Miluše
Staročeská varianta Milota. Jméno českého původu, které je osamostatnělou domáckou podobou jména Miloslava. Možný způsob vzniku je i přímo utvořením od přídavného jména milý. Vykládá se jako "milá, milovaná, přívětivá".
Další varianty jména: Miluška ap. Cizojazyčné ekvivalenty: slovensky Milota, srbochorvatsky Milota, Miljuša, Milina, bulharsky Miluša.
Jméno se považuje za obdobu jmen Amanda, Amáta aj.


Všem Miluškám hodně zdraví a štěstí!
snící